Několik zajímavostí z doby otevírání pražského metra

Byla to tenkrát velká sláva. Ale i úsměvné příhody v duchu socialistické propagandy a zvídavého mladíka.

Když ještě nebyl dokončen Nuselský most (tehdy Most Klementa Gottwalda), tak stačilo přelézt nedbalé zábrany na obou koncích a dal se již přejít. Člověk samozřejmě zůstával s respektem stát od okrajů, kde zela hlubina bez zábradlí. A podobné to bylo s raženými tunely od předmostí až skoro po stanici I.P.Pavlova. Došel jsem tunelem až někam, nevím kam. Ale bylo to hodně daleko. Takto nezajištěné staveniště je dnes naprosto nemyslitelné.

Metro bylo velkým úspěchem socialistického budovatelství, československo-sovětského přátelství a já nevím čeho ještě. Jenom jaksi nikdo nezmínil, že několik let jezdily pouze třívozové soupravy, protože velebený sovětský mitišinský závod jaksi nestíhal vyrábět ani kopie vozů newyorského metra z 30. let.

V kabině strojvedoucího jezdil strojvedoucí a jeho pomocník. Ten vždy na nástupiště vystoupil, aby viděl, jestli lidé již dokončili nástup. Na to si podle předpisů vždy musel nasazovat čepici uniformy, kterou na každé stanici v kabině zase odkládal. Dnes se uvažuje o vlacích úplně bez strojvedoucího.

U vstupu do metra byly turnikety, do kterých se házela koruna. Rozsvítilo se zelené světýlko a člověk mohl projít. Pokud korunu nevhodil a šel dál, fotobuňka ho zaregistrovala a promptně vyjely ze stran zábrany, které zamezily dalšímu postupu. V dobové propagandě to bylo chváleno jako velký rozdíl proti kapitalistickým zemím, kde byly turnikety permanentně uzavřeny a otevíraly se po zaplacení jízdného. Nikdo nezmínil, že ty promptně se zavírající závory mohly způsobit do nohy i docela bolestivou ránu. Nemluvě o možnosti hodně těžkého zranění malého dítěte. Ale s neplatiči bylo přeci potřeba nakládat tvrdě, že? V každém případě jsme měli něco jiného než zlí kapitalisti.

Kabina strojvedoucího byla od zbytku vlaku oddělena dveřmi se skleněným okénkem. To bylo zamalováno barvou a ta časem místy oprýskávala. Cestujícím tak poskytovala možnost se jedním okem dívat skrz škvíry do tunelu ve směru jízdy. To vedlo k tomu, že největší nával býval u prvních dveří celé soupravy.

Strojvedoucí si byli vědomi toho, že jen oni mají privilegium koukat do tunelu před sebou a tak se často místo sezení ve svém křesle za jízdy stavěli před dveře, aby nikdo jiný nemohl civět. Někteří to řešili i tak, že občas pěstí do okna udeřili, aby zvědavcům přilepeným čelem z druhé strany na sklo, dali co proto. V daném případě bylo výhodnější se dívat sklem na konci vlaku, protože tam v kabince žádný strojvedoucí nebyl.

Když náhodou vlak zastavil v tunelu, tak jste na stěně zírali na cedulky odkazující na WC pro dámy nebo pány. Moc se nemluvilo o tom, že metro bylo primárně stavěno jako protiatomový kryt, na druhém místě jako nouzové velitelské stanoviště armády a soudruhů, na třetím místě jako nouzové nemocnice a jako čtvrtý účel, jaksi bokem, smělo sloužit jako dopravní prostředek. Proto tunely ani nevedly rovně ale úmyslně se i klikatily, byť to na některých úsecích nebylo nutné. Šlo o to, aby se tlaková vlna případného výbuchu tlumila.

Dozorčí stanice dbali na to, aby vše bylo úplně v pořádku. A tak když někdo překročil bezpečnostní pás ještě před příjezdem vlaku, byl promptně přes staniční rozhlas okřiknut. Když vůbec nereagovala skupina německých turistů, protože samozřejmě nerozuměla ani slovo, nezřídka vytočená dozorčí použila formulku: „Nerozuměli jste mi? To vám to mám zopakovat německy?“

A pamětníci najdou jistě těch příhod mnohem více …. .

Loading

Subscribe
Upozornit na
guest

0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial