Cesta do Santiaga de Compostela je návyková a neškodí zdraví

Po dokončení Severní cesty do Santiaga v loňském roce jsem doma slíbil, že už nikdy nikam na tak dlouho nepůjdu. Slib jsem dodržel, protože tentokrát to bylo jen 750 kilometrů a jen na tři týdny. Pár dojmů a fotek níže.

Vždycky, když se vydávám na cestu, předem vím, že moje tělesná schránka bude nějakou dobu protestovat, že musím za sebe do práce shánět náhradu, že bude třeba zařídit spoustu věcí, že musím předtím, než vyrazím, nachodit doma nějaké kilometry okolo vsi atd. abych po cestě „nebolel“. A přemýšlím, zda mi to to stojí za tu námahu. A už první den na cestě, kdy se vymotám z letiště a hlučného města, vím, že ano.

A to, že jdu sám, přináší v dnešní době úžasnou přidanou hodnotu málo vídané přehršle času, který věnuji sám sobě, meditacím, myšlenkám co bylo a co bude, které se postupně stávají málo důležitými a objevuje se to podstatné. Tedy jsoucí čas, tady a teď. Tento okamžik, který je třeba si vychutnat s náruživostí kuřáka opia. K tomu mi pomáhá faktor okolí, nádherná krajina, která se stává nikoli něčím, ale Někým. Někým, s nímž lze mimosmyslově komunikovat jako s Osobou, která se o mně stará.

Poprvé na cestě jsem toužil být stále sám. Tedy nikoli v doprovodu další osoby, ale jaksi úplně. Takže na rozdíl od cest minulých jsem spolupoutníky vždy jen zdvořile pozdravil, vyměnil pár frází a pak se snažil buď přidat nebo ubrat, aby se ono zdánlivé osamění opět stalo základním kamenem celého Camino de Santiago. I večer na společných ubytovnách jsem na rozdíl od minulých cest raději zalézal do spacáku s vědomím, že bych si sice mohl vyslechnout podivuhodné příběhy poutníků, ale že je pro mne důležitější být sám se sebou.

Hodně lidí po návratu mi říkalo, že oni by to nedali. Ne tu cestu, ale to osamění. Nemožnost si s někým povídat, mít třeba obavu, že pokud by se cokoli stalo, neměli by koho požádat o pomoc. Už dlouho vím, že na Camino funguje „nebeský dozor“, že se mi nemůže absolutně nic stát a že vždy bude o mne postaráno. I letos se mi stalo několikrát, že jasná neřešitelná situace byla náhle vyřešena elegantně a bez následků. Přistihl jsem se, že občas na to už začínám i spoléhat.

Takže níže jen pár fotografií s vědomím, že je to jen chabá ukázka toho, co člověk na cestě zažívá, co jej naplňuje a působí mu čirou životní radost.

Eukalyptový háj, občas několik kilometrů dlouhý. Je jen škoda, že nelze sem přenést jeho omamnou vůni.

Templářské město Thómar nenechává nikoho na pochybách, kdo že se tu před tisíci lety domníval, že jeho vláda bude věčná. Škoda, že se tu občas neprojde někdo ze současných, jež mají stejný pocit.

Někdo potřebuje pomoc druhých, ostatním stačí vyjít za město a nadechnout se vůně jasmínu a čilimníků k dosažení téhož

Tohle opravdu nemaloval Claude Monet ani Camille Pissarro. Na tyhle pohledy je třeba si jen přivstat, než slunce porazí mlhu

Jak říkám, boj mlhy se sluncem s předem daným vítězem. A všichni víme, jak to dopadne.

A nikde nikdo, absolutní ticho.

Tak ještě jeden, poslední z toho dne, kdy se člověk tak trochu zdráhal nahlas zakašlat, aby se něco nepokazilo.

Občas je třeba vyměnit poesii za prózu. Most přes řeku Minho, která tvoří hranici Portugalska se Španělskem, je jako z Matrixu. A není vidět, že nad ním je ještě železnice.

A nakonec jedno sefie. Vítězný čvaňhák před branami katedrály.

 

 

Subscribe
Upozornit na
guest

11 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Alejandro Azamedo
19 dní před

Vždy se těším na Váš článek z dubnového Camina :). |Doufám, že někdy taky vyrazím, jen kdyby bylo tak snadné přesvědčit někoho známého, ab to šel také.

Alejandro Azamedo
18 dní před

Budu muset trochu dopilovat angličtinu a sebrat hodně odvahy jelikož sám jsem do zahraničí prakticky necestoval a kromě 1 dovolené letecky jsem prakticky podobnou zkušeností nepolíben. Díval jsem se jak je to s cestováním – letecky do Porta (přílet po desáté večer), předem booknout nějaký hostel kam se asi člověk dopraví taxíkem, druhý den trochu rozkoukat, odpočinek a vyspat, pak jsem se díval, že se začíná na Sé Cathedral, cesta je na https://www.gronze.com/camino-portugues rozepsaná velice hezky podrobně, a zpátky by měla jezdit Alsa bus ze Santiaga až na letiště zpátky do Porta. Vypadá tocelkem v pohodě, ale přeci jen sám… Číst vice »

Alejandro Azamedo
17 dní před

Děkuji, snad se příští rok konečně po letech rozhoupu něco takového podniknout 🙂

Lenka Mentziková
Lenka Mentziková
28 dní před

Je návyková, je krásná, je léčivá a vrátit se z ní zpět je těžší než návrat z „hory proměnění“. Změní vám duši i srdce, trávíte dny v samotě,ale ne v osamocení, jste s Ním a on vás dokonale promění, a i když se to člověk pokusí zprostředkovat svým blízký a přátelům, tak nikdy dokonale nevyjádří tu proměnu…Pochopí jen ten,kdo zakusil…Buen Camino, poutníku!

Petr Žižka
1 měsíc před

Zjevně se z poutníka měníš v poustevníka. Nebo přesněji putovného poustevníka:-). Ale vážně: obdivuhodný výkon, smekám svůj klobouk!

Sona Bulbeck
1 měsíc před

Nadhera…a jj…kazdy putujeme a hledame a vime proc🙏🏻

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial