Achilles a želva
Následující básnička je inspirovaná starořeckým nepřekonatelným paradoxem o Achillovi, tehdy nejrychlejším běžci, který nikdy nemůže dohnat želvu, plazící se o kus před ním. Když totiž Achilles doběhne na původní místo želvy, ta už je o malý kousek jinde a tak pořád dál až do nekonečna. Zenon z Eleje tak údajně dokazoval nemožnost pohybu. Později však Aristoteles vysvětlil, v čem se Zenon mýlil, a sice v tom, že i součet nekonečné řady může být konečný, pokud se její členy dostatečně rychle zmenšují. Přesto však byla Zenonova úvaha prý předstupněm matematické analýzy. Zároveň ale ukazuje, že i při logicky zcela správném myšlení lze dojít k naprosté blbosti, jestliže je ve vstupních předpokladech byť jediná chyba.
Marně jako Achilles ženu želvu svou,
běžím za ní celý den, lesem, pustinou,
až na večer se obzor krví zaleje,
z dějin se mi vysměje Zenon z Eleje.
Nač si lámat hlavu řeckým paradoxem,
nechám planých úvah, začnu třeba s boxem.
Rána pěstí bez řečí, jen to platí dnes,
želvu přece dohnal už Aristoteles.
🤞
Když to tak přišlo na přetřes,
díky Vám, pane! Ač poněkud cvok jsem,
snad ještě ne mentální ruinou,
a už je mi to jasné – hele, je!
Děkuji. Cvoci určitého typu si zachovávají mentální svěžest dlouho. Myslím, že k nim patříte.
Kéž byste se nemýlil!
;o]
Já taktéž děkuji za, mimochodem skvěle zrýmované, rozšíření obzoru a přeji příjemně strávený zbytek neděle, pane Kvapile 🙂
Děkuji rovněž. Rýmování sice není tak úplně moje doména, ale o tomhle jsem usoudil, že to v rýmech musí být.
A je jasno. Ve všem. Děkuji, Jaroslave, za rozšíření obzor.
Já děkuji vám. Je jasno.