Ježíš na krumpáči

1996 – Domov důchodců Radkova Lhota

    Smrt čeká na každého, ale v domově důchodců, kde tráví své dny lidé na sklonku života, se připomíná naléhavěji než jinde. Dnes je tady však živo. Slavnostní tváře, úsměvy, gratulanti, personál a novináři. Vprostřed haly, kde obvykle sedávají podél stěn stařenky a staříci, si hoví v křesle drobný muž. Jmenuje se Filip Kazík a je jedním z posledních československých legionářů, a právě slaví sté narozeniny.

Stojím trochu stranou, ale troufám si tvrdit, že ze všech těch figur od médii to tady znám nejvíc. A naopak mě zná vrchní sestra, která za mnou přijde.

„Měla bych pro vás ještě něco. Zřídili jsme tady kapli, kde slouží zajímavý farář,“ říká. „Nevím ale, jestli o to budete stát.“

„Dochází k vám a vy jste tu pro něj vybudovali kapli?“ upřesňuji si.

„To ne, on tu bydlí jako jeden z obyvatelů, o které se staráme. Je také proutkař a psychotronik, i když to katolická církev neuznává. A za komunistů byl zavřený v táboře pro duchovní.“

„Tak to mě velice zajímá.“

 

Cestou za farářem mi vrchní sestra ukáže kapli vytvořenou z pokoje. Velký dřevěný kříž na čelní stěně, oltářík, kytka ve váze a několik kostelních lavic, nic víc.

„Tady pan farář slouží každé odpoledne mši,“ vysvětluje sestra.

„Fakt každé odpoledne? Kolik má vůbec let?“

„Ani tolik ne, sedmdesát čtyři. Tady bydlí i daleko starší lidé. Každopádně ale pan farář moc neodpočívá. Duchovní službu pro stařenky a stařečky koná s velkou chutí. Věnuje se jim denně i osobně.“

Farář Pavel Zíbal je statný bělovlasý muž. Oči mu šibalsky jiskří a z jeho osobnosti vyzařuje…, jak to nazvat, snad radostná životní síla. Zarazí mě to. Už dlouho jsem se nesetkal u nikoho s takovým zjevným optimismem a tady bych jej nečekal vůbec.

„Tak vy o mně chcete napsat?“ zeptá se farář bez úvodu.

„Tedy, vrchní sestra říkala, že tady bydlíte a zároveň vykonáváte duchovní službu. Vždyť jste snad v důchodu, na odpočinku…“

„Duchovní služba končí až smrtí,“ usměje se farář. „Já přece nemohu ty babičky a dědečky opustit, když se ke mně chodí potěšit, postěžovat si, poplakat, povyprávět.“

Jeho slova jsou prostá a znějí jaksi samozřejmě, zdá se, že je muž na druhé straně stolu upřímný a nijak se nestylizuje. Najednou nevím, na co bych se ptal.

„Důležitou náplní mé duchovní práce je připravovat zdejší lidi na smrt,“ pokračuje farář, který zaznamenal moje rozpaky.

„Připravovat na smrt?“

„Ale ano, lidé tady hledí okny do věčnosti. Řadu z nich jsem už s nevyhnutelným osudem také usmířil, takže umírali velice klidní.“

„Promiňte, je pro mě zvláštní slyšet mluvit o smrti jako o běžné věci, tak přirozeně.“

„Smrt přece přirozená je. Vy jste ještě mladý, pane redaktore, takže o ní moc nepřemýšlíte. Pochopitelně. Ti lidé tady ovšem vědí, že se blíží jejich konec, ale smrti se bojí. Proto to nejlepší, co pro ně mohu udělat, je usmířit je s ní,“ vypráví vlídně.

„Asi máte pravdu,“ řeknu, abych jen nemlčel.

„Když s nimi hovořím, dozvídám se jejich příběhy. A povím vám, že životní historie každého obyvatele domova by vydala na román. Jedna třiadevadesátiletá učitelka se chlubí, že vítala prezidenta Masaryka. Mimořádným člověkem je ten legionář, který právě slaví sto let. Jsou tu ale i smutné osudy. Bydlí tu s námi třeba muž bez nohy, kterému vlastní syn zabil manželku.“

„A vy?“

„Jsem spokojený. Je o mě postaráno a mohu se ještě uplatnit v duchovní správě.“

„Myslel jsem spíš na váš životní příběh. Prý máte opravdu co vyprávět,“ konečně se trochu chytám.

„Myslíte, jak jsem se stal farářem? Kněžské poslání pro mě byla dost samozřejmá volba. Od mládí jsem tíhl k duchovním hodnotám a chtěl sloužit lidem. Rozhodující ale bylo, když jsem zaslechl Ježíšovo volání.“

„Jak člověk zaslechne Ježíšovo volání? Neumím si to představit?“

„Až ho zaslechnete také, tak to určitě poznáte.“

„Proč myslíte, že ho taky zaslechnu?“

„Nepochybně. Jednou ano.“

 

Jak plyne řeč, dovídám se, že se farář narodil ve Vnorovech na Slovácku v rolnické rodině jako poslední, šesté dítě. Jeho otec byl prý veselý muž, známý průpovídkami a matku všichni znali jako pracovitou, skromnou a zbožnou ženu. Jeho tři starší bratři se vyučili řemeslu a hospodářství převzal nejstarší Franta, když se mladší z jeho sester provdala. Jemu rodiče umožnili studium na gymnáziu ve Strážnici, kam dojížděl osm let vlakem.

Mezi spolužáky a přáteli měl tak známé osobnosti, jako byli básník Jan Skácel, hudebník Slávek Volavý, vypravěč Milan Masný a nacisty popravená komunistická odbojářka Maruška Kudeříková. Pavel Zíbal vypráví, že prožil úsměvné mládí ještě v době ryzího Slovácka, zatímco já přemýšlím nad různorodými lidmi, kteří prošli jeho životem.

Když se pak seznamuji s jeho osudem, napadá mě, že primiční mší ve vnorovském kostele, která se konala krátce poté, co byl roku 1946 v Olomouci vysvěcen na kněze, skončilo klidné období jeho života, i když studoval za protektorátu. Svému duchovnímu poslání se totiž mohl věnovat, jakmile se dostali k moci komunisté, jenom v krátkých etapách mezi šikanou a utrpením, jež mu působil jejich režim.

Napřed byl kaplanem ve Slušovicích. Avšak po únoru 1948 ho už v prosinci téhož roku komunistická policie stíhala pro pobuřování při kázání. Následně prožil tři měsíce ve vazbě v uherskohradišťské věznici. Potom byl kaplanem v Opavě – Kateřinkách. Zorganizoval odtud zájezd mladých na Velehrad se zastávkou ve Vnorovech. Tam byl tehdy zatčen ve svém rodném domě a vyslýchán opět v Uherském Hradišti.

„Zavřeli vás prý také do lágru pro duchovní?“ přeruším Zíbalovo povídání.

„Ano, hned po té samovazbě. Byl jsem skoro tři roky v Želivi u Jihlavy v pracovním táboře, který tam udělali z kláštera, a spolu se mnou dvě stovky dalších kněží, a pak rok a půl v podobném lágru v Hájku u Kladna.“

„Muselo to být hrozné.“

„Velitel nás tam vítal slovy – Pán Bůh není a vy tu všichni pochcípáte! Od toho si můžete odvodit, jak to tam vypadalo. Napsal jsem o tom knihu Šéfe, znáte Želiv…?“

„A co bylo, když jste se z táborů dostal?“

„Narukoval jsem k pétépákům a u černých baronů jsem byl rok a půl. A pak jsem dvacet let pracoval s krumpáčem jako traťový dělník.“

„Nic jiného pro vás nebylo?“

Farář se mlčky usměje a já se kouknu na stěnu, kam zabíhám pohledem každou chvíli po celou dobu rozhovoru. Visí tam krumpáč podbiják s násadou kolmo k zemi, že vypadá jako kříž a na násadě je přišroubovaná bronzová soška Ježíše Krista. S otázkou v očích se obrátím k farářovi.

„Ten krumpáč mám z trati, ale víte, jak jsem přišel ke Kristově sošce? Našel ji na smetišti a přinesl mi ji synovec Klementa Gottwalda.“

„Jako fakt?“

„Opravdu. Bylo to tak.“

„A ten kámen, co má Ježíš pod nohama?“

„Je to polodrahokam záhněda. Našel jsem ho ve štěrku mezi kolejemi.“

„Příběh vašeho kříže je skoro neuvěřitelný.“

„Mého kříže, nebo toho na stěně?“ zavtipkoval farář.

„Oba příběhy znějí téměř neskutečně. Prý jste ale také psychotronik a proutkař,“ změním téma.

„Ano. Na Slovácku jsem našel bezpočet pramenů. A tady v domově hledám na pláncích bytů geopatogenní zóny pomocí kyvadla a virgule. Nevím, jak to dělám. Sám se tomu divím.“

Znovu se podívám na krumpáčový kříž, nad nímž je připevněný kovový německý nápis – Arbeit macht frei, což znamená něco jako práce osvobozuje, který nacisté se zvrhlým humorem dávali nad brány koncentračních táborů. Jenže dole pod násadou krumpáče je další kovový nápis, tentokrát latinský – per Jesum Christum, což se dá přeložit jako skrze Ježíše Krista.

Vím, že bude těžké slovy popsat život tohoto muže. Jemu samotnému se podařilo však veškerou krutost a absurditu osudu, ale i svůj humor a optimismus vyjádřit v této jedinečné kompozici na zdi.

 

Co se stalo s knězem a jeho bizarním křížem

     Příběh by tím mohl skončit. Uveřejnil jsem o nevšedním faráři Pavlu Zíbalovi a jeho originálním kříži s umučeným Kristem text v našich novinách a vypálil tím kolegům z ostatních médií rybník, protože jsem byl jediný, kdo se k němu doslova za jejich zády a ve stínu oslav sta let Filipa Kazíka dostal a napsal o něm článek. Brzy sice o Zíbalovi referoval kdekdo, ale já byl první.

Pár dní jsem se tím kochal, i když jsem věděl, že je to pýcha, která patří k sedmi hlavním hříchům. Moje novinářská hvězda ještě několik let stoupala, ale potom nastal strmý životní pád skoro až na samé dno. Nevím, jestli to byl trest zrovna za tuto pýchu, ale moje marnivost se na mém sešupu podílela každopádně.

Jaký kontrast s Filipem Kazíkem, který v Radkově Lhotě strávil ještě tři roky, než tam skonal ve věku 103 let. Byl pilotem a účastnil se bojů v obou světových válkách. Co jsem dokázal já? Byl prý i v tak vysokém věku neuvěřitelně vitální a čilý, a když zemřel, armáda mu vystrojila velkolepý pohřeb s vojenskými poctami. Kolika se dožiju já a vzpomene si na mě někdo, až tu nebudu? ptal jsem se, utápěl se v sebelítosti a možná čekal na Ježíšovo volání. Prý ho poznám.

A co když ke mně skutečně promluvil. Ježíši muselo být jasné, že bych neslyšel, kdyby mě volal například do kostela nebo k modlitbě. Ale třeba zavolal prostřednictvím mojí ženy. Navzdory tomu, že jsem ji tolikrát zklamal, mi uvěřila, že dovedu ještě vstát, když jsem se válel v morálním hnoji, a její důvěra do mě napumpovala sílu, že jsem to opravdu dokázal a vím od té doby, že je život krásný. A pokud chci, aby si mě někdo po smrti pamatoval, musím žít tak, aby k tomu lidem dal důvod.

O Pavlu Zíbalovi jsem potom neměl informace a vlastně je ani nehledal, ačkoli jsem si občas vzpomněl na jeho sílu a optimismus, s kterými čelil zlu, a na pokoru, s jakou přijímal svůj osud. Snad k tomu pomohlo, že vyrůstal i v hudebním prostředí a lidová píseň jej provázela celý život. Často mu vedle modlitby zůstala jenom ta.

Zatímco léta plynula, párkrát mě napadlo, co se stalo s ním i s jeho křížem. A potom se mi ozval muž, který se nějak dostal k mému textu o panu faráři. Věděl, kam se kříž poděl a jak to s Pavlem Zíbalem dopadlo.

Líčil mi, že dlouhou řadu let jezdil s rodinou navštěvovat svého těžce nemocného bratra do Domova seniorů v Radkové Lhotě. Při jedné návštěvě se s úžasem a velikou radostí dozvěděl, že místní starý kněz chystá bratra k prvnímu svatému přijímání. Šel ho ihned pozdravit a poděkovat mu, a tak poznal Otce Pavla Zíbala. Od té chvíle se setkávali vždy, když přijel za bratrem, a brzy se z nich stali přátelé.

„Kdo Otce Pavla znal,“ pokračoval onen muž, „potvrdí, že byl skvělý vypravěč. Hovořil bez stopy zloby či zášti o svém těžkém životě za totality i o historii zvláštního kříže, který visel na zdi v jeho pokojíku a já ho velmi obdivoval.“

Podle něj a zcela v souladu s mým názorem vypovídal kříž v podobě krumpáče a s bronzovou soškou Ježíše o osudech Pavla Zíbala víc než cokoliv jiného. Práce a modlitba, modlitba a práce. Otec Pavel mu pak jednou řekl, když se řeč opět stočila ke kříži, že si jej má vzít k sobě, až on zemře.

Vtom se muži vybavila vzpomínka: „Páter Pavel pocházel z kraje slivovice, a tak měl i v Radkové Lhotě nějakou lahvičku v zásobě. Aby se nám lépe povídalo, při příchodu mi jen pokynul a ukázal kde je láhev a kalíšky, tehdy už hůř chodil. Já jsem nás obsloužil a než jsme si přiťukli, šibalsky se podíval na mou tehdy asi patnáctiletou dceru a s úsměvem řekl: Děvenko, nedívaj sa. Velebníček pijů. Mám tu větu pořád v uších a nikdy se neubráním úsměvu a dojetí.“

Uplynulo několik let, navázal muž na přerušené vyprávění, a zdravotní stav Otce Pavla se horšil, naposledy ho viděl v přerovské nemocnici a nedlouho poté mu přišla smutná zpráva o jeho smrti.

„Pohřeb měl 14. května 2008 ve Vnorovech, v den mých narozenin, a po něm jsem oslovil synovce Otce Pavla, seznámil ho s vůlí zemřelého a pouze na základě mého ústního svědectví jsem kříž dostal do opatrování. Tak se ocitl u nás doma v kuchyni na zdi, kde se všichni scházíme, tak, abychom ho měli neustále na očích a nezapomněli na svatého kněze.“

Muž, který mě seznámil s dalšími osudy Pavla Zíbala a jeho kříže, by považoval ovšem za sobecké, nechat si takový poklad jen pro sebe, proto s radostí splnil přání, jak říkal, aby kříž byl vystaven na očích všech lidí dobré vůle. Propůjčil zvláštní kříž jezuitům na expozici Martyrion – svědkové víry 20. století v podzemí baziliky slavného Velehradu.

A co já? Už od rozhovoru s Pavlem Zíbalem mám v živé paměti bronzovou sošku na krumpáči uprostřed německo-latinského nápisu Práce osvobozuje skrze Ježíše Krista, a proto věřím, že ten farář, ten veselý strejda ze Slovácka opravdu zaslechl jeho volání.

Autor: Jaroslav Kvapil

Ten, jenž chtěl být man for himself čili něco jako člověk sám pro sebe, než pochopil, že nikdo není ostrovem sám pro sebe, jak napsal John Donne.

4
Komentujte

avatar
  Subscribe  
Upozornit na
Radka Kielbergerová

🙂 to je prostě hezký:)
Mám jednu kamarádku knihkupkyni a nekolik kamarádek knihovnic. A v poslední době konstatujeme svorně, že naprosto nejradši, jako to nejkvalitnější, čteme paměti. Všechny ty ženy mají literatury dneška už dost plné zuby. Landovský tohle krásně popsal a rozdělil…a Vy jste ten typ Hrabalů a Hašků, protože totiž paměť …a pro něj jen tohle je dobré…A i pro mne jste prostě literatura, co nehledá kličky, jak na čtenáře, ale opatří to hlavně tím důležitým…srdcem. Takže Vás mam ráda:) Za to hodnocení se omlouvám případně.:)) …si Vás jako autora vážím.

Vladimír T. Gottwald

Děkuji, smekám a zdravím!
👍

Tomáš Vodvářka

Píšete skvěle, Jaroslave. Silný příběh, dobře napsaný.

Pavel Khail
Pavel Khail

Úžasný příběh, díky. 🙂