Z rozpaků a z pumovnic

AMDG – Ad maiorem Dei gloriam čili K větší slávě Boží – jezuitské heslo

Zahlédl jsem ji koutkem oka na mostě Legií a zdálo se mi, že na mě ta dívka civí. Díval jsem se přes Vltavu na panorama Hradčan a vtom se mi před očima zjevila obludně zvětšená karikatura pátera Koniáše, kterou znám odněkud z časopisu. Než jsem stačil rozluštit, proč místo Pražského hradu vidím obraz horlivého jezuity z 18. století, byla dívka u mě a ptala se, zda se mi pohled na Hrad tak líbí. 

     Mladá holka, tipoval jsem ji tak na sedmnáct, a navazuje konverzaci? Nedal jsem však na sobě znát překvapení a prozradil, co vidím místo známého pohlednicového výjevu. Myslel jsem si, že tím vyvedu z míry naopak ji. Ona se ale bez známky údivu otázala, jestli se ke mně může přidat? Koniáš zmizel.

     Ptal jsem se, proč chce jít se mnou, co si od toho slibuje? Na to mi neodpověděla, jen opakovala svou žádost, která zněla spíš jako naléhavá prosba.

     „No dobře,“ řekl jsem, „ale sám nevím, kam půjdu. Jen se tak procházím městem a připomínám si některá místa, která jsem navštěvoval v mládí.

     „Vím dobře, kam jdete.“ 

     Dívka to prohlásila tónem, že jsem v té chvíli jaksi neuměl rozporovat její slova a zmohl se pouze na jednoslovnou otázku: „Opravdu?“

     Její odpověď – ano – byla na dlouho poslední slovo, které pronesla. Šla se mnou a držela se kousíček za mým pravým ramenem, takže jsem si ji nemohl prohlédnout, aniž bych na ni zíral. V uších mi zněla jakási klavírní hudba, když jsem u Národního divadla odbočil na Masarykovo nábřeží. Před můstkem na Slovanský ostrov jsem náhle zastavil, dívka současně se mnou.

     „Jak můžete vědět…“ 

     Otázku jsem nedokončil, protože její pohled byl tak…, vlastně nevím, jaký byl, ale zabránil mi, abych se ptal. Radši jsem pokračoval v chůzi a ona se mnou. Když jsme dorazili k Mánesu, napadlo mě přejít silnici a vydat se Myslíkovou ulicí na Karlák. Než jsem ale naznačil svůj záměr, ona navrhla, že bychom mohli jít až k Jiráskovu mostu a na Karlovo náměstí se dostat Resslovou ulicí.

     „Jak víte, že mám namířeno tam? Co se ale divím. Proč chcete jít Resslovou?“

     „Vy tamtudy chcete jít,“ opravila mě.

     „Ano, máte pravdu. Je tam totiž kostel Cyrila a Metoděje, kde zahynuli atentátníci, kteří sejmuli Heydricha. Chtěl jsem si to připomenout.“

     Když už jsem si kostel prohlížel, znenadání mi pohled překryla sekvence z filmu Atentát, takže jsem viděl, jak Heydrichův kabriolet zatáčí do ulice V Holešovičkách a k tomu mi zněla slova písně Bettledress, kterou zpíval se svým typickým ráčkováním Jan Vyčítal: „…Merrcedes se blíží od Břřežan… pak ožehne výbuch zdola pyšný prrofil prrotektorra…“

     Co znamenalo zabití té nacistické zrůdy? napadlo mě. Byly oběti heydrichiády, co po něm následovala, zbytečné? Nechtělo se mi ale myslet na smrt, ani dumat o její zbytečnosti. Místo toho jsem koukl na dívku a řekl, že jsme to mohli protáhnout po Rašínově nábřeží až na Palackého náměstí, neboť je odtud vidět kostel Panny Marie na Slovanech se zvláštními věžemi, kterému se říká Emauzy, a na ten že se vždycky rád podívám. A že jsme pak mohli dojít na Karlák ulicí Na Moráni.

     Nevěděl jsem, proč jsem jí to vyprávěl a ona se na mě jen dívala a ten pohled byl smutný a nekonečně hluboký.

     „Od doby, co jsem začal vnímat, až do čtrnácti let jsem vídal místo štíhlých věží jen lešení. Kostel prý na konci války zasáhla bomba. Vám se Emauzy nelíbí?“ 

     Její oči náhle ztvrdly, pak se rozšířily a divně zasvítily. Dívka se však brzy uklidnila a už jsme nemluvili. O čem mlčela ona, jsem netušil a marně se pokoušel rozluštit, proč ji zmínka o Emauzích tak rozrušila. 

     Parkem na Karláku jsme se loudali v obvyklé formaci, dívka malý kousek za mým pravým ramenem. Už jsem pochopil, že jdu do kostela svatého Ignáce z Loyoly při ústí Štěpánské ulice do náměstí.

     „Vždy, když se octnu tady, musím zajít do Ignáce,“ začal jsem vyprávět. „Nejsem věřící, nábožensky založený, nebo tak něco. Církve, řády, kongregace, náboženské společnosti a sekty se mi protiví, ale mám rád kostely a tenhle přímo miluji. Netuším, proč vlastně. Snad proto, že patří jezuitům a Tovaryšstvo Ježíšovo je v mých očích jediným řádem, který uznávám. Takhle si totiž představuji, že by mělo duchovenstvo vypadat. A ten kostel je vždy otevřený pro duchovní útěchu i pro návštěvníky, a také v něm Tovaryšstvo Ježíšovo nezavedlo poplatky za prohlídky jako jinde.“

     Sám jsem se divil, že se jí tak svěřuji, nicméně jsem musel pokračovat: „Vím, že u nás mají jezuité hlavně od dob národních buditelů špatnou pověst. Podle nich ničili českou kulturu a potírali český jazyk. Jenže to nebyla tak docela pravda, protože oni chtěli Čechy rekatolizovat. Třeba ten páter Koniáš, kterého jsem viděl na mostě místo Hradčan. Pro obrozence byl symbolem údajného jezuitského tmářství a útlaku české kultury. On sice pálil knihy, tak ne proto, že byly české, ale že nebyly katolické. Vím, že zlikvidoval některé bratrské literární klenoty, ale na druhé straně sám knihy česky psal, roznášel je a rozdával. Byl ale moc horlivý, až ho sami jezuité mírnili…“

     „Nemusíte mi to vysvětlovat,“ přerušila mě dívka. „Věděla jsem, že půjdete sem. Vím také, co cítíte k tomto kostelu a jak smýšlíte o jezuitech.“

     „Jak to můžete vědět?“ 

     Už jsem nejspíš připomínal zaseknutou gramofonovou desku, která mele stále to samé, ale i teď jsem věděl, že dívka mluví pravdu. Položila mi prst přes rty, abych už byl zticha.

     „Prozradíte mi aspoň své jméno?“

     „Eva.“

     Vešli jsme do kostela bránou v mohutném průčelí, na jehož vrcholu stojí socha sv. Ignáce z Loyoly ve svatozáři. Za vstupem vpravo jsem si všiml nad dveřmi svítícího nápisu – Zpovídá se, a řekl si, že mám zpověď už za sebou. S dívkou v patách jsem šel středem kostelní lodi mezi dvěma řadami modlitebních lavic, kde klečelo či sedělo asi patnáct lidí, přímo k oltáři, jakkoli to působilo zvláštně. Cestou jsem obdivoval jako vždy výzdobu raně barokní stavby. 

     U hlavního oltáře s obrazem Ignáce z Loyoly, jak vstupuje do slávy nebeské, jsme se zdrželi jen krátce, ale i tak jsem si stačil vybavit, co bylo podnětem, že se Ignác, původem z baskické šlechtické rodiny, stal zakladatelem jezuitského řádu a svatým. Roku 1521 mu totiž dělová koule při obléhání Pamplony rozdrtila pravou nohu a když se léčil a málem při tom zemřel, prožil údajně duchovní obrácení a začal nový život ve službě Bohu.

     Cosi mě ale táhlo od oltáře k bočním vzájemně propojeným kaplím na jižní straně hlavní lodi. V kapli, která se jmenuje Všech věrných zesnulých nebo také Dušičková, seděla na obyčejné židli stará žena, která se na nás jaksi vyzývavě dívala. Domníval jsem se tedy, že na nás, ale když jsem se ohlédl po dívce, byla najednou pryč. Asi je v jiné kapli, pomyslel jsem si.

     Stará žena se mě bez okolků zeptala, jestli jsem v kostele jako turista, nebo jestli sem chodím pravidelně?

     „Pravidelně ne, ale když jsem poblíž a mám čas, vždycky sem zajdu.“

     „Vy jste věřící?“

     „To nejsem, ale tenhle kostel je mi blízký.“

     „Proč zrovna kostel svatého Ignáce?“

     „Ještě jako hodně mladý jsem chtěl jít aspoň jednou na Štědrý den na půlnoční mši, jenže tehdy se v kostelech buď vůbec nekonaly, nebo třeba ve čtyři odpoledne a Ignác byl jediný, kde klasická půlnoční mše probíhala. Taky tu tenkrát byly mraky lidí, ani zdaleka se všichni zájemci o mši nevešli do kostela a kolem hlídkovala Veřejná bezpečnost. Vnímal jsem to jako vzdor vůči režimu a od té doby mi je sympatický i jezuitský řád.“

     Stará paní se pak rozpovídala. Jezuity chválila, že přinesli vzdělanost a zakládali školy, které měly vynikající úroveň. Ona sem do kostela chodí často, aby načerpala vnitřní sílu, že na ni toto místo silně působí. Celý život prý bydlela poblíž. Pamatuje si i americký nálet 14. února 1945. Zdejší okolí to prý zasáhlo strašně. Úplně nejhorší, co se stalo, bylo, že veřejný kryt na Karlově náměstí, v němž se ukrylo na sto dvacet žen a dětí, dostal přímý zásah bombou a všichni tam zahynuli.

     „Tenkrát se říkalo, že tento nálet na Prahu byl omyl, že to byla chyba navigace, že bombardéry chtěly shodit bomby na Drážďany. Ale pak se také říkalo, že piloti konali podle rozkazu. Co myslíte?“ uzavřela paní své vyprávění otázkou, na kterou jsem ani náhodou neznal odpovědět.

     „Možný je obojí, ale myslím si, že se Američané spletli. Četl jsem však, že tenhle nešťastný nálet využila nacistická a pak komunistická propaganda, aby ukázaly, jak bezcitně a nelítostně Američani vedli válku,“ řekl jsem.

     Znenadání jsem odkudsi slyšel slova Bombardovacího blues Josefa Kainara, jak jej zpíval Jiří Suchý: „Nahoře kroužil, kroužil bílý svaz bombardérů naděje, svatý svaz bombardérů, který nevěděl, kde je, takže pak z rozpaků a z pumovnic – než rozpaky, líp nic…“

     „To byl ten nálet, který poškodil i Faustův dům a Emauzy?“ zeptal jsem se.

     „Ano. Později jsem se dověděla, že zabil sedm set lidí a skoro dvanáct set zranil. Spoustu těch zraněných a mrtvých donesli sem do kostela. Zrovna tady v tý uličce před námi mezi lavicemi a bočními kaplemi leželi mrtví jeden vedle druhýho…“

     Nějak už jsem to nedokázal poslouchat a také mě znervózňovalo, že se mi ztratila dívka. Rozloučil jsem se a obešel kaple na druhé straně. Dívku jsem ale nenašel. Zklamaně jsem vyšel z kostela a podvědomě zamířil k Emauzům. Když už jsem stál před klášterním kostelem Panny Marie, promítl se mi na průčelí obraz dívky, která mě provázela, jak hraje na piano Bombardovací blues. Vyhlíželo to skoro přízračně, až jsem se musel otočit, aby obraz zmizel.

     

     Cestu domů i potom jsem se cítil jako ve snu. Sedl jsem k počítači a na internetu si četl o jezuitech, o kostelu Ignáce z Loyoly, o Emauzích. Hledal jsem informace i o náletu na Prahu 14. února 1945. Těch mrtvých při něm bylo sedm set jedna, a ne sedm set, jak nepřesně uvedla paní v kostele, opravil jsem ji v duchu a náhle četl, že při něm zahynula ani ne sedmnáctiletá nadaná klavíristka Eva Ladová, dcera malíře Josefa Lady, kterou zabila americká bomba poblíž Emauz, když hledala své rodiče. 

     To přece není možné, že by to byla ta dívka z dneška, říkal jsem si. Stal jsem se obětí nějaké halucinace? Přestože dívka, která se dala se mnou dnes do řeči, byla podle fotek Evě Ladové podobná, nejspíš to vše do sebe tak zapadlo jen náhodou, přesvědčoval jsem se. Smrt mladinké Evy Ladové jsem ale vnímal tak naléhavě jako krutě zbytečnou, ačkoli se to odehrálo už dávno. Už podruhé jsem dnes myslel na zbytečná úmrtí.

     Jaký měly dnešní události účel? Abych zešílel? ptal jsem se sám sebe. Pokud je někdo zabit, umře příliš mladý, nebo vůbec dřív, než by musel, považuje to člověk za zbytečnou smrt, i když každý stejně jednou umře. Možná je to ale tím, že lidé nevědí, proč vlastně žijí, řekl jsem si. Znovu se mi vybavil svatý Ignác z Loyoly, jak na oltářním obrazu vstupuje do slávy nebeské. Mě však v uších zněla další slova Bombardovacího blues: „Proč mě bys právě, Pane, proč mě bys právě k sobě bral…“ A pak mi došlo, že ráno bude beztak nový den.

Autor: Jaroslav Kvapil

Ten, jenž chtěl být man for himself čili něco jako člověk sám pro sebe, než pochopil, že nikdo není ostrovem sám pro sebe, jak napsal John Donne.

10
Komentujte

avatar
  Subscribe  
Upozornit na
Dáša Stárková

wow! děkuji moc. Krásně vyobrazeno, nádherně vyvážené informace, mystérium, vyznání a zamyšlení. Ještě jednou děkuji.

Radka Kielbergerová

to je čirá nádhera…Jak já jsem tak nějak po svém naladěná, nemůžu neříct, že když tohle čtu – nejenže vím, že to takhle v životě ani ve svých sto takhle nenapíšu, ale že to je přesně ten moment, kdy si u čtení Vašich řádek jeden uvědomí – proč právě je tak důležité číst. Je to totiž jiný level výzvy než plakat a tvrdit, jak se číst má a jak to mají lidi, co nečtou. Je v tom všechno. Už i s tím spisovatelským prvkem tajemna, co z věci úžasně didaktické a výkladové dělá strašně milý a dojemný thriller. Krása… a… Číst vice »

David Vlk

Hezké moc.

Tomáš Vodvářka

To je moc hezký povídání, Jaroslave.