Co v duši přetrvává

„Nejdříve chci obstát sama před sebou, a teprve potom před ostatními,“ prohlásila Iva, když s Denisem vystoupili na vrchol Sněžky.
„Proč to říkáš?“ zeptal se.
„To je Messnerův výrok, který pokračoval: Hranice možného lze dosáhnout jen po malých krůčcích. Čím více se k této hranici blížím, tím menší musí tyto krůčky být.“
„Pamatuješ si slovo od slova, co řekl jakýsi…, jak bylo to jméno? Každopádně šlo ale o chlapa, nebo ne?“
„On to řekl v mužském rodě. A nedělej, že nevíš, kdo je Reinhold Messner.“

„Kdo?“
„Italský horolezec,“ odsekla, protože ji dráždilo Denisovo hrané ignorantství. „Je národností Němec a je také cestovatel a spisovatel. Vystoupil jako první na světě na všech čtrnáct osmitisícovek,“ přece jen neodolala pokušení poučovat.
„A proč mluvíš o hranicích možného, když jsme vylezli po celkem schůdné cestě na tenhle nanicovatý vrchol?“
„Bylo to podobenství, že člověk často klesá na mysli a říká: to nemohu, to nejde. Sám si tak staví limity. Ty jsou ale především v jeho hlavě.“
„To je známá věc. Co s tím chceš dělat?“
„O to právě jde. Když odhodíme svá limitující přesvědčení, objeví se možnosti, jež dosud nepřipadaly v úvahu. Tvrdíme-li dopředu, že něco nedokážeme, pasujeme se tím do role vševědoucích, ač nevíme, co všechno ve skutečnosti opravdu zvládneme. Ta domnělá vševědoucnost pak brání růstu a nepřijímá nic nového. A přitom každý chce najít správnou cestu a dát životu náplň.“
„Nechápu, proč o takových věcech přemýšlíš zrovna teď. Máme dovolenou.“
„Mozek nemá nikdy dovolenou, a navíc mě k těm myšlenkám vyprovokovalo, když jsem slyšela, že jsi na té schůdné cestě supěl jako sentinel.“
„Supěl jsem, protože nemám kvůli své vrozené lenosti kondici, ale přece jsem si nestěžoval,“ objal ji kolem ramen. „Dáme si kafe?“
Chvíli se na něj pohoršeně mračila, ale přesto řekla: „Kávu bych si dala.“
Usrkávali pak teplý nápoj, zapíjeli jej chladnou vodou a kochali se úchvatnými panoramaty horské krajiny, jaká se jim nabízela, ať se podívali kamkoli z nejvyšší hory Krkonoš. I když si Denis nemohl vychutnávat ticho, protože jej rušilo štěbetání okolních turistů, vnímal blaženost chvíle, jelikož Iva mlčela. Netrvalo to ale dlouho.
„Pokud se spolehneme jen na svou limitovanou mysl,“ navázala tam, kde před kávou skončila, „budeme stále zděšeně prchat. Když si ale uvědomíme, že v tomto vesmíru se nachází síla, která je mnohem větší a moudřejší než my sami, budeme moci jednat nově i jinak. S nadějemi a plnými možnostmi.“
„Jakou vesmírnou sílu máš na mysli? Boha?“
„O pojmenování přece nejde,“ usmála se. „Zkusím ti objasnit, jak to myslím. Ano?“
„Samozřejmě,“ oplatil jí úsměv. „Už se nemůžu dočkat.“
„Nech té ironie,“ napomenula ho. Hned ale pokračovala: „Stejně, jako se tvaruje hlína na hrnčířském kruhu, i náš život formují různé okolnosti. Někdy následuje jedna Jobova zvěst druhou. První ránu osudu většinou přežijeme bez ztráty naděje. Když ale přicházejí další, naše odolnost klesá, a náhle se dostáváme až na dno. Mnohdy zatemní vysoké štíty hor i slunce a zůstáváme uvězněni v šeru vlastních stínů…“
„Jasně, už ti rozumím,“ skočil Ivě do řeči. „A taky chápu, proč tě napadají právě teď takové myšlenky. Člověk musí vylézt na vrchol a slunce zase začne svítit a přijde nová naděje.“
„Ty si ze mě děláš legraci, Denisi, ale v podstatě je to tak,“ zakabonila se. „To, co někdy prožíváme, může být hluboce deprimující, přesto je ale celý život nekonečně cenný. Jelikož to, že tady jsme a žijeme, nebyl náš nápad. A to, že dýcháme, nebylo naše rozhodnutí. Když jsi moc smutný, nezapomeň, že nikdo nemyslí a necítí stejně jako ty, nikdo nejedná jako ty, nikdo se neusmívá jako právě ty, nikdo na světě nemá takový obličej jako ty a takové oči máš jenom ty. Jsi bohatý a je jedno, zda máš peníze nebo ne. Jsi bohatý, protože žiješ. Nikdo nežije tak jako ty. Jsi ztělesněním originální myšlenky vesmíru.“
„To je fakt, nikdo nemá takový obličej jako ty,“ zadíval se do její tváře a cítil se jako vždycky v podobných chvílích šťastný.
„Nech toho,“ strčila ho dlaní do ramene.
„Říkám to vážně,“ znovu pohlédl do krajiny.
Seděli na drnech a pod nimi ležel mírný svah s cestami vyšlapanými v trávníku s ostrůvky bílého kamení. Za zlomem svahu vystupovaly dva oblé hřbety napojené téměř kolmo na sebe a porostlé temně zelenými lesy, které střídaly holiny světlejších odstínů zelené. Další tři hřbety přecházely do stále modřejších valérů a čtvrtý hřbet už tonul v mlze a splýval se světlou modří oblohy s příměsí mléčné běloby.
Iva se chystala už promluvit, když najednou spustil Denis: „Myslím, že je to jinak. Pro člověka je typické, že zabíjí. Zabíjel vždycky, protože se na planetě objevil jako masožravý primát. Živil se sice i nemasitou stravou, ale nikdy jen s ní nevystačil. Pak se stalo – někdy, nevím kdy, že začal myslet jinak než všichni ostatní tvorové. Tehdy si položil i otázku, zda je zabíjení správné. Byla velice zneklidňující, neboť člověk zabíjet musel. Co si s ní měl počít? Tak člověk vytvořil morálku a vymyslel duši, aby si sám před sebou ospravedlnil potřebu zabíjet.“
Koukl na Ivu, jak se tváří. Jen zírala, oči doširoka otevřené a zaraženě mlčela, jak se zdálo.
„A tak člověk vlastní duši,“ pokračoval, „což mu v jeho představách dává právo beztrestně zabít cokoli, co podle něj nemá duši jako on. Duše je i nástrojem k překonání lidského strachu ze smrti, strachu z nicoty. Na rozdíl od těla má být duše nesmrtelná a každý človíček prý může díky ní existovat navěky. Proč by ale měl lidský jedinec mít vůbec nesmrtelnou duši? Kde se po smrti těla lidská duše nachází? Co z člověka v jeho duši přetrvá? Snad vědomí? A co když umře novorozeně nebo člověk s Alzheimerovou nemocí, co když člověka roztrhá bomba? To nikdo neřeší…“
Iva stále mlčela a tvářila se…, neuměl její výraz rozluštit. S takovou reakcí se u ní už dlouho nesetkal, jestli vůbec někdy.

Zpátky se vraceli pěšky do Pece pod Sněžkou a odtud autem do Dolního Dvora, kde bydleli ve zchátralém baráčku, který Denisovi na týden půjčil jeho kamarád. Nic za to nechtěl, neboť kašlal na peníze i na majetek. Byl ztělesněním Ivina obrazu, že je člověk bohatý, protože žije.
„Ty o lidech opravdu smýšlíš takhle?“ zeptala se Iva asi v polovině pěší cesty.
„O lidech nijak nesmýšlím. Mluvil jsem o duši. Prý je také tím, co člověka spojuje s bohem, který mu duši údajně dává. Stvořil ho jako posledního a k obrazu svému, aby člověk všemu na Zemi vládl, a pak přijdou ty pasáže o prvotním hříchu a vyhnání z ráje, které vysvětlují, proč je člověk smrtelný.“
„Proč jsi tak cynický? Všechno zesměšňuješ a zlehčuješ.“
„Nevím, jestli jsem cynický, ale pokud jsem, tak proto, abych přežil.“
„Věříš tomu, že vystačíš s cynismem? Já myslím, že ne. Nezapomenu na slova, která mi před časem volal jeden dědeček, kterého rodina proti jeho vůli umístila domově důchodců – jsem smutný, nemám už žádnou naději. A nedávno mi psal známý, také z domova důchodců, jak ho žena, které důvěřoval, okradla o poslední úspory. Viděla jsem ovšem i muže na vozíčku, jak hrál pro lidi na flašinet krásné písně. A malíře, který šel rušnou ulicí, a pak si rozložil stojan a namaloval nádherný obraz. Lidé se zastavovali, až ho posléze obklopili ze všech stran. Filmovali si i jeho dílo. Uznale pokyvovali hlavami a přidali k tomu i nějaký peníz. Síla je v nás i mimo nás. Jen ji musíme najít.“
„Vždycky argumentuješ podobnými dojemnými příběhy. Kde je vůbec bereš?“
Iva se jen záhadně usmála.
„Všechna tvoje podobenství nemění ale nic na podstatě, že je lidská duše pouze šikovně vymyšlený konstrukt, aby člověk sám sebe přesvědčil, že je čímsi výjimečný, a tak má právo tropit si nebo páchat na planetě, co chce, vzít si, co si zamane, vzít život, čemu chce, co podle něj nemá duši. A nejde jen o křesťanský nebo židovsko-křesťanský pohled. I jiná náboženství a ideologie dospěly k výlučnosti postavení člověka, které mu zajišťuje kompetenci brát si cokoli a beztrestně zabíjet jiné tvory, jen odlišnými cestami a s rozdílnými rekvizitami.“
„Co to do tebe dneska vjelo, Denisi? Nevím, jestli jsem někdy zažila, aby ses takto zaujal pro nějaké téma.“
„Možná je to těmi horami,“ řekl.

Denisův kamarád se o majetek nestaral, ani o to, aby ho vlastnil, ani o ten, který už měl. Domek v turisticky atraktivním Dolním Dvoře zdědil po svém strýci. Jiný na jeho místě by jej opravil, a buď by tam jezdil sám, nebo by jej pronajímal za slušné peníze. Ne tak ten kamarád, toho podobné záležitosti míjely.
Iva s Denisem díky tomu našli v domku na týden zadarmo útočiště a vyráželi odtud na túry. Když si ale chtěli uvařit čaj nebo usmažit řízek, museli vždycky zatopit, což sice vypadá snadně, ale to by kamna nesměla být vevnitř rozbořená. Denis proto musel v kamnech sestavit šamotové cihly do správných pozic a upevnit je několika železnými vzpěrami, které našel v kůlně a upravil na patřičné rozměry.
Z nepříjemné práce byl sice nejdřív otrávený, ale nyní už nesla plody. Po výletu na Sněžku seděli večer s Ivou venku u ohýnku, na kamnech v chalupě se vařila polévka, a oni v míru sledovali, jak na obloze vyskakují hvězdy, blíž vesmíru, bohu, nebo oné velké, moudré síle, jak o ní Iva vyprávěla.
„Nemyslím si, že je většina lidí, kteří mají všechno, zcela šťastná a spokojená. Spíš dělají, že to zvládají a všechno je v pořádku. Nač to divadlo? Protože dnes není in bavit se o problémech. Spíš o úspěších, kam investovat, o módě… Jen opravdoví přátele si mohou navzájem otevřít srdce, jeden druhého obejmout, stisknout si ruce a říct – jsem s tebou, vím, jak ti je, ale spolu to zvládneme,“ rozpovídala se náhle.
„Hezky se to poslouchá,“ řekl Denis. „Máš jistě pravdu, ale pomíjíš to zabíjení.“
„Co s tím pořád máš?“
„Většina tvorů na planetě jaksi přirozeně jedince svého druhu nezabíjí, leda z důvodů, které podporují přežití druhu jako takového v dobré kondici. Člověk ano. Zvířata o tom nepotřebují přemýšlet, člověk ano. V zásadě jde ale pořád o to samé – aby přežily ty nejlepší geny, a aby se druh nepřemnožil, neboť pak by si zničil životní prostředí, následkem čehož by buď vyhynul, nebo sám sebe podstatně ohrozil. Tak prosté, a tak kruté to je. A to druhé se možná právě nyní s lidským druhem děje.“
„V životě lidí jde přece o víc,“ namítla Iva.
„Proč si to myslíš?“
„Protože lidský život je daleko pestřejší a bohatší. Lidé také už dávno přišli na to, že je život posvátný…“
„Ano, ale jen ten lidský,“ skočil jí Denis do řeči. „S tvrzením o posvátnosti lidského života přišlo v našem kulturním prostředí až křesťanství. Zřejmě to bylo v době jeho nástupu potřebné. Nicméně představa nedotknutelnosti života – později, když už vládli – křesťanům nebránila v tom, aby si zabíjení lidí v jistých případech zdůvodnili. A často k tomu využívali právě manipulaci s nesmrtelnou duší – kdo ji má a jakou, a kdo ne…“
„S duší i její nesmrtelností je to jinak,“ přerušila ho zase teď Iva v půli věty.
„Jak to víš?“
„Zjistit, jak je to s duší, mě také vždycky lákalo, tak jsem se o to zajímala a dočetla se, že hebrejský i řecký výraz pro duši nabývá v Bibli různých významů. Hebrejské slovo nefeš má například řadu významů, a sice hrdlo, krk, dech, živá bytost, člověk, osoba, mrtvý a samozřejmě duše. Duše proto může znamenat i život, který člověku v ohrožení uniká. Ježíš dokonce nabádá, abychom ztratili svou duši, tedy správně život, protože v Novém zákoně nejde o nesmrtelnost duše, ale o vzkříšení člověka.“
Poslouchal Ivu, přitom ji pozoroval v chvějivém světle plápolajícího ohně a snažil se rozhodnout, jestli ho svými výklady víc prudí, nebo fascinuje. Jak o tom přemýšlel, došlo mu, že o téma duše ztratil už veškerý interes. Kdyby Iva skončila vzkříšením, byl by Denis dokonale spokojený.
„Nabízí se ovšem otázka,“ pokračovala, „když přemýšlíme o vzkříšení, jestli bude člověk opravdu ještě týmž člověkem, až jej bůh vzkřísí. Dnes už je zřejmé, že nebude složen ze stejných částic. Zůstane však to nejvnitřnější, co zajišťuje kontinuitu jeho identity, a právě tomu se říká duše. Nesmrtelná část člověka totiž vzniká vztahem, takže po vzkříšení to bude tentýž člověk, neboť na něj bůh nepřestal myslet. Můžeš si to samozřejmě vyložit tak, že každý zůstává navždy součástí oné vesmírné síly.“
Její řeči ho nastartovaly a chtěl vznést spoustu námitek, ale ovládl se a neřekl nic. Iva šla pro polévku. Ze strmých svahů se snesl chlad. Když vyšla z domku se dvěma miskami na tácu, měla kolem krku za rukávy uvázaný svetr. V Denisovi se zastavilo bezmála srdce, jak ji uviděl. Vypadala jako lvice, femme fatale i pečující manželka současně. Možná to způsobila jen atmosféra okamžiku vzniklá v důsledku jejích slov i přítmí, ale na tom nezáleželo.
„Je to jenom pórková, nevadí?“ zeptala se něžně.
„Naopak, pórkovou miluji.“
Když potom zvolna po lžících polykal polévku, která se mu rozlévala v útrobách a hřála jej i na duši a Iva vedle něj dělala to samé, zdálo se mu, že jsou to ony malé krůčky, kterými se blíží k hranicím možného a až budou pak v noci ležet vedle sebe v chalupě, třeba i dospějí k vrcholu. Avšak i potom zůstane otevřená otázka, obstojí-li sami před sebou. A před ostatními? Denis náhle a pro teď věděl, že na tom vůbec nesejde.

Autor: Jaroslav Kvapil

Ten, jenž chtěl být man for himself čili něco jako člověk sám pro sebe, než pochopil, že nikdo není ostrovem sám pro sebe, jak napsal John Donne.

1
Komentujte

avatar
  Subscribe  
Upozornit na
Tomáš Vodvářka

Nechal jsem si Vás, Jaroslave, k sobotnímu podvečeru s dvojkou Merlotu. A je to dobrá kombinace. Díky.