Některé velikonoční zvyky jsou lepší než jiné

„Ne, děkuji, já se toho neúčastním,“ by mělo bohatě stačit na to, aby muž s pomlázkou ženu nechal tzv. uschnout a šel o dům dál. Ale osvěta ohledně konsentu má v Česku ještě dlouhou cestu před sebou.

Na rozdíl od jiných žen mám to štěstí, že mužům v mé rodině tento zvyk vždycky připadal trochu debilní. Jen co se můj bratr vymanil z vesnického peer pressure, taky hodil pomlázku do kouta a na velikonoční pondělí už prostě jen nahlížel jako na skvělou příležitost strávit celý den hraním počítačových her.

Konsent.cz zveřejnil statistiku, podle které sice šlehání pomlázkou nemá rádo 55 % mužů a 79 % žen, přesto se jí více než polovina z nich účastní, protože je to tradice. No, v Somálsku a jiných afrických zemích zase dodnes tradičně mladým dívkám odřezávají části genitálií. Prostě argument tradicí se mi nezdá příliš dobrý.

Na sociálních sítích se pravidelně touhle roční dobou vyrojí hromady svědectví žen, které mají na tuhle roztomilou tradici svoje vlastní vzpomínky. Protože když vezmete obyčej, který zahrnuje švihání pomlázkou nebo jalovcem, a dáte ho do rukou národu, který si stále ještě myslí, že fyzické tresty u dětí jsou legitimní výchovný prostředek, nebo že za znásilnění si oběť někdy může sama, co by se tak asi nejhoršího mohlo stát?

„Většina koledníků to dělá jemně, nemá to bolet, jde o tu symboliku,“ zní obvykle hlasy obhajující pomlázku, a mají úplnou pravdu! Symbolicky má prut nebo větvička jalovce předat dívce mladost a plodnost, za což mají být koledníci odměněni malovaným vejcem a čokoládou. U nás na Moravě pak i chlastem, protože tam jde tenhle zvyk ruku v ruce s naprosto neřízeným litím tvrdého alkoholu. Kdo by mohl něco namítat proti mladosti a plodnosti, co?

Klidně. Prosímvás, pomlázku nechce nikdo plošně zakazovat. Jenom je dobré si ověřit, že se jí účastní pouze ti, kteří o to skutečně stojí. Já ne: symbolické násilí je za mě také násilí a zadruhé od cizích dospělých mužů považuju i letmý dotyk za nevítané narušení osobního prostoru.

Jasně, že mě nebaví dostávat někdy i nevyřčené nálepky úzkoprsé feministky a frigidní ženy. Ono by bylo fakt jednodušší to prostě vydržet, usmát se a poděkovat. Koneckonců ti muži to leckdy myslí dobře a vůbec nechápou, že to někdo vidí jinak, jak ostatně začal i příběh z perexu. Dobromyslný padesátiletý muž, hlídač z budovy, ve které jsem pracovala, si prostě vůbec nepřipouštěl, že žena by mohla vyšupání odmítnout, nikdy se s tím asi nesetkal.

Snažila jsem se mu to slušně a vstřícně vysvětlit. Nakonec to nějak přijal, ale myslím, že z jeho pohledu jsem byla první vlaštovkou divného nového světa, který chce bořit zavedené tradice, ve kterém není přijatelné ženě otevřít dveře či jí pomoct do kabátu, ve kterém se ženy už neusmívají, když je někdo letmo plácne po zadku, protože „je vyšpuleno.“

No, za mě je normální respektovat, že NE znamená NE. Až to bude normální i pro ostatní, nebudu muset psát tyhle úzkoprsé články. Konsent by měl být normální ve všech mezilidských vztazích. Nikdo na vás nesmí sahat, pokud si to sami nepřejete. K tomu by měly být vedeny už malé děti. A jde to ruku v ruce s tím, že jim řekneme, že ani ony nesmí sahat na nikoho, kdo si to nepřeje.

Můj otec tráví Velikonoce na pouti do Santiaga de Compostela. Jako obvykle je o krok před ostatními. Trochu mu závidím. Olga a já jsme letos byly trochu nemocné, takže je trávíme taky nejlíp, jak umíme: společným hraním a odpočíváním na zahradě. Ale myslím, že na příští rok vymyslím nějakou úplně novou rodinnou tradici. Něco velkolepého a symbolického, třeba cestu do dalekých krajů, kde mají lidé úplně jiné velikonoční zvyky. Je velká šance, že budou trochu inteligentnější než u nás.

Každopádně – na Velikonoční pondělí k nám nechoďte.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články