Povídka dodávková

O práci řidičů dodávek. Dnes hodně aktuální. Úsměvné předvánoční vyprávění. Trochu smyšlené, ale vycházející ze skutečností které se opravdu staly. Nechám na laskavém čtenáři ať si sám zkusí domyslet, nebo představit, nebo se zasnít, co z toho je pravda a co už literární povídání.

Kuba tu práci nemiloval. Ba přímo se mu příčila. Ale nějak si peníze vydělávat musel. Nepatřil zrovna k těm lidem, co by se snažili. Ani neoplýval pílí. Školou prolezl jen tak tak, sice s maturitou, ale to jediné, co mu škola dala, byl odpor k jakékoliv aktivitě a vlastní iniciativě. Nějak nechápal ten dnešní svět. K životu mu stačilo málo. Byl dobrák od kosti. Rád pomáhal druhým. Ale byl takový nepraktický a hmotné statky mu nic moc neříkaly. A tak mu svým způsobem ta práce vyhovovala. Na nic nemusel moc myslet, ráno mu řekli co a jak, a on ten den strávil sám se sebou, svými myšlenkami a poslechem CD v autě.

Dělat řidiče dodávky není žádný job snů. Pořád mluvíte do telefonu se zákazníky, kteří vás otravují, pohánějí, lamentují vám, instruují vás, dotazují se na nesmysly. K tomu vám občas volá dispečer. Nadáváte, že stojíte v koloně, což jen opět vybudí další tok telefonátů naštvaných zákazníků, že máte zpoždění. Pak někam dorazíte a zjistíte, že není kde zaparkovat. Když auto dáte na chodník, tak policajti mají většinou pochopení a nechají vás být, ostatně případnou pokutu by stejně uhradila firma. Tady problém není. Ale občas prostě musíte zůstat stát na blikačkách v jízdním pruhu a ulici zablokovat. Tou ulicí projede jedno auto za půl hodiny, ale můžete si být jisti, že to bude přesně v tom okamžiku, kdy tam stojíte. Pospícháte. Nejen kvůli tomu autu za sebou. Ale máte před sebou ještě několik desítek adres, které musíte za směnu objet. Tak něco uděláte i pro své zdraví, protože občas ty schody vyběhnete, když tedy zásilka nepatří zrovna k nejtěžším. Pro starší už tahle práce prostě není.

„Vy jste tak hodný,“ chválila důchodkyně Kubu když jí podával objednaný nákup a pokračovala: „Já mám taky vnuka asi ve vašem věku. Víte to je moc hodný chlapec. On mi minule k narozeninám přinesl takovou nádhernou kytičku. Ještě jí mám ve váze. Nechcete se podívat?“

Starší lidé, ale zvláště ženy, jsou velmi důvěřivé a klidně si pozvou do bytu i cizího člověka. I když v tomto případě to tak úplně neplatilo. Kuba zde byl již asi po dvacáté a paní znal, stejně jako ona jeho. Hlavně ale tráví většinu dnů sami a jsou rádi za jakýkoliv kontakt s kýmkoliv. Potřebují si prostě popovídat. Každá příležitost se hodí. Je těžké je nějak odbýt, dobrosrdečnost jim jenom kouká z očí. Většinou si tak snaží vynahradit kontakt se svými blízkými, kteří jim maximálně tak jednou za čas zatelefonují a při nějakém výročí se dokonce osobně objeví ve dveřích.

Z ulice se ozvalo naléhavé zatroubení. „Se neposer,“ řekl si Kuba v duchu. A s úsměvem se obrátil na svou zákaznici: „Nezlobte se, já už musím jet.“ Kuba toho nikdy moc nenamluvil. Vystavil účtenku za nákup, sebral peníze dopředu na korunu odpočítané a seběhl ze schodů před barák. Tato práce nebyla jen svou specifickou dřinou, ani nebyla nijak hvězdně placená. A spropitné? Drtivá většina zásilek byla zakoupena a dopředu zaplacena na internetu. A zbytek se platil tak půl na půl kartou nebo hotově. A hotově platili většinou ti staří lidé, kteří peněz moc nazbyt neměli. Prostě o spropitném tato práce určitě nebyla.

„Jeď už s tím do prdele!“ řval na něj asi čtyřicátník z nablýskané Fábie z otevřeného okénka. Kuba nijak nereagoval, skočil do dodávky, nastartoval, vypnul varovná světla a odjel. Na další adresu to měl jen pár set metrů.

Na tuhle práci musí být člověk takzvaně splachovací. Prostě psychicky odolný. A krom toho je to monotónní, nezáživné a až nudné. Dny a týdny plynuly. Kuba to tak nějak bral a ani nepřemýšlel o tom, že toto by asi snad přeci jen neměla být jeho životní konečná. Na jednom sídlišti zase jednou vynesl nákup, a to včetně věcí z mrazícího boxu, do sedmého patra. Výtah byl rozbitý. Zazvonil u paní … jak se jen jmenuje … , kouknul do papírů, aha, Kadeřábkové, a čekal na otevření dveří. Zašramotil klíč v zámku, dveře se pootevřely, pak se otevřely úplně. „Dobrý den, to jsem ráda, že jste tady. Na mě nějak přišla chřipka a já nemohu dojít na nákup. Vytrhl jste mi trn z paty.“

Kuba zíral s otevřenou pusou. Před ním stála ta nejkrásnější víla, jakou kdy viděl. Rudé vlasy ji padaly těsně pod ramena. Měla je kouzelně rozcuchané jak právě vylezla z postele. Z pihovatého obličeje koukal malinko nahoru zahnutý kouzelný nosánek. Kolem krku uvázaná šála, ale pod ní noční košilka těsně nad kolena. Přes košilku si dívka narychlo oblékla mikinu, kterou nechala rozepnutou. Pod košilkou se dala tušit pevná, menší, dívčí ňadra. Malé pantofle s bambulkou vykreslovaly dokonalý obrázek.

„Dělá to 452 korun. Chcete platit hotově, nebo kartou?“ zamumlal Kuba a duchem byl nepřítomen.

„Radši kartou, hned jsem zpátky.“

Kuba nemohl odtrhnout pohled od noční košilky, která se lehce vlnila, jak se dívka otočila a mizela v bytu.

Dívka se vrátila a v ruce držela platební kartu. Chvíli na něj koukala, pak se připomněla:

„Tady prosím.“

Kuba se vzpamatoval. „Jo, jasně,“ skoro zakoktal a vzal si od dívky z ruky kartu. Jako v transu transakci vyřídil. „Děkuji,“ zamumlal a pak mu došlo, že by rád něco dodal, nevěděl narychlo co. „Uzdravte se!“ Nic jiného ho nenapadlo.

Dívka se usmála. „Taky děkuji a mějte hezký den.“ Dveře se zavřely a Kuba ještě netušil že se zamiloval. Ještě cestou dolu ze schodů cítil, jak mu tluče srdce. Ten obrázek víly ve dveřích měl pořád před očima.

Další dny ráno byl vždy zklamaný, že nemá žádné dodání do Hradební k paní, nebo vlastně slečně, Kadeřábkové. Přemýšlel o tom, že to asi byla jen jednorázová objednávka z důvodu té chřipky. Dívka se již uzdravila a zase chodí nakupovat do svého obchodu jako obvykle. Chtělo by ji to nějak vystopovat, uvažoval Kuba. Že bych po práci chodil k ní před dům a čekal až vyjde? Ale co pak? To jí jako oslovím? To bylo pro Kubu naprosto nepředstavitelné. Byl hodně plachý a málomluvný. Proto doposud asi ani žádnou známost neměl. Takové vlastnosti se dnes nenosí. Sice byl dobrák od kosti, ale pro život v dnešní době takový dost nepraktický.

Tak že bych tam někdy zašel a zazvonil? Přemítal dál. Už jen samo pomyšlení na něco takového mu skoro roztřáslo kolena.

Ale asi za týden to přišlo. Kuba studoval ráno v depu seznam dodávek pro tento den. Jméno Kadeřábková a Hradební ulice se mu do oka vrylo hned při prvním zběžném prohlédnutí. Srdce mu začalo zrychleně tlouct.

Kuba vyrazil z depa co nejrychleji a začal ostatní odběratele také spěšně vyřizovat. Občas i popoběhl, jen aby to měl rychleji hotové. To byl u něj jev nevídaný. Chtěl vyšetřit nějakou tu minutu a v duchu si celé dopoledne připravoval, co té dívce řekne.

Schody vyběhl po dvou i s těžkým nákupem. Nahoře se přeci jen trochu vydýchal. Nešlo ani tak o ty schody, jako o to, že mu srdce bušilo až v krku. Tohle prostě byla láska na první pohled. Taková ta, co ji prožívají puberťáci. Uhladil si trochu vlasy, i když při jeho krátkém sestřihu to bylo hodně zbytečné. Třesoucí se rukou zmačknul zvonek.

„Jéé, to jste zase vy,“ usmívala se dívka ve dveřích. Již nebyla v noční košili, ale měla na sobě tričko s výstřihem. Nad bosými nohami měla kalhoty do půlky lítek. Tričko bylo hodně přiléhavé. Bylo jasné, že pod ním nemá už nic. Postavička ham ham. Jenom ve vlasech se nic nezměnilo. Stále tak koketně rozcuchané, jakoby zase vylezla z postele.

„Já už se uzdravila, ale ono je to pohodlnější si ten nákup objednat domů. Dík, že mi to vezete.“

Kubovi poskočilo srdce. To zavánělo pravidelnými dodávkami. Nešlo mu samozřejmě o blaho firmy ze získání nového stálého zákazníka, ale těšil se na něco jiného. Teprve dnes si všiml nádherných hlubokých modrých očí proti sobě.

„To jsem rád,“ zamumlal a ani si neuvědomil dvojsmyslnost svého sdělení. Chtěl něco dodat, ale prostě nevěděl co. Dívka vycítila jeho nerozhodnost a pomohla mu.

„Já jdu pro kartu, položte to zatím tadyhle na botník,“ vyslovila vlastně nenápadné pozvání do bytu. Kubovi se roztlouklo srdce ještě víc.

„Tak tady prosím,“ podávala mu o pár sekund později kartu. Kuba ji projel přenosným terminálem. „Prosím váš podpis,“ a podával jí ho do ruky. Z kapsy lovil elektronické pero a když jí ho podával, tak se dotkl její ruky. Byla příjemně teplá. Přeci jen Kuba přišel z ulice, kde byla určitě větší zima než ve vytopeném bytě. Zavalil ho pocit nejvyšší blaženosti. „Děkuji moc a nashledanou,“ dodal, když byla transakce dokončena. Cestou ze schodů se mu skoro točila hlava. „Já blb,“ říkal si v duchu. Měl jsem jí říct něco víc. „Já debil,“ nadával si dál. To jsem to celé po…,“. Byl prostě nešťastný jak celou tu situaci nezvládl. V těchto otázkách byl Kuba prostě totální nekňuba.

Kuba se začal těšit do práce. To byl pocit, jaký do té doby v životě nepoznal. Každé ráno při prohlížení seznamu dodávek dychtivě vyhlížel, jestli se tam objeví jméno Kadeřábková a Hradební ulice. Když tam nebylo, tak celý den nějak doklepal, jako do teď vždy.

Po pár dnech se dívka na seznamu objevila zase. Kuba se celé dopoledne nemohl dočkat až ten okamžik nastane. V autě měl připravený deodorant. Dnes ho nepoužil jen ráno, ale i před návštěvou adresy v Hradební. Do pusy ještě nasypal pár TicTaců a už vybíhal schody.

„Dobrý den,“ zahlaholil běžnou frázi, když se dívka objevila ve dveřích. „Dnes jsem vám přinesl malý dárek,“ a vylovil z kapsy připravenou čokoládu. To bylo asi to jediné, co ho dopředu napadlo. Přinést kytku se přeci jen neodvažoval, to by bylo moc. Ale pro začátek nějaké konverzace to mohlo být dobré říkal si.

Dívka se na něj usmála. „Moc děkuju, to nemuselo být.“

„Ale to není od firmy, to je ode mě,“ vyrazil ze sebe Kuba a divil se sám sobě, že vůbec dokázal něco takového říci. Tlukot jeho vlastního srdce snad přehlušoval úplně všechno.

Dívka se mu podívala do očí. Chvilku jakoby zaváhala. „Tak to je milé. Já jsem Zuzka,“ a napřáhla k němu ruku.

Kuba ji stiskl. „Kuba,“ představil se. „Půjdeš na chvíli dál?“ zeptala se ho Zuzka. Ano, ano, určitě, jakoby říkalo jeho vnitřní já. Ale měl na rozpisu ještě další zákazníky a věděl, že tady se hraje o minuty.

„Já nemohu, ale díky za pozvání,“ bylo proto to jediné, co ze sebe dokázal vypravit. Ještě na schodech si nadával, jak je blbej, co měl udělat, co měl říci, v duchu si rval vlasy jak vše zase pokazil. Toho dne spal hodně špatně.

Když se za pár dnů na seznamu opět objevila slečna Kadeřábková z Hradební, měl to v hlavě už naprosto srovnané. Hned v autě vzal do ruky služební telefon a ještě ani nedovřel dveře a už ji volal. Všichni zákazníci při zadání objednávky totiž musí zadat i své telefonní číslo aby bylo možno nahlásit případné změny v dodání. Ať už časové, nebo když prostě nějaké zboží došlo na skladě.

„Zuzko ahoj, to jsem já Kuba,“ a pokračoval, „dnes je nějaký jiný rozpis služeb, přijedu k tobě až večer kolem šesté, nevadí?“

„To je v pořádku, ještě jsem v neschopence a budu celý den doma. Tak zatím ahoj.“ „Ahoj,“ řekl ještě Kuba, típnul telefon a hned si v seznamu dodávek přesunul Zuzku na poslední místo.

„Mám pro Tebe dáreček,“ mával jí hned ve dveřích před očima kytkou koupenou za rohem.

Zuzce se rozzářila očka. „Jsi fakt milý. Dáš si kafe?“

Dnes s tím Kuba neměl časový problém. Byl v sedmém nebi.

„Posaď se,“ a ukázala rukou ke stolu. Dnes na sobě měla volný svetříček a sukni těsně nad kolena. Zuzka udělala dvě kávy, na talířek nasypala nějaké sušenky. Kuba ji celou tu dobu mlčky sledoval. Od přírody byl hodně nesmělý a nevěděl co dělat a co říkat. Zuzka postavila dva šálky na stůl.

„Jezdíš takhle už dlouho?“ zeptala se ho, aby nějak začala rozhovor.

„Jo, už asi dva roky.“ Kuba neměl dost fantazie a odvahy, aby se také na něco zeptal. „A je to těžké?“ vyzvídala dál Zuzka.

„Ani ne.“ Kuba prostě nebyl ten typ, co umí sbalit holku na první pokus. Zuzka to vycítila. Na tohle mají ženy přeci jen smysl. Tak trochu se v ní probouzela pečovatelská vlastnost. Nějak jí byl Kuba sympatický tou svou nerozhodností a neschopností. Byl prostě takový bezbranný, milý, bezprostřední.

„Kubo víš, co?“ usmála se na něj, „až sem příště přijdeš, tak si mě dej na poslední místo a skočíme spolu na roh do cukrárny na dortík, jo?“

Netušila, že si ji Kuba dal na konec už dnes. Kuba cítil pálení v obličeji, srdce mu tlouklo jako kostelní zvon, s hrůzou zjistil, že když zvedá kafe, tak se mu třese ruka. Zuzka se na něj usmála, to vše asi postřehla. Pohladila ho po tváři. „Tak to dopij a příště, jo?“ pronesla k němu.

Kuba do sebe hodil kafe a pronesl: „Jasně příště. Díky… za kafe… já …už musím jít. Tak čau.“

Kubovi se změnil život. V hlavě neměl nic jiného než ty nádherné rudé vlasy po ramena, hluboké modré oči a jméno Zuzka. Jenže i Kuba onemocněl. Taky ho schvátila chřipka, nebo covid, či co to bylo. Ač moc chtěl, s těmi čtyřicítkami horečkami prostě do práce nemohl. Nemohl a nemohl, a přitom chtěl a chtěl.

„Pavle,“ zavolal kolegovi, který za něj přebíral jeho rajon, „až budeš v Hradební u slečny Kadeřábkový, tak jí ode mě pozdravuj,“ dával kolegovi pokyny.

„Jo ty tam máš záskok,“ smál se do telefonu Pavel. Na rozdíl od Kuby on byl zkušený matador. Holky střídal jako ponožky a věděl moc dobře jak se v takovýchto záležitostech pohybovat. „Jasně ji budu pozdravovat ty Don Juane,“ zasmál se do telefonu.

O dva dny později vynášel Pavel po schodech v Hradební ulici nákup pro slečnu Kadeřábkovou.

„To jsem na ni tedy zvědav,“ mumlal si v duchu když mačkal tlačítko zvonku. Dveře se otevřely poměrně rychle. Skoro celou plochu vchodu bytu vyplňoval potetovaný hromotluk, nakrátko ostříhaný a zjevně ne zrovna přátelsky naladěný.

„Hele frajere, tak ty mi tady děláš do holky jóóó?“

Pavel na něj koukal jako na zjevení. „To já ne…“, nedořekl. Okamžitě byl přerušen. „Neser mě, frajere“ přerušil ho hromotluk a vykročil z bytu. Na chodbě chytil levačkou Pavla za tričko. „Asi potřebuješ trochu propleskat.“

V Pavlovi by se krve nedořezal. Upustil nákup na zem a snažil se nějak argumentovat. „To je omyl. Já…“

„Drž hubu a neser mě,“ a přitáhl si hromotluk Pavla blíž. „Aby bylo jasno, frajere, tak tady je zakázané území. Je to jasný?“ A pravačkou Pavla lehce plácnul přes tvář. „Je to jasný?“ zvýšil hlas.

Pavel na něj koukal s rukama u těla a přemýšlel co má udělat. Rozum mu velel k ústupu. Přeci jen toto nebyla vůbec jeho záležitost. A faktem ale bylo, že hromotluk byl dobře o hlavu vyšší než on sám.

„Já vám to vysvětlím….“ Nedořekl.

„Drž hubu! Tady mluvím jen já. Tak znova: tohle není tvůj rajón! Jasný?“ A hromotluk Pavlem pěkně zacloumal. Pavel zbledl a začal si říkat, že tady už končí veškerá sranda. Hromotluk byl evidentně v ráži a bylo těžké odhadnout co je lepší, zda jen trpně mlčet nebo se snažit o nějakou komunikaci a vysvětlení. Pavel se nadechl a zkusil to ještě jednou: „Já jsem tu jen….“ Opět nedořekl.

„Tak panáček chce ještě něco prskat!“ zařval hromotluk a napřáhl pravačku. Ta zamířila přesně na Pavlův solar. Ale nedopadla.

„Tak dost!“ Ale tohle nevykřikl hromotluk, nýbrž Pavel sám pro sebe v duchu. Pavel byl aktivní sportovec. Od malička zůstal věrný tomu jednomu jedinému sportu, judu. Byl už majitelem černého pásu a sám i trenérem. Jedna ze ctností majitelů takovýchto stupňů juda, karate, či jiného bojového sportu, je ta, že své dovednosti nikdy nezneužijí. Ale někdy se holt stane ta výjimka, kdy se člověk třeba jen brání, nebo když život prostě zavelí že vše musí být jinak. Vykrytí úderu pravačky hromotluka sražením na stranu Pavlovou levačkou bylo jen prvním rychlým drobným pohybem. Další následovaly v několika krocích zhuštěných do necelé sekundy.

Hromotluk náhle nevěřil tomu, že se dívá do stropu. Ještě před chvílí směřoval jeho pohled úplně jiným směrem a najednou se válel na zemi. Ani nevěděl jak se mu to stalo, ale strašně ho bolela záda a pravá holeň. Šok byl tak velký, že se nezmohl na jediné slovo.

„Tak poslouchej frajere, když už se ti to oslovení tak líbí,“ funěl mu Pavel do tváře zakleknutý na jeho hrudníku a levou rukou mu svíral hrdlo, „o tom čí je to území nebudeš rozhodovat ty, ale já. Je to jasný?“

Hromotluk jenom zíral na Pavlův obličej těsně nad svým a nebyl schopen jediného slova.

„Je to jasný?“ A Pavel přitlačil na hromotlukův ohryzek.

„Jo, jo,“ vypravil konečně zděšeně ze sebe hromotluk.

„Tak aby bylo jasno ještě víc,“ pokračoval Pavel, „jestli tě tu ještě jednou potkám, tak si budeme muset popovídat trochu důkladněji. Nechci tě tu už nikdy ani zahlédnout. Nikdy! Je to jasný?“ A Pavel opět trochu zacloumal hromotlukovým hrdlem. Bylo zjevné že takováto mluva podpořená ručními argumenty je jediný dialog, kterému hromotluk rozumí.

„Ano, jasně, nikdy,“ zasípal hromotluk.

„Zapamatuj si to, jinak bude zle!“ dodal ještě Pavel, pustil hromotlukovo hrdlo a pro zdůraznění své argumentace mu tou rukou rovnou propleskal tváře. Hromotluk byl rád že to má za sebou. Pomalu se sbíral ze země a neodvážil se na Pavla ani podívat, natož vůbec něco poznamenat. Pavel si ani nenechal potvrdit převzetí nákupu, prostě ho zase sbalil a odešel. Občas se stává, že i když je nákup objednán, tak na to někdo zapomene a není doma. Na schodech se ještě k hromotlukovi otočil a zopakoval:

„Ani pohledem tě už nechci vidět. Varuji tě! Mysli na to! Až sem u nás zase něco objednáte, tak se kliď z baráku!“ A seběhl schody.

Když o pár dnů později Kuba nastupoval do práce, tak na chodbě potkal Pavla.

„Tak co, všechno v pořádku?“ zeptal se ho.

„Jo, žádný problém, a ta holka v Hradební je fakt pěkná,“ a bouchnul Kubu do zad. Kuba cítil, že se asi lehce začervenal, tak se otočil k Pavlovi zády.

„Pozdravoval jsi ji ode mě?“

„Jo, byla ráda. Už se na Tebe těší.“ Kubovi tohle vrtalo hlavou. Jak těší? To mu něco povídala? Nechápal. Na otázky už nebyl čas, bylo potřeba začít rozvážet.

Kuba po týdnu zase stoupal s nákupem po schodech v Hradební ulici. Samozřejmě to byla jeho poslední dnešní štace.

„Ahoj,“ vítala ho ve dveřích Zuzka. „Dlouho jsi tu nebyl. Minule jsem něco objednala, ale nedorazilo to.“

„Nedorazilo?“ nechápavě se zeptal Kuba.

„To tu byl můj přítel, teda expřítel, on ale říkal že tu nikdo nebyl a pak se zpakoval a odešel. Ale ono nám to už delší dobou nějak moc neklapalo. Ale to je fuk, to sem nepatří. Ale říkal že jste prostě nepřijeli. Co se dělo?“

Kuba nechápal. V hlavě měl zmatek, vůbec nevěděl co a jak. Jak, že tu nikdo nebyl? To jí Pavel nepozdravoval? Co tohle má znamenat?

„Fakt tu nikdo nebyl?“ dotázal se překvapeně.

„Ne,“ opakovala Zuzka, „asi se i u vás ve firmě občas vloudí chybička a objednávka se někde ztratí.“

„To je divný. Vždyť kolega mi říkal že bylo vše v pořádku,“ pokračoval Kuba a udiveně zíral.

„Hele neřeš to,“ zvolala na něj Zuzka. „Počkej chvilku, hodím něco na sebe a jdeme na ten dortík.“

5 3 votes
Hodnocení článku
Subscribe
Upozornit na
guest
2 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Nada
Nada
21 dní před

Hezky se to četlo.

Tomáš Vodvářka
Admin
23 dní před

Taková fajnová milá povídka v čase vánočním. …

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial