Napíšu podivuhodný příběh jednoho divocha?

Znáte příběh muže, který literárně ztvárnil Josef Formánek v románu Mluviti pravdu? Nalezenec, odložený do sirotčince, vstoupí na začátku války do SS, když hledá nějakou sounáležitost, tady najde kamaráda, ale hlavně smrt na každém kroku… a taky lásku k ženě, kdy ho touha po ní vede krutými událostmi války i poválečenými, politický vězeň, samotky ve Valdicích, a pořád doufá v tu lásku, jako když člověk hledá Boha, a přeneseně mu jej život nabízí v té ženě, která mu ale nepatří, a patřit nebude, jen na krátké okamžiky naplněné lásky.

Formánek nazývá svého hrdinu vzteklým starcem, který má potřebu svěřit někomu svůj příběh, aby jej zvěčnil, aby snad od života konečně dostal to, co mu chybí… nějakou spravedlnost, vysvětlení, proč se to všechno muselo stát. Jaký to má všechno smysl.

Já jako čtenářka a milovnice příběhů přemítám nad těžkým osudem toho muže, a nad osudy dalších lidí, kteří mi už také svěřovali své příběhy a byla jsem v pokušení to sepsat, ale zas jsem neměla tolik odvahy a kuráže snad, či přímo literárního umu.

Troufnu si psát jen takové krátké medailony o lidech, kteří třeba něco umějí, o čem toho trochu vím, a oni pak mají radost, že se o nich píše. Že přeci jen po nich něco zůstává, nějaká stopa.

Životu to ale nestačí, přihrál mi teď mnohem větší sousto, podivuhodný příběh jednoho divocha, který zažil až nevídané věci, a chce mi to vyprávět. Že prý zbohatnu, až to vyjde. Takový příběh jen tak někdo nemá. Jenže… no neměla bych se vymlouvat a aspoň to zkusit, už jsem tedy začala a dnes dám další díl. Pročítám spis psaný v 70. letech pro StB, o jednom dobrodruhovi, světoběžníkovi, a ten muž mi jej svěřil spolu s dalšími dokumenty, vzpomínkami, fotografiemi… jsou to jednotlivá dějství, která když se mi povede propojit,  tak něco snad vznikne. Mám ale obyčejnej lidskej strach. Nejen z mého možného selhání jako autorky.

Ten člověk potřebuje naslouchající ucho, má v sobě ještě hodně síly, a má co říct světu. Zároveň si uvědomuju, že tu funguju jako takovej zpovědník. K faráři už dnes chodí málokdo, zvlášť u nás v Sudetech. Můžu ale dát komukoliv nějaké rozhřešení? Kdo jsem já? Prodloužená ruka Boha snad? To zní hodně troufale. Papír ale snese leccos.

Je to nelehkej úkol.

PS: pro určitý typy lidí mám slabost, tak to aspoň zkusím. No bejval to fešák, podívejte na foto ze 70. let.

 

 

0 0 vote
Hodnocení článku
Subscribe
Upozornit na
guest
6 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Radka Kielbergerová
6 měsíců před

:)miluju paměti…je v nich nejvíc budoucnosti a neuvěřitelný potenciál. Ten není v politice, co ji určují politici čtyři roky u kormidel a pak zapadnou i se svou politikou… Pamětníci právě díky sepisovačům navěky zůstávají a jejich příběhy tvoří nejlepší směr jak dál, anebo jak dál touto cestou už níkdy ne. Pište, Vlasto ♥ potřebné:)

Tomáš Vodvářka
Admin
6 měsíců před

Vlasto, určitě do toho jděte. Pokud to nezkusíte, můžete být časem na sebe třeba naštvaná. Jen ve stručnosti, co se stalo mně. Po nastěhování před cca 25 lety do jedné malé obce na Hlučínsku jsem měl přes cestu souseda, staršího pána, velmi slušného, který vždy odpověděl na pozdrav, poptal se na zdraví atd. Před cca 5 lety zemřel (byl hodně letitý) a já se teprve po jeho smrti dozvěděl od jiného souseda, že on byl na frontě při vylodění v Normandii, ale na té německé straně….známe spoustu zpovědí Američanů, Britů, jsou filmy atd. Ale o těch Němcích ( on jako… Číst vice »

Tomáš Vodvářka
Admin
6 měsíců před

Držím palce a těším se na blog o tomto zajímavém muži.

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial