Netradiční recenze na Knihu o tichu

Josef Formánek je mým nejoblíbenějším současným českým spisovatelem. Před lety jsem byla pravidelnou čtenářkou časopisu Koktejl, který vedl, pak mě dostal román Prsatý muž a zloděj příběhů. Následovala kniha o laskavosti Dvě slova jako klíč, poté jsem si prožila doslova drama v románu Mluviti pravdu, který Formánek napsal dle skutečného příběhu. Na nejnovější Knihu o tichu jsem přispěla v crowdfundingové kampani, aby tato kniha vyšla co nejdřív a dle představ autora, to znamená s působivými ilustracemi Dalibora Nesnídala.

A pak jsem si s autorem začala dopisovat, nejdřív proto, abych mu vyjádřila své poděkování za otevřenou psychoterapii, kterou svým psaním činí. Úplně nej je přitom pro mě literární ztvárnění silného spirituálního zážitku, který můžeme nazvat „hovorem s Bohem“. Žijeme ale v převážně ateistické zemi, a tady můžete za takovéto zážitky snadno skončit na psychiatrii. Autor se oné hospitalizace, kterou dobrovolně podstoupil, zhostil se ctí, bez medikamentů nechal doznít svůj božský zážitek a napsal o tom všem knihu Dvě slova jako klíč. Protože jsem před lety také zažila něco velmi neobvyklého, jak se říká „mezi nebem a zemí“, tak cítím k autorovi velké sympatie.

Zároveň se mi nedávno přihodilo něco podobného jako Formánkovi, též mě oslovil s až těžko uvěřitelným příběhem jeden pamětník, který si přeje literární zpracování svého života (jako hlavní hrdina románu Mluviti pravdu). Mám přitom zkušenost jen redaktorskou či kronikářskou, napsat knihu je pro mě velký úkol, doslova životní výzva.

A jak se tak radím s Josefem Formánkem, co je důležité při psaní  silného lidského příběhu dle vyprávění pamětníka, tak se mi přihodí krásná – a pro mě opět doslova božská příhoda. Napíšu jí nejdřív Josefovi, ať má radost, že se svým způsobem ozvala božská přítomnost, která může promlouvat ústy kteréhokoliv člověka, doslova kolemjdoucího.

A právě toto téma je tím hlavním, co tvoří Knihu o tichu, a to autorova zkušenost, že ony cesty, jak se k nám cosi vyššího (ne každý je srozuměn se slovem Bůh) dostává, jsou různorodé a je dobré být „na příjmu“, co nám prozřetelnost říká prostřednictvím dalších lidí.

Jako takovou netradiční recenzi si proto dovolím ocitovat část mého osobního psaní spisovateli, abych případné čtenáře naladila na mnohem obsáhlejší a propracovanější Knihu o tichu.

Takže poslyšte mou osobní příhodu. Poprvé si voláme s Josefem, pro mě je to taková chvíle, kdy prolomím ostýchavost volat někomu slavnému, a pak mi dojde, jak je tato chvíle pro mě obohacující. Konzultuji svou práci s někým zkušenějším a tohle mě vlastně vždy těšilo, v jakékoliv profesi. Vzpomenu na kamarádku Mirku, která po roce 1989 dovedla skloubit své dosavadní profesní zkušenosti s úžasnou komunikativní zdatností a šarmem, a jak jsem se ráda od ní něco málo snad i přiučila, nebo v to doufala, že se naučit můžu. A jak i později mi vždy imponovaly osobnosti, které umí něco, v čem nemám tolik zkušeností, a můžu se takto naučit něčemu dalšímu.

Jak jsem tak rozradostněná, že jsem teď v kontaktu se skutečným spisovatelem, i když jsem pouhá začátečnice, a do toho svítí sluníčko, je nádherný den, tak se vydám na cestu městem, blížím se k cyklostezce. Po ní prochází mladý muž a z docela velké dálky na mě mává a zdraví mě. Jsem překvapená, o koho se jedná, nepoznávám jeho tvář. Ani když přijdu blíž a pro jistotu se zeptám, zda se známe. Povídám dokonce, že se možná spletl. A on s úsměvem řekne: Miluju všechny lidi, a jde dál. Jak kdyby to byl Ježíš. A já se směju, jak je to jednoduché… stačí přeci milovat všechny lidi. A pak jsou všichni tví přátelé. Směju se a vzápětí mě na té cyklostezce zdraví další zdánlivě cizí člověk.  Podotýkám, že žiju ve městě na severu Čech, kde se lidi na ulici spíš  mračí nebo jsou lhostejní vůči kolemjdoucím.

Možná z pouhého zvyku za chvíli přepínám do tzv. normálnosti, no aby mě přeci neposlali do blázince, když se tu tak směju na celé kolo… díky Josefe, jsme v tom společně. 🙂

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články