Sdílený virtuální prostor
„Což může někdo chodit po žhavém uhlí, a nepopálit si nohy?“ (Bible, Kniha Přísloví 6, 28) Několik týdnů sleduji kauzu Ve stínu celibátu. Katolický kněz (42) měl 3 roky zneužívat mladou dívku (16). Po prvním přečtení by soud dopadl asi tak: zvrhlý kněz vinen, nevinná dívka osvobozena. Po svědectví oběti…
„Lejno kárá za puch tvarůžky.“ (Isaac Maria Rosenbaum-Rakovnický)
a měl tak pocit, že se té lavině hnusu může nějak bránit. Třeba když jednou Rudé právo naplno otisklo duševní explozi Vasila Bilaka v západoněmeckém Spiegelu, na liberecké koleji jsme hlavami půl hodiny mlátili o stěny a repetent Jožo řval „kunda z ryby, keď toto nie je revolucia, prisám, prisám…
Říká se, všechno zlé, je pro něco dobré. Pevné sevření KLEŠTÍ mě dostalo do jiné sféry…Tady k vám. Děkuji za pozvání.
Každá malá země by si takového ocenění náležitě považovala. A její sympatizanti s ní. Vždyť kolik je na světě žen – a kolik žen s půvabnou tváří! První může být ale pouze jedna. Jenomže: kdo či co o tom rozhodne?
Možná ne, ale rozhodně ten příběh na takové hodnocení aspiruje. Je z USA – a je neuvěřitelný. Než o něm a k němu něco napíšu, uvedu jedno: absolutně se mi hnusí rasismus. Každý. Nejen namířený proti černochům.
Současnou koronavirovou epidemii provází jeden nanejvýš odporný jev. Hanebně zneužít ji neopomněli antisemité. Pokračovatelé těch, kdo si stejně počínali ve středověku i v minulém století.
Dokonce i já charakterní a seriózní čtenář jsem se neubránil tomu, aby se mě v roce 2020 dotkl český bulvár.
I v tomto divném čase, kdy na sebe venku hledíme jen očima a naše slova zkresluje plátno, kdy je tak snadné skrývat emoce či naopak velmi těžké je dávat najevo, se blíží jeden z nejkrásnějších svátků v dějinách lidstva.