Fyzikář - Blogosféra

„Koho sis to proboha našla, holka moje nešťastná?“ Zatvářila se mamka zděšeně a zalomila rukama, když jsem jí poprvé vyprávěla o Filipovi.

Maminka celý život vařila ve školních jídelnách, já coby servírka pobíhala po placech v hospodách a představu, že začnu chodit s intelektuálem nebo že se za něj dokonce nedej bože vdám, prostě nedokázala skousnout.

Filip byl učitel, fyzikář na druhém stupni základní školy a já na něj poprvé narazila v podniku, ve kterém jsem zrovna pracovala. Seděl sám u stolku pro dva, nekonečně pomalu ucucával své první pivo, občas si jen tak sám pro sebe něco zamumlal a zatvářil se u toho šíleně nešťastně. Já zrovna kolem něj nesla plný tác k jinému stolu, pospíchala jsem, přehlídla loužičku vody, která tam někomu stekla z deštníku, uklouzla jsem a řítila se nezadržitelně k zemi.

Filip vyskočil, jako kdyby byl na péro, jednou rukou chytil mě, druhou můj tác, ale přitom loktem převrhnul svůj půllitr a pivo mu vycáklo akorát do klína.

„Podle fyzikálních zákonů bylo jasné, kam poletíte vy a kam ten tác, takže jsem okamžitě věděl, jak zabránit gravitaci, aby vás i to jídlo přitáhla na zem. Akorát jsem přitom zapomněl na přítomnost skleněného předmětu na stoje, a tudíž špatně určil dráhu své paže,“ odpověděl mi Filip na otázku, jak mě dokázal tak rychle chytit a zabránit nehodě. Jenomže já si všimla mokré skvrny v jeho rozkroku, musela jsem se rozesmát, a pak jsem mu řekla, že takhle přece nemůže nikam jít a že mu půjčím staré kalhoty, které si ve skladu zapomněl kolega, který dal před časem výpověď.

Filip mi s obrovskými díky hned druhý den přinesl zpátky vypůjčené kalhoty. Prohlásil, že mu byly sice rozměrově trochu nedostatečné, ale že síla, působící na knoflík v pase a zip pod ním nebyla natolik veliká, aby tyto dva předměty dokázala poškodit. Já se zas musela smát, on po mně loupnul očima, pozval mě na rande a já při představě dalších jeho hlášek nedokázala odmítnout.

Filipovo vyjadřování bylo sice poněkud svérázné, ale sám se mi v jedné slabší chvilce přiznal, že to dělá tak trochu naschvál a z recese. Když jsem se ho ptala, proč se tehdy v den našeho seznámení tvářil tak nešťastně, odpověděl, že učí teprve druhým rokem a ještě si nezvyknul, jak někteří rodiče obhajují lajdáckost svých potomků. Posteskl si, že když se jejich holomek odmítá cokoli naučit, svalují vinu buď na školu, nebo přímo na konkrétního učitele. Pak mávnul rukou, prohlásil, že při pomalém proudění vzduchu jablko skutečně nepadá daleko od stromu a že rodiče museli onoho žáka zřejmě zplodit za bezvětří. Načež mi dal pusu, řekl, že až my dva budeme plodit naše potomky, musíme si ohlídat fyzikální mikroklima, něžně mě plácnul přes zadek a zasmál se u toho. No, nezabili byste ho?

Mamka byla zvědavá, kohože jsem si to vlastně nabrnkla a už předem mi dávala najevo, že to u ní tomu mému intošovi tak snadno neprojde. Naštěstí vyhověl mému přání, aby si před ní aspoň při první návštěvě odpustil ty svoje fyzikální hlášky, jenomže to trochu přehnal a choval se strašně slušně. Mamku oslovoval „madam,“ při příchodu se uklonil a políbil jí ruku. Ona se trochu ošila, ale brala ho statečně, jen v závěru návštěvy, poté co jí nesmírně vychválil její svíčkovou, si do něj rýpla: „Filipe, když jste takovej slušněj a vzdělanej člověk, jestlipak byste taky dokázal něco uvařit?“ Filip se na chvilku zarazil, pak s vážnou tváří prohlásil, že nám při příští návštěvě udělá šneky a že si krom soli, oleje a trošky alkoholu na flambování přinese všechny suroviny sám. Mamka jen protočila oči, já šla Filipa vyprovodit, zeptala se ho, co ho to napadlo, načež on se mě jal uklidňovat, že si sám vymýšlí jídla a dává jim jména, jak ho to zrovna napadne.

Při další návštěvě si Filip přinesl tašku s potravinami a zeptal se, jestli teda jako může začít. Mamka mu ukázala, kde je jaké nádobí, varovala ho, že levý zadní hořák na sporáku rád zhasíná sám od sebe, s těžkým srdcem mu předala kuchyň a zdekovala se do obýváku. Já si při představě budoucí Filipovy možné manželky vyhradila právo být přítomna, dala jsem mu pusu na čelo pro štěstí a začala sledovat jeho počínání.

„Ty vepřové nudličky musejí mít stejný tvar a velikost jako hranolky, aby na talíři nevystydly dřív,“ řekl Filip při krájení masa. Pak šoupnul hranolky do trouby, chvilku počkal, nakrájené maso dal na pánev do rozpáleného oleje, posypal nastrouhaným sýrem, přidal trochu pepře a papriky, pokapal kečupem a worcestrovou omáčkou, nechal vysmahnout, oflamboval připraveným panáčkem ferneta, řekl, ať zavolám mamku, že se podává jídlo a pokřižoval se.

„Beru tě do rodiny, Filipe, jen mi vysvětli, kde máš ty šneky? A už mi proboha přestaň říkat madam nebo si budu připadat jako bordelmamá z první republiky. Říkej mi jednoduše Radko a tykej mi, jak jsem na to od nás z kuchyně zvyklá,“ oznámila nám mamka poté, co se po jídle olizovala až za ušima. Filip se jí snažil vysvětlit, že když tohle jídlo dělal poprvé, přemýšlel přitom o dynamice pohybu hlemýžďů zahradních a že nám příště udělá drozdy.

„Radko, půjčila byste… totiž půjčila bys mi šroubovák?“ Zeptal se Filip mamky, sotva odložil příbor. Jmenovaným nástrojem cosi krátce zakutil na sporáku, zapálil levý zadní hořák, zatvářil se jak malej kluk, co dá při fotbale svůj první gól, mrknul na mě a prohlásil: „Už bude fungovat, potřeboval jen seřídit poměr plynu a vzduchu na vstupu do procesu oxidace.“

„A jéje, no jó, já málem zapomněla, že seš ten učenej fyzikář,“ okomentovala mamka uznale s nádechem ironického podtónu jeho opravářský výkon. Načež uvařila kafe, ke kterému naservírovala svoje domácí žloutkové věnečky, při kterých se pro změnu až za ušima olizoval Filip. Na trávení jsme si dali po sklence ferneta, co zbyl z flambování šneků, a na závěr Filipovy návštěvy si mamka neodpustila další rýpnutí: „Koukej bejt na tu moji holku hodnej, možná na to nevypadá, ale v jádru je po mně hrozně citlivá, a jestli jí někdy ublížíš, vlastnoručně tě naporcuju dranžírákem.“

***

Tohle všechno se přihodilo strašně dávno, a jestli vás zajímá, co tehdy Filip myslel těmi drozdy, tak vězte, že to trochu připomínalo španělské ptáčky, akorát uvnitř byla směs drůbežích jater, vajíčka a nadrobno nasekané cibulky. Jméno té krmi zdůvodnil slovy: „Nejsem biolog, neznám trajektorii letu ptactva z Pyrenejského poloostrova, ale při vaření tohoto jídla jsem si uvědomil, jak drozdi dokážou využívat stoupajících vzdušných proudů.“ No, nedali byste mu pusu?

Nevím, nakolik jsme si dokázali ohlídat fyzikální mikroklima při plození potomků, ale faktem je, že naše děcka jsou smíchaninou nás dvou. Dcera je po Filipovi, studuje matyku a je to tak složité, že tomu nerozumí ani sám Filip. Nu a synek se vydal v mamčiných šlépějích, dělá kuchaře v hotelu na náměstí a už několikrát dostal pochvalu od hostů.

A mamka? Ta si Filipa nemůže vynachválit, na stará kolena je upoutaná na vozík a on pro ni vymyslel spoustu domácích vylepšení, aby jí usnadnil život. Sotva vypadnu z domu, tak spolu začnou něco plánovat, pokud vím, tak zrovna teď mají spadeno na dálkové ovládání záclon a závěsů. Ale ani dneska si vůči němu neodpustí občasné rýpnutí. Když na ni Filip vyrukuje s nějakou svou fyzikální hláškou, třeba, že světelná propustnost okenního zaclonění se musí vypočítat tak, aby byla z hlediska zrakové pohody rovnoměrná, tak ho odpálí: „Ale houbeles, Filipe, mě nezajímají ty tvoje učený rovnice, já potřebuju akorát pořádně vidět na pletení, když sis mi řeknul o toho kulicha k narozeninám.“