Jaká síla nás dala dohromady v celé komplexnosti?

Díky koroně jsem teď doma a tak pokračuji ve sledování oblíbených filmů i vlastní tvůrčí práci. Taky víc vařím a starám se o domácnost, my ženy to máme v tomto přeci jen snazší, že se umíme zabavit za každé situace. Též si víc volám nebo píšu se známými, s covidem v zádech si potřebují popovídat.

Každý z nás teď má příležitost zhodnotit si, co se mu v životě povedlo a co méně. Na co se zrovna teď zaměřit, když je smrt čili konečná každému z nás blíž než kdy předtím. Zrovna slyším houkání záchranky, někomu se přitížilo. O to víc jsem ráda, že jsem zatím fyzicky i psychicky okej, a mí nejbližší též. Snad se to nezmění. Neberu na lehkou váhu odhady odborníků, že může brzy dojít k zahlcení nemocnic. Moje osobní zkušenost mi přitom říká, že jsme teď každý na tom správném místě v soukolí dějin.

Konečně jsem si zas sedla k psaní knihy s pamětníkem. Mám sepsané některé z jeho historek, do toho různé dokumenty, které dosvědčují jeho hodnověrnost. On je to totiž tak trochu „Stoletý stařík, který…“, znáte ten skvělý humoristický román? Kdy jeden jediný člověk zažije nevídané. To je samozřejmě beletrie, čili příběh spisovatelem umně vytvořený, aby byl dost poutavý a čtenáře jej bavilo číst. Ten můj pamětník ale sype z rukávu až takové historky, že si  říkám, to snad ani není možný… a známe to, muži rádi přehánějí. Tenhle 79 letý chlap ze severu Čech ale podle všeho mluví pravdu a já mám být tou, která se nebojí a všechno to sepíše.

Situace, do které jsem se řízením osudu dostala, mi připomíná také děj románu Mluviti pravdu, ve kterém se spisovatel Josef Formánek několik let potkával s kontroverzním hrdinou, aby zapsal jeho vzpomínky. Jaké to bylo být sirotkem, poté vojákem wermachtu, po válce pak komunistickým tajemníkem a poté dlouholetým vězněm. Přežil to všechno, tenhle jeden jediný člověk, kterého držela nad vodou jedna jediná láska. K jedné ženě. Četla jsem to po částech, kdy jsem brečela, protože to bylo na mě příliš kruté, tolik strádání a smrti. Naštěstí i lásky.

Můj pamětník taky přežil smrt svých blízkých a vypadá to, že má stále dost elánu a chuti do života. Čím to je? Že se někdo při osobních nezdarech nezhroutí, překoná je a jde neohroženě dál vstříc svému osudu… a nakolik jsou právě tzv. osudové rány výsledkem našich činů či myšlenek, našeho rozhodnutí na některé z našich osobních životních křižovatek?

To se mi jeví jako velké téma, kterému jdu vstříc. Bez toho, že bych věděla, co mi to do života vše přinese. Teď je to svým způsobem dobrodružství, ocitat se mentálně v situacích, které jsou mi svěřovány k zaznamenání. Protože oficiálního ocenění se mému hrdinovi nedostalo. Zkoušel získat glejt za odboj proti komunismu. Státní orgány jeho činy  však klasifikovaly spíše jako vlastenectví s výhradami. Navíc je tu ten vroubek, který dopředu prozrazovat nebudu, nikdo z nás není jen lump nebo hrdina. Mísí se to v nás všelijak.

Cítím určitou zodpovědnost vůči té síle, která nás dala dohromady v celé naší komplexnosti. Teď jsem si pomohla výrokem doktora Pierce z mého oblíbeného seriálu M*A*S*H.  Takže čest všem hrdinům, kteří mají dost odvahy žít naplno svůj život. S nečekanými zisky i ztrátami. Co bude dál je zatím v mlze.

0 0 vote
Article Rating
Subscribe
Upozornit na
guest
2 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Tomáš Vodvářka
Admin
1 měsíc před

Na tu knížku se těším, Vlasto. Fakt.