Netrub, troubo!

„Honzo, jak se ti dneska líbím?“ Zeptala se mě Maruška nad kávou s větrníkem a dotkla se rukama brýlí, které měla na nose. A já měl rázem problém jak neurazit dámu, a přitom říct, že jí něco vůbec a ani trochu nesluší.

Nicméně bezděčné drobné cuknutí Maruščiných koutků mi prozradilo, že si ze mě už zase utahuje a usnadnilo mi situaci. „Maruško, přece dobře víš,“ začal jsem opatrně, „že jsi vždy byla, seš a do smrti budeš v mých očích nádhernou ženou, ale…“ Neodpustil jsem maličkou dramatickou pauzu, „řekni mi, proboha, kdes vyhrabala ty strašné sluneční brejle, vždyť vypadají jak z druhé půlky minulého století.“

„Ty si snad nedáš pokoj,“ teď už se Maruška zasmála nahlas. Potom však zvážněla a uklidila svoji optiku do kabelky: „Víš, tyhle brýle jsem hledala snad půl hodiny, abych tě s nimi vyprovokovala. Ale když jsem je viděla minulý týden na jednom frajerovi s pořádně zastydlou pubertou, tak mi do smíchu rozhodně nebylo. A teď ti to za trest povyprávím, když sis mi dovolil naznačit, že mi něco nesluší.“ Načež se ta vzácná barokní dáma posilnila pořádným soustem větrníku, které zapila lokem turecké kávy a pustila se do vyprávění.

***

Minulou sobotu odpoledne vykouklo sluníčko, Franta mi cosi kutil na počítači, vrčel u toho, já ho nechtěla rušit a vyrazila jsem na procházku. Kousek od domu jsem zahlídla Slávku, víš, to je moje známá, taková mladá mamina, jak si to špacíruje s kočárkem s jejich malou Jaruškou. Šli jsme proti sobě a ona si už zdálky dala prst přes pusu, chtěla mi naznačit, abych byla potichu. Jaruška je totiž strašný nespavec, Slávce se zřejmě podařilo konečně ji ukolíbat a bála se, že se při sebemenším rámusu zase vzbudí a začne řvát. Je jí sotva rok, ale křičet umí za tři a dělá to strašně ráda.

Tiše jsem se k nim připojila, namířili jsme si to do parku a Slávka mi cestou spíš posuňky a šeptem než normálním hlasem vyprávěla, že už bude muset malou odstavit, protože přestává mít mlíko. Vedly jsme takové ty holčičí řeči, které vás chlapy většinou nudí a do parku nám zbývalo přejít už jenom jednu ulici. Došly jsme k přechodu, akorát se blížila dvě auta, v prvním seděl nějaký mlaďas, zastavil a pokynul nám rukou, abychom přešly. Tak jsme mu mávnutím podělovaly, vydaly se přes přechod, když v tu ránu ho obrovskou rychlostí předjel ten druhý auťák, že jsme sotva stačily couvnout a uskočit.

To druhé auto byl nějaký sporťák se staženou střechou a uvnitř seděl chlápek určitě přes padesát. Na očích měl zrovna takové brýle, ve kterých jsem se ti před chvilkou nelíbila, vypadal jako přestárlý frajer ze sedmdesátek minulého století, a aby nám ukázal svou nadřazenost nad ženským pokolením, dlouze zatroubil akorát, když profrčel okolo nás. Mlaďas za volantem prvního auta zakroutil hlavou, já si poklepala na čelo, Jaruška zavrněla v kočárku a Slávka se jí hned na druhé straně ulice snažila uklidnit, aby zase zabrala.

Asi by zabrala, Honzo, kdyby ten frajer hned za přechodem prudce nezastavil, neprotúroval motor a nezačal znovu troubit jak na lesy. „To jako ještě na nás, že jsme se mu dovolily zkřížit cestu?“ Kladla jsem si otázku. Ale zmýlila jsem se, on si nás už nevšímal, po asi třetím zatroubení hodil šíleně nemoderní patkou z nabarvených vlasů, vystoupil a začal mávat na zjevení, které se mu blížilo k autu.

Teda jinak tu osobu nemůžu nazvat než zjevení. Honzo, představ si paní mého věku, rozhodně starší než ten frajer, jak je zmalovaná jako nějaká dvacítka, nahoře má halenku s výstřihem, ze kterého jí přepadávají veleprsiska, dole tak kratičkou minisukýnku, že jsou jí málem vidět kalhotky a na hlavě má dva culíky. Představuješ? Tak se moc nesměj, tahle dáma si to na jehlách cupitala k frajerovi se sporťákem a culila se u toho jak měsíček v úplňku.

„Uááá, uááá, uááá! Brééé!“ Vložila se do scénky malá Jaruška, která to troubení pochopitelně nemohla přespat a všem dávala jasně najevo, že se jí to vůbec nelíbí. Slávka se jí sice snažila uklidnit, ale nebylo to nic platné, holka brečela dál. Do mě ti najednou vjel vztek, ten frajer nás napřed málem přejel na přechodu a pak, přestože viděl, že jedeme s kočárkem, troubil, jakoby hořelo. Bylo toho na mě zkrátka moc, tak jsem se neudržela a rozběhla se k té podivné dvojici, která se akorát líbala před sporťákem.

„Člověče, proč tady dělte takovej kravál?“ Spustila jsem na něj. „Troubíte jak ňákej trouba, vzbudil jste nám malý dítě a to teď už neusne!“

Frajer pořád držel tu culíkatou okolo pasu, jen na mě kouknul a zasyčel: „Vodprejskněte, ženská, nemontujte se do nás, já jsem svobodnej člověk a můžu si dělat, co se mi zlíbí!“

Já stála jak solnej sloup, v hlavě kombinovala citoslovce, kterými mu odpovím, ale ta culíkatá paní byla rychlejší. Vypadala sice hodně zvláštně, ale asi jsem ji podcenila, zřejmě měla kdysi dávno taky děti a teď si na ty doby vzpomněla. Vyvinula se mu z náručí, podívala se napřed na mě, pak na Slávku s brečící Jaruškou, dupla si, že jí málem uletěla jehla z lodičky a medovým afektovaným hlasem spustila: „Pepíčku, miláčku, to jsi přehnal. Vždyť ti pořád kladu na srdce, abys byl na ženy hodný. Jsi sice silný mužský a já tě mám ráda, ale tohle se nedělá. Teď abych se šla za tebe té mladé paní omluvit.“

Honzo, já ztratila řeč. Teda nejen já, zatímco se culíkatá paní vydala cupitavým krokem ke Slávce s Jaruškou, ztratil řeč i frajer se sporťákem, alias Pepíček miláček. S otevřenou pusou koukal na svůj idol v minisukýnce a halence s přetékajícím výstřihem. Za pár vteřin se vzpamatoval, znovu hodil svou nemoderní nabarvenou patkou, vrátil se za volant, obřadným gestem si zapálil cigáro a začal ostentativně ignorovat okolí.

Já ho teda nechala být, vracela se ke kočárku a viděla, jak Slávka gestem naznačuje culíkaté, aby byla potichu, zřejmě se jí podařilo nějakým zázrakem Jarušku znovu uspat. Culíkatá Slávce jenom cosi zašeptala a přitom ukázala na svého frajera, zřejmě se jí za něj opravdu omlouvala. Slávka se usmála, jakože to je dobrý, načež se culíkatá otočila zpátky, a když mě míjela, řekla jen „hi hi hi“ a udělala pukrle.

A to už je vlastně všechno, Honzo, než frajer s culíkatou definitivně zmizeli, zřejmě mu dala ještě nášup, protože odjel bez túrování motoru a bez troubení, zatímco ona seděla vedle něj jak pravítko. No a Jaruška nakonec spala v parku ještě skoro hodinu, což na ni byl vskutku nebývalý výkon.

***

Maruška zmlkla a napůl překvapeným, napůl vyčítavým pohledem sjela svůj prázdný talířek od větrníku: „Tak vidíš, Honzo, zase jsem se zakecala, spucla si zákusek a tebe pomalu ani nepustila ke slovu, promiň.“ U téhle ženské člověk nikdy pořádně nepozná, kdy svoje poznámky myslí vážně a kdy jimi jenom provokuje okolí.

Tak jsem se jí to dovolil maličko oplatit a na závěr našeho cukrárenského posezení pravil: „Maruško, ty jsi kouzelná ženská, já tě nemít, tak bych si tě snad musel vymyslet.“ Odvděčila se mi zvonivým smíchem, až se jí rozvlnily drobné kvítky na jejích slušivých bleděmodrých šatech.

Subscribe
Upozornit na
guest

4 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Jana Melišová
7 měsíců před

pozdravujem teba i marušku

Pavel Khail
Pavel Khail
7 měsíců před

🙂

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial