Nekoukej mi pod sukni!

Bylo žhavé letní odpoledne, v nacpané tramvaji číslo devět bylo k zalknutí. Kousek od tyče, která mi poskytovala oporu v zatáčkách, seděla na dvousedačce mladá pohledná maminka se synkem předškolního věku.

Maminka na své ratolesti vyzvídala, co se odehrálo ve školce, kluk vyprávěl cosi o stavebnicích a o tom, jak malá Hanička nechtěla maso k obědu. Pak najednou zničehonic prohlásil: „Mami, Kája dostal od úči pohlavek, protože se koukal Věrušce pod sukni.“ A tázavě obrátil svůj dětský obličejík ke své rodičce.

Pomyslel jsem si cosi prospěšnosti drobných tělesných trestů a tiše zadoufal, že z toho ta odvážná paní učitelka v mateřské škole nebude mít průšvih. Mladá maminka ve slušivých lehkých šatech ke kolenům byla zřejmě stejného názoru a svému synkovi odpověděla: „Víš, Péťo, dobře udělala. Koukat holkám pod sukni se nesmí, ať jsou malé nebo velké. A neříká se úča, ale paní učitelka. Ale teď mi pověz, jak poznáš tygra od geparda?“ Zřejmě jeli do ZOO. „Gepard je rychlejší. Je vůbec úplně nejrychlejší, protože to říkal tatínek.“ Kluk měl jasno a maminka se při zmínce o jeho tatínkovi jen tiše usmála.

Na zastávce nastala mela, netrpěliví nastupující se nedočkavě tlačili dovnitř přes vystupující, jak už to v naší uspěchané metropoli většinou bývá. Naproti naší dvojici se uvolnilo místo, na které se posadil starý upocený pán. Měl na sobě tmavý oblek s kravatou, muselo mu být strašné vedro a bylo znát, že se mu po usednutí trochu ulevilo. Z náprsní kapsy vyndal pečlivě složený zářivě bílý látkový kapesníček s vyšitým monogramem a snažil se nenápadně otřít své orosené čelo.

„To máš sice pravdu, Péťo, ale jak bys poznal tygra od geparda napohled?“ Zvídavá maminka si poposedla až k opěradlu, aby udělala upocenému pánovi víc místa pro nohy. „Tygr má pruhy a gepard puntíky, táta mi to ukazoval na obrázku.“ Péťa své rodičce tentokrát odpověděl tónem, jakože proč se ho ptá na takovou samozřejmost, kterou určitě vědí už i miminka v kočárkách. Maminka jen pobaveně přikývla a tentokrát při zmínce o svém manželovi na moment přivřela oči.

Pán v obleku se na kluka pochvalně usmál. Možná to byl nějaký vysokoškolský profesor zoologie, vracející se z celosvětového kongresu vědeckých kapacit přes pruhy a puntíky velkých kočkovitých šelem. Otevřel koženou aktovku, vyňal z ní jakási lejstra a položil si je na klín. Zavřel aktovku, nahlédl do lejster a zjistil, že si zapomněl nasadit brýle. I odložil lejstra, znovu otevřel aktovku, vytáhl pouzdro, otevřel pouzdro a vyňal z něj brýle s tlustými skly. V následující moment se snažil učinit s brýlemi, aktovkou a lejstry několik věcí najednou. Zazmatkoval, futrál od brýlí mu sklouzl na zem, a jak tramvaj cukla před křižovatkou, zakutálel se mu pod sedačku.

Pan profesor hbitě vrátil lejstra do aktovky a začal se rozhlížet po svém futrálu. Pod svou sedačkou ho nemohl vidět, a tak si v nažehlených kalhotách klekl na zem a s nasazenými brýlemi na čtení pátral. Mladé mamince se ho zželelo, rozhodla se, že mu pomůže, koukla pod jeho sedačku, okamžitě uviděla ten zpropadený futrál a natáhla se pro něj.

A v tu chvíli to přišlo. Jak se maminka v šatech ke kolenům shýbla, dala nohy trochu od sebe a její klín se přiblížil k očím klečícího pana profesora. Byl to jen kratičký bezvýznamný okamžik, kterého si nikdo ani nevšimnul, poté už futrál putoval z ruky mladé paní do rukou pana profesora a následovalo upřímné poděkování.

Mýlil jsem se, někdo si toho letmého a náhodného přiblížení mladého ženského klínu a starých mužských očí přece jen všimnul. A ten někdo to nenechal bez zvědavé dětské otázky: „Maminko, proč ti ten pán koukal pod sukni? Vždyť před chvíli jsi mi řekla, že se to nesmí. Nemám mu dát taky pohlavek, jako dala úča … paní učitelka Kájovi?“ Holt z klučiny bude asi jednou rytířský ochránce žen.

Pan profesor, už tak rudý od hledání brýlí v horku, zrudnul ještě víc. Okamžitě pochopil Péťovu otázku a začal drmolit hluboké omluvy ve smyslu, že nic takového nechtěl a ani si ničeho nevšiml. Mamince se do třetice vybavil Péťův tatínek, pomyslela si, že až dají večer malého spát, tak ten si jejích nových krajkových kalhotek určitě všimne a náležitě je ocení. Navenek však zachovala chladnou hlavu a obrátila se k Péťovi: „Mlč, prosím tě, já ti to pak vysvětlím.“ A pak se útrpně podívala na pana profesora. Chviličku jakoby nevěděla, co říct, nato se zlehka dotkla hřbetu jeho ruky, usmála a špitla: „neřešte, to je dobrý.“

Nu a pak se pohled starého pána v obleku s kravatou střetl s pohledem mladé paní v šatech ke kolenům a jejich ústa se hlasitě rozesmála na celou tramvaj. A Péťa se k té nesourodé dvojici přidal se svým nevinným zvonivým dětským smíchem.

Subscribe
Upozornit na
guest

7 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Jan Šik
10 měsíců před

Zeptal bych se Honzo, zda se příběh odehrál nebo jen zrodil v Tvých myšlenkách. Ale ptát se nebudu 🙂 Hezké moc. Krásný den

Tomáš Vodvářka
Admin
10 měsíců před

Honza je buď skvělý pozorovatel nebo skvělý pábitel.

Jan Andrle
10 měsíců před

a budu a budu 😀 a taky do vystrihu… 🙂

kazdy den objev ne o noveho.jpg
Jan Andrle
10 měsíců před
Reply to  Jan Prazak

no jo…. 🙂

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial