„No to je debil!“, neudržel jsem se. Aby taky ne, když ve zprávách říkali, jak majitel pejska jej trýznil v autě ve vedrech.

„Debil, debil“, okamžitě opakuje můj roztomilý špunt, kterého mám právě na starosti. No tohle.

„Ne, Miki, ne debil, ale KDE BYL, říkal děda, KDE BYL“, snažím se zachránit výchovu, ale nevím, jestli se to povede.

Ta děcka mají uši jako blatouch, říkala moje první žena a když jsme se nedávno nad našimi společnými vnoučaty střetli, doplnila to ještě lépe. Prý ty všechny sprosťárny mají po mně. A nejen to, i ty co se ještě narodí, budou mít veškeré sprosťárny a hříchy po mně. Prej geny nebo co. Jakoby ona genama neparticipovala.

Taky jsem se na místě odvolal. A po dlouhých letech mi konečně dala jednou za pravdu.

„Jasně geny, po mně jsou ty děti krásné, po tobě sprosťáci!“

Je tedy od ní tedy hezké, že nemá ve slovníku slovo debil, ale i tak, no není to po těch skoro třiceti letech hnusná pomsta? Protože ty děti JSOU krásné. Milujeme je….