Stín

Flemr, Pavel, Ústavní soud. Letošní léto okurkám nepřeje. Politická témata jsou aktuálně vše jiné, než jen sezónní.

Jsem zaujatý: V roce 1980 jsem ve 14-ti letech vstoupil do řad ČSLA, v roce 1984 nastoupil na vysokou vojenskou školu, v roce 1988 se stal důstojníkem a aby se to mohlo takhle předčasně stát, též členem KSČ. A pravdou je, že jsem byl hrdý na to, že jsem tak úspěšný. Mladická nerozvážnost? Spíše ne, více to byla touha po uznání. Z rodiny, které komunisti spíše ublížili, to bylo hodně ambivaletní. Oportunistické, nejspíš. Celou dobu jsem věděl, že režim není dobrý, o jiných termínech jako demokratičnost, lidská práva, totalita či dokonce násilnost jsem ale neuvažoval, to přišlo až v lednu 1989, při Palachově týdnu. Tam jsem si začal teprve klást opravdové OTÁZKY. Ve 22 letech. Což mimochodem byla zhruba doba, kdy jsme se ženou seznali, že budeme brzy tři. Stalo se tak v červenci 1989. V srpnu téhož roku jsem po promoci nastoupil k útvaru PVOS bránícímu Prahu a okolí. To mi opět trochu nastavilo hodnoty ve smyslu, že režim asi není dobrý, ale bránit hlavní město vlasti je přece určitě správné.

Přišel Listopad. Můj mladší bratr na náměstích v Praze a já měl čekat, že je půjdeme umravnit?! To byl můj zlom. A nejen můj, my mladí důstojníci jsme to pokud vím cítili podobně. Oproti těm starším, prověřeným po 1968.  Můj hlavní pocit někdy v prosinci 1989 byla úleva. Že už nikdy snad nebudu nucen udělat nic proti svému svědomí, potažmo proti lidem, proti republice, a že moje malé miminko a žena doma nebudou rukojmí mých rozhodnutí.

Odevzdání – velmi komické – rudé pracovní knížky už bylo jen folklórem těch dní. Ale já jsem se v té chvíli zařekl, že do žádné strany už nikdy a volit jen podle toho, co opravdu chci. Dodržel jsem to. Do politiky jsem se už zapojil jen jako volič a podle svých možností jsem pracoval pro demokratickou Československou, posléze Českou republiku a armádu, jak nejlépe jsem uměl. Po dokončeném vstupu do NATO jsem si řekl, že dobrá, něco jsi pro to udělal a teď zase něco pro sebe a odešel do zálohy.

Od té doby jsem tady i v zahraničí dělal věci pěkné i ošklivější, ale nikdy protidemokratické. Tolik osobní odbočka, myslím nutná.

Pan doktor Fremr a pan prezident Pavel mají podobnou minulost. Oba aktivně dělali kariéru v minulém režimu, oba se poté aktivně podíleli na obnově demokratických struktur, bezpečnosti a renomé nového českého státu, oba jsou odborníci na slovo vzatí.

Dnes má jeden z nich jmenovat druhého do významné funkce. Vlivné, velmi vlivné a velmi symbolické. Pan prezident už si podobnou zkušeností prošel. I se škraloupem nakonec uspěl a lid jej zvolil nejvyšším úředníkem naší vlasti. Škraloup druhé osobnosti je ovšem jiný.

Pan Petr Pavel podle dostupných informací nikdy nikomu OSOBNĚ neublížil. Pan Robert Fremr ,vypadá to, ublížil naprosto konkrétně desítkám lidí, poznamenal tragicky jejich osudy. Možná podle tehdejších zákonů, ale to není důležité.

Proto si myslím, že by „komunistický lampasáknemělkomunistického soudce“ jmenovat ústavním soudcem mé České republiky.

Subscribe
Upozornit na
guest

9 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Jana Melišová
6 měsíců před

Hej a je to aj o charaktere, ktorý ako sa to hovorí, čo v sebe kŕmiš, taký si.

Jiří Konrád
Jiří Konrád
6 měsíců před

Smekám před vámi! Vážím si lidí, kteří se dokáží postavit k věci čelem. Kdo nechyboval, že. Obzvlášť v mládí. Proto nechápu, když někdo soudí bývalé komunisty, jako JUDr. Rychetského, či třeba jiné disidenty. Oni si svoji nerozvážnost uvědomili a vstoupili na opačný břeh ještě za minulého režimu. Tohle není žádné „převlékání kabátu“, protože za to tvrdě zaplatili. Jiní třeba prostě „jen“ vystoupili ze strany. Osobně jsem pana Pavla volil až ve druhém kole, protože Babiš. Jinak bych ho nevolil. Byl kariérní komunista, který dobře ve svých letech už věděl, co dělá. Byl předsedou ZO KSČ. To už něco znamenalo… Na… Číst vice »

Tomáš Vodvářka
Admin
6 měsíců před

Přesně popsáno, Honzo. Občas čtu nějaké výkřiky o tom, že jsou oba stejní. Nejsou. Petr Pavel jistě sledoval svou profesní kariéru a podobně jako Ty považoval vstup do KSČ za jeden z nezbytných kroků. Osobně s tím mám problém, protože pro mne je to krok, který bych já nikdy neudělal, je to prostě čára, kterou jsem nepřekročil, i když samozřejmě bych měl v práci ledacos snažší a jistě bych postupoval v linii sekundář – asistent – primář rychle. Mám však ve svém životě jisté hranice, které prostě překračovat nebudu, ať se děje cokoli. Dáno výchovou a časem i jistým uvědoměním… Číst vice »

Tomáš Flaška
6 měsíců před
Reply to  Jan Andrle

Tohle je zbytečné. Akorát nabíjíte těm opravdovým komunistům. Už jsem si to v hlavě uspořádal. Pokud někdo dříve byl u komoušů a 30 let jím už „nebyl“, tak je pro mě v pořádku. Naopak. Je zde fůra lidí, kteří u komoušů nebyli, ale svým vystupováním a skutky jimi opravdu dnes jsou. A těmi pohrdám.

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial