O lásce, péči a naději
Promítá se mi teď do života britský seriál Zavolejte porodní sestřičky, dávají jej na ČT 1 v odpoledním čase, kdy už jsem doma z práce v mateřské škole. Seriál se odehrává na přelomu 50. a 60. let v londýnském Poplaru. Ženy v té době většinou rodí doma za pomoci porodních sestřiček, z nichž některé jsou jeptišky, zkušené ošetřovatelky, nebo civilní zdravotní sestry, které s jeptiškami sdílejí společné zázemí. Ženy spolupracují i s lékařem, do kterého se jedna z mladých jeptišek zamiluje a musí řešit dilema, kde jí Bůh chce mít. To je jedna z dějových linií. Nějaké ty trable s láskou mají přitom snad všechny ženy, ať už jsou v roli sestry či pacientky. Nechybí muži jako svůdci žen, někdy i domácí tyrani nebo osamělí senioři. Každý díl seriálu nese silný lidský příběh některé ženy, která přivádí na svět dítě, a že život umí psát příběhy. Vše spoluje lidskost a zároveň humor a určitý optimismus.
Takto humanisticky laděné dílo je mi velmi blízké, a jednoho dne mi najednou při sledování jedné z epizod došlo, proč se mi to tak líbí. My ženy z mateřské školy totiž poskytujeme vlastně obdobnou službu. Denně nám rodiče svěřují to nejcennější, své děti, abychom se o ně postaraly. Pomohly s jejich výchovou a zajistily jim vzdělání. Staráme se o děti z nejrůznějšího sociálního a rodinného prostředí, kde láska a dobré zázemí buď je, anebo jen z části. To nám nepřísluší zkoumat, ono se to ale pozná, a děti to kolikrát i povědí. Třeba najednou kluk pronese: „Táta už s námi nebydlí“. A na téma rodiny namaluje sebe, mámu a sourozence. Jsou to citlivé věci, o kterých ani mluvit nesmíme. Zasahovat do rodinné výchovy už vůbec, jen se prostě těm dětem snažíme předat to nejlepší, co můžeme.
Když ale holčička, která má hodně sourozenců, a mámu jinde než doma, venku na hřišti jen stojí a dívá se svýma obrovskýma očima, v nichž vidíš hloubku smutku, a zároveň něco naděje v jejím mírném pousmání, nepřišla totiž ještě o naději, že ti velcí lidé můžou být i dobří… nebo když se mi vrhá do náruče dívenka, která je jak z „divých vajec“, a mě si oblíbila, protože jí nepředělávám k nějakému ideálnímu obrazu, respektuju její charakter, tak to jsou ty chvíle, kdy vím, že jsem na správném místě. Ať onen Bůh existuje či nikoliv.
cítím tam naději. Děkuji, paní Vlasto.
Děkuji za milý komentář, paní Hano. Proto píšu, abych dodávala naději. Každá válka jednou skončí.
Nédherné, ďakujem.
Jani, také jste mě určitým způsobem inspirovala. No a před chvílí jsem naživo podala ruku jedné mamince z Ukrajiny se třemi dětmi, která je už v bezpečí, v jednom penzionu. Byla ale vystrašená, jen jsme jí s kamarádkou předaly nějaké jídlo a oblečení pro děti, aby na to nebyla sama. Přidají se i další naše známé, tak to bude fungovat. Zatímco muži bojují, tak ženy musí být solidární.
Písala mi kamarátka z Frýdku, že tiež takto poskytla priamo pomoc a že tí ľudia boli veľmi vystrašení a neverili jej. Áno, keď sa pridáme, bude to fungovať. Na sk sú rôzne skupiny nacionalistov, tých sa zrejme tiež boja.Našla som taký článok na sme.sk, vraj rusi denacifikovali jadrovú elektráreň, len neviem, či si pisateľka uvedomila, čo by sa stalo, keby to „buchlo“.
Bravo, Vlasto.
Díky, Tomáši, jak jsem to dopsala, tak kouknu na Fb a tam jedna má známá poptává oblečení a jídlo pro mámu se třemi dětmi. Už jsou i na Chomutovsku, konkrétní ženy a děti na útěku z Ukrajiny. A to je teprve začátek. Pro mě zároveň příležitost k rozhovoru s Bohem (říkejme mu třeba svědomí), aneb, co uděláš teď, děvče? A dál se zdržuji komentářů.