Kleště

Říká se, všechno zlé, je pro něco dobré. Pevné sevření KLEŠTÍ mě dostalo do jiné sféry…Tady k vám. Děkuji za pozvání.

Je pondělí. Jak se to stalo, že ho přestávám mít ráda? Přestaň, říkám sama sobě, to pondělí nemůže za to, co na vás páchají, nebo spíše, co na sobě necháte páchat? Pomalu kráčím k budově, ve které se to všechno odehrává.
Je po svátcích a venku to pěkně fučí. Kéž mi vítr odvane všechny zbytečné myšlenky z mojí hlavy. A strach? Strach tam není ani trochu. Jen nepochopení toho všeho. Kráčím mezi poletujícími odpadky a přeji si najít na zemi řešení.
Vcházím do budovy. Tentokrát použiji dezinfekci. Je moc naředěná a vystříkne mi až na kabát. Kráčím šedivou chodbou. Téměř nikdo tady dnes není. Proč by taky. Všichni sedí doma u pohádek a ujídají zbytky cukroví. Taky jsem to ještě před chvílí dělala. Vyšlapu pár schodů a ocitám se v čekárně naší podnikové lékařky. Moje kolegyně, které byly objednané přede mnou, posedávají kousek od sebe a snaží se odlehčit situaci. Taky jsem to dělávala. Ještě minule jsem se usmívala, i když to přes hadr na obličeji nebylo vidět. Jen tak očima, aby se ustrašené, smutné lidské tváře, sedící se mnou a čekající na další šťouranec do nosu, usmály. Jsme silné holky, říkáme jedna druhé to dáme.
Daly jsme to už mnohokrát. Po čtvrtém zákroku, který jsem si v hlavě sama pro sebe nastavila jako strop, jsem to přestala počítat. Vždycky jsem statečně usedla na židli a s hlavou opřenou o zeď si nechala „v zájmu ochrany zdraví našich klientů a celého lidstva“ strčit nosní dírkou špejli někam nad obočí, aby mi následně po dvou hodinách přišlo úlevné, Váš test je negativní.
Už dávno nesleduji televizi, ani nečtu články o čipování lidí tímto způsobem, abych vůbec mohla aspoň trochu normálně v tomhle šílenství fungovat. Opravdu nic tak „nepotěší“, jako rozhodné vykřikování druhých o tom, co by oni udělali a neudělali, jak by odešli z práce a podobné hrdinské výroky. Se svým trapným argumentem, že mám opravdu moc ráda svoji práci, nikde neuspěju. Občas někdo pochopí, že jsem samo máma, mající zodpovědnost ne jen za sebe, ale i své dva syny. Přistihla jsem samu sebe, jak se vyhýbám lidem. Zklamaná z jejich nepochopení a odsuzování, či neustálého hodnocení. Aspoň, že holky z práce mě chápou. Máme totiž stejné postižení a zřejmě nám někde uvnitř nás něco přebývá, když chceme dávat druhým. Anebo naopak chybí….To má asi každá z nás jinak.
Z mých neradostných úvah mě vytrhne tiché pobídnutí. Další prosím. Všechno se odehraje velmi rychle, jako obvykle. Jen paní doktorka se sestřičkou mlčí a vypadají velmi unaveně a ustaraně. Zřejmě jim taky nedělá dobře, ubližovat a způsobovat druhým bolest. Co naplat, vyšší moc si to žádá. Potichu poděkuji a rozloučím se. V levém oku se mi leskne slza. Nám všem. Trochu křečovitě se loučíme s kolegyňkami a přejeme si vzájemně zdraví. Dodáváme si zbytky odvahy a pomalu se šouráme každá svým směrem. Ponurou náladu umocňuje zimní počasí.
Po příchodu domů, čekajíc na výsledek testu, ať můžu k odpoledním klientům, začnu smrkat krev. Pomalu barví můj papírový kapesník. Není to proud. Jen malinká strouha lidské bolesti a bezmoci. Trvá to dva dny. Hlava nepřestává bolet. Přichází nový termín testování. Hned po vánocích. Stojím před zrcadlem, z očí mi tečou slzy. Uvařím si kávu. Vždycky mě uklidní. Telefonuji se svou nadřízenou. Povídáme si a hledáme možnosti. Jsem odhodlaná tohle změnit. Přece musí existovat způsob, jak nás můžou testovat bez ublížení na zdraví!!! Přece musí být jiná možnost, než zůstat doma, když jsem zdravá, jen nechci podstupovat každotýdenní šťourání v nose!!!! Při vyslovení slova test, mě palčivá bolest nad obočím, vrátí zpět do reality.
Proběhnou vánoce. Krásné. Rodinné. Veselé a spokojené. A zase přichází pondělí. Posílám dopisy svým nadřízeným, prosím o radu a pomoc při hledání jiného řešení pro nás všechny. Odcházím na další testování. Tentokrát je mi dovoleno z jiné dírky. Jsou mi doporučeny výplachy nosu. Doma mě čeká překvapivě rychlá a laskavá odpověď našeho vedení. Avšak jiné možnosti nejsou. Bez testů nemohu ke klientům. Jedinou možností je, odejít na chvíli mimo službu.
Dlouho sedím, zírám před sebe a snažím se to pochopit. Já a mé kolegyně se necháváme testovat kvůli zachování zdraví našich seniorských klientů, o které pečujeme v jejich domácnostech. K těmto stejným klientům často dochází denně, netestovaní rodinní příslušníci, chodící do práce, po ulicích a obchodech, odkud mohou přinést cokoliv. Některé věci mi prostě přestávají dávat smysl. Kleště vyšší moci se svírající velmi těsně…..
Jdu do koupelny, napouštím nosní konvičku a snažím se moc nekřičet. Hodně to štípe. Utírám si oči od pláče zmatlané řasenou a do ticha pípne zpráva. Váš test je negativní…………
S úctou a láskou věnuji všem svým kolegyním , zdravotníkům a sociálním pracovníkům, kteří jsou v „kleštích“

Subscribe
Upozornit na
guest
8 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Bohunka Jakubcová
9 měsíců před

Bi ♥️ ahojky.

Bohunka Jakubcová
9 měsíců před
Reply to  Brigita

To jistě. 🙂

Tomáš Vodvářka
Admin
9 měsíců před

Vítám mezi námi Brigitu. Už jsem někde psal, že na otázku, zda se obětovat pro druhé či uchovat sebe mohou být obě odpovědi správné. Soudit nám nepřísluší, to bude dělat někdo jiný.

Vladimír T. Gottwald
9 měsíců před

Já myslím, že tohle téma zůstane otevřené zhruba až do našeho odchodu z tohoto světa. Přinejmenším.
😉
Vítejte nám a vinšuju dny laskavé!

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial