P.S. – Pošli dopiS

Papírové Souznění. P.S. Tak jsme to naše diťátko dneska vyslali do světa. Má čas se rozkoukat, otrkat a vytvarovat tak, aby s úsměvem a lákajícím prstíkem vyrazilo do světa a mávalo na lidi, aby jim připomnělo, že patří k sobě.

Dopisová vlaštovka

Že velcí potřebují malé a malí zase velké. Že z malých budou jednou mámy a tátové a že babičky a dědečkové byli dříve dětmi. Že mládí je sice in a cool, ale náruč, klid a chápavé bezpečí prostě bylo, je a bude u babiček. A to ani nemluvím o prababičkách, ty už jsou hotový poklad.

Jsem někde uprostřed. Už babička mrňat, ještě s jedním dítkem doma. Už s jakousi zkušeností a ještě tanečnice. Nositelka zkušeností, která se stále dychtivě chytá možností se učit. Snad proto se mi dobře rozhlíží na obě strany. K mladým dospělým, kteří spěchají za svými sny i k těm zralým, kteří zůstávají zdrojem zkušeností a klidu, dokud jim tělo a rozum slouží.

Nevím, jak snášíte nouzový stav vy. Vím, že já ho nesu poněkud hůř než bych čekala. A to mám všechno, co můžu mít. Chodím po ulicích, pracuji, nakupuji, čtu, používám telefon a věčně visím někde v internetu a cestuji aspoň kurzorem po mapách a obrázcích. Občas si někde koupím kafe v kelímku a koláček, aby v mých oblíbených kavárnách věděli, že je mám pořád ráda. Celkem nic se mi neděje. A stejně je to náhradní žití a už se těším na všechna ta až. Až si budeme moci zatančit. Zacvičit. Zajít koupit knížku. Dát si kafe U Nováků nebo jinde.

Naprosto nevím, co bych si počala, kdyby mne zdravotní trable přiměly uchýlit se do některého Domova a kdybych teď byla zavřená. Zavřená doslova a do písmene. Nikdo by nesměl ke mně a já bych nesměla ven. A nevěděla bych, kdy to skončí. Takhle žijí lidé v mnoha Domovech. Většinou jsou v letech a s internetem si netykají. Svět se zmenšil na sousedy, tváře zaměstnanců a telefon. Na co se těšit? Už jaro dalo dámám a pánům pořádně zabrat a s podzimem je to ještě horší. Teď, o Dušičkách jsou svíčky rozsvícené v halách a jídelnách, někteří obyvatelé poprvé po mnoha letech neobjeli hřbitovy. Troufáte si pomyslet na to, že se kvapem blíží Vánoce? Já raději ne.

Mít se na co těšit. Všichni se potřebujeme na něco těšit. Na to, co je v životě důležité. Na lidi. Rodinu, kamarády, na staré známé. A co noví známí, ti by užiteční být nemohli? Nemohli by být užiteční právě pro dámy a pány žijící v Domovech? Nemohli by přinést nové těšení, novou naději, novou radost? Nestálo by za to zkusit šťouchnout do světa a říci lidem, že se mají seznámit, protože si mají co dát?

Štouchli jsme. A vznikl plán připomenout papírové dopisy. Neznám nic jednoduššího. Papír na stůl, tužku do ruky (neokousat příliš), posbírat myšlenky a může se psát. O tom, kdo jsem a jak se mám. A co se děje okolo mně. Na začátku oslovení a na konci adresa (mailová je taky fajn) a podpis. To aby přišla odpověď. Pak stačí dopis cestou odněkud někam vhodit do schránky u zcela libovolného domova. Tam, kde máte dřívější sousedy. Nebo nikoho. Jen tak. Ze schránky váš doputuje na něčí stůl a do něčích rukou. Někdo se zamyslí nad tím, komu by se hodil a se zvědavým úsměvem ho zanese jeho adresátovi. První očko řetízku se spojí a  začne krásná hra. Dopis se může číst. Skládat a rozkládat. Může se nad ním přemýšlet, může se o něm mluvit. Může se dumat nad tím, jak by měla vypadat odpověď. Přiložený obrázek se může pověsit. Klidně na špendlíček nebo přiizolepit. Hlavně, aby byl na očích. Může se sednout na židli nebo do křesla, vzít papír a začít opatrně, s rozmyslem psát. Nebo třeba diktovat. A pak dopis poslat. A s každým otevřením dveří čekat odpověď. Těšit se, znít, souznít. To všechno se může dít v opakovaném cyklu. Najednou, když se to tak sepíše, to vůbec není málo, že?

I na druhé straně dopisového provázku to musí dávat smysl. Přinést potěšení z možnosti se podělit. A taky vyzvědět, s kým si to píši. Kdo to je? Co dělal? Po kterých chodil ulicích? Nemohli jsme se potkat? Někde? Někdy? Nemůže mne něco naučit? Chci napsat, protože jsme věkově blízko? Nebo naopak proto, aby mé děti věděly, že svět před nimi schovává spoustu babiček a dědečků, kteří určitě umí pohádky a bezvadně se s nimi můžou krmit kačenky na vodě?

Když to bude dávat smysl oběma a všem, můžou obálky putovat tam a zpátky dlouho. Může to být milé. A pořád, pořád, pořád hrozně jednoduché. Jen ten papír a propiska. A možná brýle.

Říkáme té dopisové akci P.S. Papírové Souznění. Ale říkejte jí jak chcete. A jak chcete a kam chcete a kdy chcete můžete taky psát. Je to vaše. Vlastně ne, je to nás všech.

Ale stejně. Zkusíte to? Napíšete? A pošlete tenhle nápad, jako papírovou vlaštovku, jako úsměv, dál?

Díky…

 

0 0 vote
Hodnocení článku
Subscribe
Upozornit na
guest
1 Komentář
Inline Feedbacks
View all comments
Adéla Vodvářková
Admin
2 měsíců před

To je zajímavé, četla jsem, co jste sdílela, ale co by v tom dopise mělo být napsané, když neznám adresáta? Jak to koncipovat? Ráda bych udělala něco pro domovy důchodců tady u nás v Sudetech.

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial