Noc hnusu a ponížení

Před více jak půl stoletím se naši občané mohli seznámit s praktickým dopadem principu „omezené suverenity“, kterou nám naordinoval tehdejší vládce Sovětského svazu Leonid Iljič Brežněv.

 

Ne, že by se to v historii ještě nikdy nestalo. Lidské dějiny jsou naplněny násilím jednoho národa proti druhému, vpádem na  jeho území a následnému vybíjení obyvatel či aspoň znásilňováním morálky porobených. Dokonce se vždy najdou i ochotní Quislingové, kteří tak nějak převezmou onu odpornou vlastizrádnou činnost do svých rukou, většinou s omluvou typu „on to někdo dělat musí a je lépe, když to budu já, protože oni jsou horší“.

Nalézat lze však určitá specifika toho „našeho“ srpna 1968. Především šlo o akt nikoli nepřátelské země, ale jak sami okupanti tvrdili, šlo o vstup tzv.“spřátelených armád Varšavské smlouvy“ na území jednoho z nich. To, že vstup byl proveden bez vědomí vlády /tehdy spíše vládnoucí strany, ale to je jen technikálie/, že byl proveden v noci a náhle ze všech možných stran hranic je dokladem nikoli oné proklamované „internacionální pomoci“, ale obyčejnému přepadení nic netušícího suverénního státu.

Dalším specifikem byl fakt, že jej provedla armáda, která před 23 lety nesla zásadní podíl na osvobození naší země od nacistů. V naší zemi /a to bez ohledu na zkušenosti některých žen s osvoboditeli/ bylo v té době plno pamětníků, kteří s úlevou vítali konec války, při níž bylo zabito, popraveno na 360 000 našich občanů. Po zemi stála spousta pomníčků padlým vojákům, pamětních desek i pietně udržované hřbitovy. Na tom nic neměnila přemrštěná adorace Sovětského svazu ve škamnách a v povinných existenčních pochodech na 1. máje. Mnoho lidí mělo pevně zakořeněnou vzpomínku úlevy konce války a balastu zbavený lidský vděk.

Každá znásilněná žena – pokud má chuť o tom hovořit – vám sdělí, že nejhorší na všem je onen pocit ponížení, které přitom zakusila. Že i přes odpor slovní a občas fyzický je prostě přemožena silnějším a poté je nucena dělat to, co nechce a to tak dlouho, jak rozhodne násilník. Druhým pocitem je hnus z toho co se stalo i ze sebe samé. Za to, že musela strpět lidské ponížení bez ohledu na vlastní přání. Po dobu dalšího života si sebou onu odpornou vzpomínku nese.

V oné noci došlo k témuž, jen v národním měřítku. Nic na tom nemění řada teorií, proč se tak „muselo“ stát, jak to postihlo ty „čestné komunisty“, kdo za tím byl atd. Češi a Slováci zažili ponížení od svých dřívějších osvoboditelů, pocit beznaděje, že se v danou chvíli nedá příliš moc dělat.

I přes události v roce 1989 zůstala v dosud žijících pamětnících ona blednoucí vzpomínka, jakési memento, že se věci mohou ze dne na den změnit nečekaně, razantně a dokonale vzhůru nohama. Možná proto muselo uplynout oněch dvacet dalších let, aby děti ponížených a zhnusených rodičů našly dostatečnou odvahu bez pocitů hnusu a a ponížení a řekly, že takhle žít už nechtějí.

Cena za to vše byla, je a nejspíše ještě dlouho bude příliš vysoká.

Subscribe
Upozornit na
guest
17 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Stanislav Látal
Stanislav Látal
1 rok před

Jméno Quisling ve mně vyvolalo vzpomínku na to, že jsme se v dějepise toto jméno neučili. Znal jsem ho od svého strejdy a to těsně po osvobození (69), když k němu přirovnal zdejší komunisty, kteří se rozhodli uvítat hrdinnou sovětskou armádu. Spolužákům to jméno nic neříkalo.

Martin Braun
1 rok před

Je smutné, kolik lidí dnes zapomíná na barbary z východu, kteří okupovali Československo, které vedl Mutaj Cutaj, hunský chán. Kdo neví o kom píši, možná je ještě někde k sehnání speciálního čísla časopisu Reporter, kde byla kronika místodržení Čechách

Bohumil Michal
Bohumil Michal
1 rok před

V této souvislosti stojí za povšimnutí Pavel Tigrid: Průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu – začalo to zastavením cenzury, svoboda slova vedla k přípravě obnovení Sociální Demokracie, začínaly se objevovat požadavky na svobodné volby… Kdyby, píše Tigrid, nepřijely ruské tanky, musel by Dubček nakonec poslat vlastní tanky, jinak by moc Strany padla.

Pavel Dvořák
1 rok před

Ale ne všude se naši jen tak vzdali. V Turnově vytáhli před kasárna kanon, takže se okupační vojsko (Poláci) do kasáren nedostali.
https://www.idnes.cz/liberec/zpravy/turnov-v-roce-1968-neobsadili-okupanti-vojaci-je-nevpustili-do-kasaren.A180822_133914_liberec-zpravy_tml

Martin Braun
1 rok před
Reply to  Pavel Dvořák

Já, protože mám polské kořeny, jsem měl to štěstí, že jsem mluvil se dvěma polskými účastníky okupace. Zatímco jeden byl prostý vojín, druhý byl důstojník. Oba mi shodně uvedli, že polská účast v celé akci byla spíše technická. Rozhodně prý neměli oprávnění k jakýmkoliv přímým vojenským akcím a většina polských vojáků se snažila rozkazy příliš horlivých důstojníků spíše ignorovat. Já si už mnohokrát všiml jakési podivné snahy, snižovat účast sovětských vojsk a vinu přenášet ve větší míře na Maďary, Bulhary, Němce a samozřejmě i Poláky.

Martin Braun
1 rok před

To je pravda,navíc Poláci měli svoje zkušenosti a vzhledem k jejích vztahu k Rusku a SSSR, je jasné, že tam šlo o jednoznačný rozkaz z Moskvy. Především, hlavně si myslím, že ruská generalita si moc dobře uvědomovala, že kdyby došlo na lámání chleba a Čechoslováci se bránili, bylo tu velké riziko, že se Poláci postaví na stranu Čechoslováků. Jiná věc byla u Maďarů, kde Rusové počítali s historickou nevraživostí k Slovákům.

Pavel Dvořák
1 rok před
Reply to  Martin Braun

Ovšem je tam rok 1956. Když jsme v r. 67 byli na exkurzi v Budapešti (v TV studiu), ukázali nám budovy rozstřílené sovětskými okupanty. Rusky tam promluvit se nevyplácelo.

Tomáš Flaška
1 rok před
Reply to  Martin Braun

Ano. To jsem také zaznamenal. Byl jsem jednou Kremrolí přesvědčován že Poláci tlačili na Brežněva a při invazi byli v čele a nejaktivnější.

Stanislav Látal
Stanislav Látal
1 rok před

Té soudružce asi jiní soudruzi zatajili, jak se k Polákům zachoval Bolševik v Katyni. Gustáv Husák by mohl vyprávět 🙂. (zastupoval při vyšetřování jako mladý slovenský právník německou stranu)

Pavel Dvořák
1 rok před
Reply to  Martin Braun

Poláci a Maďaři byli pro Leonida nespolehliví, pokud si pamatuji, tak v Turnově to skončilo přátelskou popíječkou, článek o tom snad doma najdu. A velmi rychle byli Poláci nahrazeni spolehlivými soudruhy. Problém s NDR byl v tom, že podle jakési poválečné úmluvy nesměly německé jednotky u nás operovat. Pozůstatek po pobytu sovětské posádky jsem našel nedávno v parku, částečný:
http://www.nebakov.cz/vtipy/prijem.jpg
(Okno prijema praznoj posudy)

Tomáš Flaška
1 rok před

Klasicky dobře a trefně napsané. Mně nejvíc děsí to, že jsou mezi námi „Češi“, kteří jsou ochotni to dnes adorovat a omlouvat.

Ladislav Nádvorník
1 rok před

..dobře napsané …komentovat to nebudu…dodnes nemám slušných slov ..kterými bych své pocity vyjádřil

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial