O submisivní ženě - Blogosféra

Řeknu Vám “tajemství”: jsem až trapně poddajná, poslušná domácí puťka. Muž vymyslí vždy nějakou absolutní blbost a já tu blbost v 99 procentech případů odkývnu, příjmu za svou.

Tchyně v baráku!

Muž přišel s tím, že koupíme předražený byt u nás na patře, abychom si mohli nastěhovat tchyni a tchána přímo naproti. Kdo zná nějaké mé storky o tchyni, ten ví, jak moc velký úlet to mohl být. Jo, mohl, ale ono to funguje! Tchyně k nám do bytu tedy nechodí, neboť jaksi nezvládá náš “životní styl” typu křivá knihovna, neladící stůl a věčný bordel, který údajně máme, i když je uklizeno. Ale zase jí můžu vnutit své dítě, ukrást chybějící vejce nebo ještě lépe odeslat rovnou komplet muže i dítě na návštěvu k babičce.

Život na idelickém venkově

Mužova teze, že se s dětmi odstěhujeme někam, kde lišky dávají dobrou noc. Že příroda je to nejlepší, co můžeme ratolestem dopřát. Sice jsem spíše verze městské paničky, vyznačky K3: kavárna, kultura, knihovna, ale když to půjde capartům k dobru, proč to na pár let nezkusit. V návalu jakés takés příčetnosti jsem tedy přece jen razantně zavrhla chov koz, ovcí… To mi přišlo už trochu jako velký hazard, když mi chcípne i kytka v květináči. Ovšem to, jak moc reálný je náš odchod do divočiny, se ukázalo po pouhých dvou dnech na dovolené na Morave! A překvapivě se nejednalo o problém na straně rozmazlené ženušky! Museli jsme urychleně odjet, neboť dle muže jsou schody se zábradlím pro mládě nebezpečné, starší nábytek závadný (“vždyť to tady dítě celé zdemoluje!”) a uspávání bez rolet nekonečné. Já chtěla ještě zůstat původně plánovaných pět dnů, ale kdepak, muž se už nemohl dočkat komfortu pražské klícky.

Drahoušku, šetříme

Škudlení a rozmarný životní styl se u nás řídí také dle mužových záchvatů. Když se dalo cestovat, tak fáze rozmaru bylo několik letenek, které nakonec propadly. Nyní neutrácíme za nerealizované výlety, ale zato “potřebujeme tenhle ultra speciální bubínek” nebo “ryby jsou přece zdravé”, tak proč rovnou nekoupit tunu tuňáka za dva tácy. Já pak mužovi přitrouble volám, zda si můžu koupit plavky, neboť nevím, ve které naší finanční etapě se nacházíme. Normální jedinec asi nepochopí, ale s mužovým souhlasem se mi ty plavky tak nějak pořizují lépe.

Polygamie?

Pravda, jsou i okamžiky, kdy křičím “ne” jako když muž propaguje “přirozenou” sexuální polygamii či vyznává výchovné metody “jen ať si jde zaplavat samo” u dítěte, které ještě několik let plavat umět nebude… Ale třeba u své vize, že já užívám psychofarmaka, tedy jedy, zatímco on jen pije pivo, jsem chvíli ohromeně mlčela, přemýšlela, co úderného pravit… A zatímco jsem hledala omluvu pro své drogy (pardon, léky!), tak se jemu projednou podařilo vypít těch x piv bez mých obligátních blbých keců. Ale jinak myslím, že až muž bude chtít pořizovat chatu, slepice či jen vytunit byt dalšími skvělými roletami, tak prostě jen kývnu.