Věci, věci, věcičky aneb když vytvoříš Popelčinu schránku

Máme doma několik míst, kam dávám různé citově zabarvené předměty jako jsou drobné dárky, mušle od moře, kameny z několika zemí a všelijaké drobnůstky z charitativních akcí. Někdy je toho opravdu příliš, zvlášť když přibývají stále další, třeba knoflíky od maminky (mohly by se hodit), přáníčka či lichá miniaturní ponožka naší vnučky.

Pokračovat ve čtení „Věci, věci, věcičky aneb když vytvoříš Popelčinu schránku“

Chci se brzy vdát, aby mi někdo pral a žehlil.

Ženy z etiopského kmene Mursi si s dosažením plnoletosti nechávají vybít spodní řezáky a probodnout spodní ret, do kterého vkládají stále širší předměty, až je vytvořeno dost místa pro hliněné či dřevěné talíře s průměrem až dvacet centimetrů. Protože takový zvyk zachovávaly jejich matky a babičky, a protože je tento doplněk považován za vysoce atraktivní, nikdo tento zvyk nezpochybňuje a je obecně přijímán.

Lidé západního světa hliněné talíře nepotřebují. Umíme si totiž ubližovat mnohem sofistikovanějšími způsoby. Pokračovat ve čtení „Chci se brzy vdát, aby mi někdo pral a žehlil.“

Jak se žije biomanželkám?

Je to už pěkných pár let, kdy jsem četla knihy tehdy oblíbeného českého spisovatele, který ve svých románech zúročoval svou osobní zkušenost. Když ale napsal román Biomanželka, ve kterém zesměšňoval snahy své ženy o přirozenější žití, a já se též zajímala o různé alternativy, tak už jsem po žádné jeho další knize nesáhla. Přišlo mi to totiž takové hodně macho, až šovinistické, já, donchuán, co pije to nejdražší pití a „umí“ přeci žít.

Pokračovat ve čtení „Jak se žije biomanželkám?“

Jen pro ten dnešní den…

Den začíná hezkým pomilováním s manželem, jsme přitom zakroužkováni už 37 let. To jen tak někdo nemá, tohleto. Osud ale ví, proč mi naděluje, protože už po snídani nastává lehce stresová situace, telefonát mé matky, 84 let. Pokračovat ve čtení „Jen pro ten dnešní den…“

Stará začínající

Čína, okolí Yangshuo

Ještě před 15 lety by se řeklo mladá nadějná (myšleno autorka). Dneska už jen „stará začínající“, jak trefně vystihl kamarád a kolega novinář po přečtení rukopisu mé prvotiny.  Někoho by to možná urazilo, ale já jako věčný optimista v tom vidím alespoň ten začátek. Navíc ve svých jednačtyřiceti letech nemůžu očekávat, že budu ještě na něco mladá (nepočítám-li artrózu kloubů či Alzheimera). „Stará začínající“ mi proto maximálně vyhovuje. Pokračovat ve čtení „Stará začínající“

Co dělám? Jen tak chodím po světě a propaguji..

Víte, napsala jsem knihu Ženy z Bohnic. Rozhodla jsem se ji vydat v rámci crowdfundingové kampaně, což zjednodušeně znamená, že pokud na ni nevyberu dost prachů, tak kniha prostě nespatří světlo světa. Aneb story o knize pokračuje…

Pokračovat ve čtení „Co dělám? Jen tak chodím po světě a propaguji..“