O duhových kuličkách a veselých ponožkách

Jako dívenka jsem kdysi od kluka, kterému jsem se líbila, dostala duhovku. To byla tenkrát vzácná kulička, většinou jsme my děti měly jen hliněnky. Pamatuju ještě ten pocit, jaký krásný dárek to pro mě byl, u nás před panelákem. Čas oponou trhnul, jak se říká, a najednou je tu po čtyřiceti letech podobná situace. Tentokrát už dostávám hned pět duhových kuliček.

A taky od kluka, jen o něco mladšího, než byl tehdejší můj ctitel. A tyhle kuličky jsou mi předány také z lásky, to vím, a mám z toho velikánskou radost.

Protože ten kluk skoro nic nemá, je to dítě, které přišlo do Klokánku jen s pár věcmi na sebe, a ty duhovky dostal možná někde ve škole. Taky vím, že se ten kluk už na mě těší, až zas přijdu do práce. Dělám mu tetu. A neměli jsme to ze začátku spolu lehký, ono to nikdy není s těmito dětmi úplně snadné, mají toho za sebou hodně nepěkného. Občas i vyprávějí a nechtěli bychom to my, už dávno dospělí, taky zažít.

Vlastní děti mám už velké a vnoučata zatím dost malá, tak můžu dělat tuhle práci, která je velmi osobní. Mám ty děti ráda. A ony jsou rády za mě.

Už jsem tam taky dostala takové veselé barevné ponožky. Zítra si je vezmu na sebe, hodí se mi k outfitu, džínám a manžestrové bundě, a hurá zas do práce. Do paneláku s velkou zahradou.

I když to někdy není fakt snadný. Ale má to smysl se snažit dělat těm dětem hezčí svět.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články