Záhada sežrané oplatky

V domácnostech dochází k záhadám. Občas se ztrácí nebo naopak přebývají věci různého charakteru. Takové události se neobejdou bez konfliktů v manželském soužití.

„Kdo mi sežral Tatranku?“ zeptala se manželka a sjela mě zamračeným pohledem, který nevěstil nic dobrého. Já seděl za stolem a cpal se špagetami, zatímco ona stála u kuchyňské linky a měla otevřená dvířka skříňky, do které ukládala oplatky. Přesněji řečeno jeden pro mne a druhý pro ni. Kupovala je každý den a oba jsme snědli po večeři svou.

Máme dvě malé ratolesti. Sladkosti dostávají výjimečně o víkendech a svátcích. Do oplatkové skrýše se zatím nedostanou, protože jsou malé a ke skříňce je ze země daleko. Děti pro zdravý vývoj žádné sladkosti nepotřebují. Mohly by onemocnět kazivostí zubů, cukrovkou, poruchami ADHD nebo zvýšeným cholesterolem. O přibraných kilech ani nemluvě. Česko přepadla epidemie dětské obezity a naše rodina se jí chtěla rozhodně ubránit.

U dospělých je situace jiná. Na rozdíl od dětí trpí stresem z pracovních i soukromých povinností. Cukr pro svůj život nezbytně potřebují. Je pro ně hnacím motorem k překonávání obtížných životních situacích. Stres spaluje cukr podobně jako boeing pohonné hmoty. Vytíženému pracujícímu dospělému z něj žádná kila výrazně nepřibývají. Nebo možná trochu ano, ale v déle trvajícím manželství je to už stejně jedno.

„Můžeš mi odpovědět?“ Zeptala se výhružně žena. „Jak je možné, že v osm hodin večer tu není ani jeden oplatek?“

„Jeden jsem snědl před večeří,“ připustil jsem. „Víš, jak jsem ti včera říkal, že dneska přijdu z práce dřív. V televizi hrál Baník se Spartou od pěti hodin a já chtěl vidět přímý přenos.“

Manželka se rozkročila a dala si ruce v bok. Měla na sobě tričko a domácí zástěru. Moc jí to slušelo, protože před chvílí se vrátila od kadeřnice s velmi slušivým účesem. Krátká zástěra jí sahala nad kolena a odhalovala dlouhé, štíhlé nohy. Hlavou se mi prohnala myšlenka, zda pod zástěrou něco má. Usmál jsem se, doufaje v příměří a velmi hezký večer.

Což se ukázalo jako chyba.

„Nekřeň se a řekni, kam zmizel můj oplatek“, pravila přísně. „Ráno jsem vyběhla pro pečivo do obchodu a po návratu strčila do skříňky Tatranku pro mně a Kávěnky pro tebe. Dopoledne makám ve firmě, odpoledne vyzvednu děti ze školky, potom jedu uklidit k rodičům, pak ostříhat a nabarvit vlasy ke kadeřníkovi a po příjezdu domů příprava večeře. Po ní si chci dát Tatranku, na kterou se těším od rána.“ Dodala ironicky: „A hle, ona záhadně zmizí…“

Dojedl jsem špagety, utřel si ústa ubrouskem a talíř s příborem položil na kuchyňskou linku. Přistoupil jsem k manželce a pokusil se ji obejmout. „Zlato, víš přece, že sladké moc nejím.“

Odstrčila mě a výsměšně se zeptala: „Jóóó, a co tvoje oblíbené Kávěnky?“

Dotčeně jsem se ohradil. „Tak víš přece, že lidské tělo se bez sacharidů úplně neobejde.“

„Jo. A makové buchty nebo povidlové koláče či bábovka o víkendu se nepočítají. To je asi ovoce.“ Rozhodila rukama. „Tak přestanu péct a můžeš si chodit do hor trhat maliny.“

Bouchl jsem pěstí do linky. „Nerýpej. Mluvíš o víkendu. Já měl na mysli pracovní dny. Pečeš snad taky pro děti a pro sebe, nebo ne?“

„Hm. To je zajímavé,“ pravila. „Když máme bábovku, děti sní dva klínky, já taky dva a ty zbytek. My bychom bez cukru přežili, u tebe si moc jistá nejsem. Neodváděj řeč od tématu. Znova se ptám. Kde je moje Tatranka?“

„Nevím, co je na bábovce zajímavého, stejně jako nevím, kde je tvá Tatranka!“ zvýšil jsem hlas, protože nepříjemný nátlak na moji osobu se postupně zvyšoval.

Manželka se otočila k lince a třískla dvířkami oplatkové skrýše. Při tomto pohybu se ukázalo, že opravdu pod zástěrou nic nemá. Vzdychl jsem a šel si do lednice pro pivo. Večerní plány se ocitly v troskách kvůli blbé Tatrance. Ani výhra Baníku mě do pohody nedostala.

Manželka se ještě nehodlala vzdát. „Je možné, že by ji vzaly děti?“ zapřemýšlela.

Rezolutně jsem tuhle variantu odmítl: „Ani náhodou. Nevylezou na židli. Zvládly by to jedině ze žebříku, ale jak by si ho asi dotáhly z dílny až sem a potom zase zpátky?“

„Tak potom zbývá duch tvého dědečka, po kterém jsme zdědili dům“, pronesla se strnulým výrazem žena. Evidentně bylo vidět, jak moc jí pravidelná dávka cukru chybí.

Naposled jsem se pokusil o mír. „Co pro tebe můžu udělat, řekni…“

Se shovívavým pohledem řekla: „To jsi fakt takový nechápavý pitomec? Prostě a jednoduše potřebuji jenom svůj malý oplatek!!!“

Tento boj nešlo vyhrát. Zlomeně jsem tichým hlasem dodal: „Zajel bych ti pro Tatranku do supermarketu, ale je pozdě. Právě jsem si dal pivo.“

„Hm.“ Musela mít abstinenční příznaky, protože se začala třást. Já byl kupodivu v pohodě.

Žena pootvírala všechny skříňky, propátrala taky ložnici a obyvák. Dětský pokoj si nechala nakonec. Vrátila se do kuchyně a nakonec nahlédla do koše. „Je pravda, že je tady jenom obal z Kávěnky.“ Na chvíli o sobě zapochybovala: „Že bych nakonec tu Tatranku nekoupila?“ Hned však dodala: „Vyloučeno!“

Bez rozloučení zklamaně odešla do ložnice, odkud jsem uslyšel, jak se ukládá do postele. Zhasla. Věděl jsem, že dlouho neusne, ale jít za ní a utěšovat ji, by znamenalo hazardovat i s plány na večer následujícího dne.

Svalil jsem se do křesla v obýváku, pustil televizi a přepínal kanály. Na jednom sportovním běžel záznam odpoledního zápasu Baníku se Spartou. Ovladač jsem položil poslepu na zem vedle křesla.

Něco zašustilo.

Rozsvítil jsem lampičku. Na zemi ležel zmačkaný obal od Tatranky. „Gól!“ Ozvalo se z televize a já si náhle vybavil detaily z odpoledne.

Před očima mi běžel film. Kávěnky do mě spadly po faulu na brankáře a neodpískané penaltě. Poté, co Baník vstřelil první gól a po mém oslavném tanci v obýváku, jsem jako ve snách došel ke kuchyňské lince a otevřel dvířka oplatkové skrýše. Tatranka zmizela někde v mém žaludku při zpáteční cestě do křesla, aniž bych tento strašný zločin vůbec nějak vnímal. Její zmačkaný obal skončil na zemi vedle křesla.

Polil mě pot. Kdyby na tohle manželka přišla, v ohrožení by se mohly ocitnout erotické večery celého týdne. Obal jsem vzal, rozložil, vyhladil a znova pečlivě složil do malého čtverečku. Potom jsem ho vložil do peněženky a tu zase do pracovní tašky s notebookem.

Druhý den jsem obal nepozorovaně vynesl z domu a vyhodil jej do odpadkového koše v práci.

Popelnice před domem nemusela být před manželkou stoprocentně bezpečná.

Z cyklu Manželské sitcomy

Psáno pro Blogosféru

Píseň Pes jitrničku sežral, zpívá Michal Horáček. Zdroj: YouTube.cz:

Náhledový obrázek: Pixabay.com

Subscribe
Upozornit na
guest

3 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Filip Vracovský
Filip Vracovský
7 měsíců před

To je hned 😀 Fajn víken přeju 🙂

Brigita Tóthová
7 měsíců před

Ahááá..Veřejné přiznání:-) Být Vaše manželka, vymyslím si po této epizodě záložní skrýš:-) Krásný víkend přeji

Tomáš Vodvářka
Admin
7 měsíců před

Vidím, že je to všude stejné. Naučil jsem se svého času mistrně vyjídat Nutellu, aby zůstala malá vrstva na skle (zdála se být zcela plná) a já opatrně vyjídal střed. Až jednou žena po jejích uchopení málem prorazila strop.
Od té doby inovace – tatranky, Fidorky, Snickers atd. kupuji a schovávám na tajných místech, o nichž vím jen já.
A je klid.

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial