zdroj Pinterest

Kořeny

Vlastně se mi zprvu vůbec nechtělo. Byl to jeden z těch líných dní, kdy mám chuť sedět v křesle koukat do zeleně. Před chvílí pršelo. A právě ten déšť mě povzbudil, abych zvedla zadek a odhodlaně vykročila směrem k zarostlému záhonu. Kdybych jen věděla, co to zase spustí, zřejmě bych zůstala sedět jako přikovaná celý den. Ještě, že nitkami našeho osudu posouvá někdo jiný, jinak bychom zřejmě z té své lenosti zkameněli. Lenost a také strach z bolesti, jsou přesně zábrany stále nás stahující dozadu. Přitom kroky vpřed, nebo ještě lépe, směrem k sobě samým jsou tak ozdravné.

Nejdříve jsem chvíli hledala dlouhou černou zástěru a květinové rukavice. I jako zahradnice můžu mít šmrnc, pomyslela jsem si. Jak malicherné a dětinské, ale já to mám ráda. Už od mala jsem se ráda zdobila, vypadala hezky a jako holčička, což se občas nepotkávalo se sportovním vzezřením mé maminky, která preferovala krátké vlasy a kalhoty. Možná právě proto jsem dnes jejím pravým opakem. Ještě květované gumáky nesmí chybět. Konečně jsem byla našňořená podle svých představ a mohla jsem se směle vydat k zarostlému záhonu plného vysokého bodláčí, které nemilosrdně dusilo moje oblíbené byliny. Meduňka už pomalu nemohla dýchat, máta trochu odolávala, ale bočních cestiček k růstu už jí také moc nezbývalo. Záhon je dost vzadu a nikdo si ho moc nevšímá. Opuštěný a zanedbaný. Nějak na mě vlastně zbyl. Asi si muž myslí, že zachraňování, mi půjde i s rostlinami, když je to má práce. Ale ne. Ten záhon jsem si adoptovala, už měl být dávno zrušený.

Dívala jsem se znalecky na bodláky, potřebné nářadí pohozené v trávě a přemýšlela, kde začít. Jak je všem dobře známo, bodláčí kořeny sahají hluboko do země. Při jejich dolování významně pomůže když zaprší, jako dnes. Hlína zvlhne a já se můžu pokusit vytahovat bodláčí jen tak v rukavicích, bez většího úsilí. Většinou jdou ven jen mladé výhonky, které se ještě dostatečně nestačily přisát k půdě. Nestihly prorůst, až k zemskému jádru, kde je podle mých představ uložena všechna bolest, ale i moudrost světa. I ta moje bezesporu.

Hrabu se v hlíně, tahám rukama ven co jde a u toho myslím na svou minulost. Něco šlo hladce a něco…. Bylo toho občas opravdu dost. Kdo si neprožil své osobní peklo? Někteří jím prochází dodnes, tak si nestěžuj a trhej! Chudák naše minulost. Většinou si pamatujeme ty traumatické zážitky a o ty nikdo nestojí. Jsme k ní hodně nespravedliví. Minulost každého z nás je vlastně hodně prospěšná, očistná. Může nás tolik naučit, když chceme. Možná tu přítomnost dost přeceňujeme, když se upínáme jen k ní a pocitům blaha a nekonečného štěstí, za kterými se všichni pořád marně honíme. Bez minulosti by naše přítomnost stejně nebyla. Takže jsou to vlastně nerozlučné ségry.

Cítím vůni hlíny a to mi dělá moc dobře. Je to úlevné vytahovat plevel přímo s kořeny. Vždycky je naděje, že plevel už opět nevyroste. Myšlenky se mi zatoulají k fotografiím na zdi mojí maďarské babičky. Byli na nich mí předkové z dalekých krajin, které jsem nemohla osobně poznat. Byli mi tak cizí, vzdálení stovkami let a nic nevím o tom jak žili a jakými lidmi se stali v průběhu života. Dvě generace zpět a nevím nic jen jejich jména, která jsou uschovaná ve vzpomínkách. Jsou součástí mne samotné. Jsou mými kořeny a já je neznám. Třeba dělám spoustu věcí jako oni, podobně myslím, či prožívám. A zase ta minulost, propletená mými vlastními kořeny. Kolik semínek, krve, potu a slz se muselo smísit, zasadit a o pečovat, abych se mohla narodit?! Zůstala jsem fascinovaně hledět do hlíny. Kolem mě ptáci a srdci propojení s každou rostlinou.

A teď přichází na řadu, veliký, starý, letitý bodlák plný ostnů, které bolí v dlani. Prodírají se i skrz rukavice, jejichž chabá vrstva je mým dalším marným pokusem, jak ochránit samu sebe před bolestí. Občas však díky bolesti můžeme ucítit, že žijeme. Nemá smysl utíkat. Život nejde obelhat!

Pot mi stéká po čele. Snažím se táhnout co nejvíce. Samozřejmě utrhnu je půlku toho bolavého bodláku. Kořeny zůstávají. Jsou opravdu hluboko v zemi. Chvíli se musím narovnat. Cítím palčivou bolest v zádech. Často jsem je v životě ohýbala, možná se i křivila a uhýbala, či se krčila strachem. Všechno se mi teď vynořuje mnohem jasněji. Jako každodenní východ slunce, který mohu kdykoliv uvidět ze svého okna.

Možná je to všechno úplně jinak. Vytrhat, zpřetrhat a zničit kořeny nám nikdy nepomůže. Zřejmě je naším životním úkolem, pokusit se rostoucí plevel v nás jen kultivovat a navázat na to, z čeho jsme vyrostli. Nepomůže rýč, ani násilí. Vždycky se objeví další hluboký kořen, který nám připomene z čeho jsme vzešli a je jen na nás, kam vyrosteme.

Přede mnou se rozprostírá krásný, čistý záhon plný bylin, zbavený nežádoucího, povrchového plevele. Nářadí nedotčené, leží na trávě. Kořen dlouhověkého bodláku zůstává v zemi, jako připomínka mého rodu.

Subscribe
Upozornit na
guest

11 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Vladimír T. Gottwald
9 měsíců před

Tak!

Vladimír T. Gottwald
9 měsíců před
Reply to  Brigita

Nápodobně a nápodobně!
😉

Tomáš Vodvářka
Admin
9 měsíců před

Pěkně napsáno. Snažím se – když to jde – myslet jen na přítomný okamžik. Talmud říká, že včerější den již nelze změnit, a zítřejší může přinést cokoli. Takže je třeba se radovat z toho dnešního. Dík za Váš blog, Brigito.

Jaroslav Červenka
9 měsíců před

Moc hezké, Brigit 🙂

Ján Šik
9 měsíců před

Přesně tak. S tím přítomným okamžikem je to dneska strašně populární téma a tím pádem se to přehání. Ale bez minulosti bychom neměli ani přítomnost a ani budoucnost. Nic se nemá přehánět, vše má být vyvážené. Tak jako uvíznout v minulosti je špatně jásat přítomnosti a neohlížet se dozadu. Jinak jako Filip musím říct, že i já tu vůni cítím. Krásně umíte používat ten náš jazyk!!! Krásný vikend

Filip Vracovský
Filip Vracovský
9 měsíců před

Tak tohle mám moc rád, Vaše psaní tou hlínou voní… 🙂

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial