Špion sem, špion tam…

Ne, nečekejte ode mě nějaké rozebírání kauzy Vrbětice, o tom nic nevím, jen co psali v masmédiích. Když ale zaslechnu slovo špion nebo agent zpravodajské služby, tak se mě to svým způsobem dotkne. S jedním bývalým agentem jsem se totiž před časem seznámila, a ač jsem se nejdřív docela bála toho, co ze sebe sypal, všechny ty historky, kdy mu šlo o život, a přeci ho nedostali, tak jsem to v sobě musela nějak vnitřně zpracovat. Co mi takový životní příběh říká?

Dala jsem si chvíli i pauzu od naslouchání a zapisování pamětí bývalého agenta, kterému už snad nehrozí, že by ho chtěli zlikvidovat jeho dřívější zaměstnavatelé, uplynul totiž nějaký čas, kdy zájmy států se mění. Teď snad dokonce funguje spíš spolupráce mezi dřívějšími nepřáteli. Každý si samozřejmě hájí to svoje, a do úplného zákulisí se nedostaneme, o to mi ani nejde.

Vždycky mě totiž zajímal hlavně lidský příběh. Jak se přihodí, že se stanete tím, čím se stanete, jaký vliv na to má doba, ve které žijeme. My, kteří jsme prožili totalitu, víme, že se na nás stávající systém vždy nějak podepíše. A jsou jedinci, kteří zažili těch totalit dokonce víc.

Ti, co přežili bez větší újmy na fyzickém a psychickém zdraví, pak mohou vyprávět a my, o něco madší jen žasnout, co vše se dá v jednom životě prožít.

Dnes nad ránem jsem napsala úvodní kapitolu k příběhu jednoho dvojitého agenta ze severu Čech, kterého nedostali. Dostane ho jednou a smrt, a ta je spravedlivá. A než se tak stane, tak o tom podám zprávu. Co zažil jeden jediný člověk za svůj život čítající bezmála 80 let. Ty kulatiny oslaví letos na podzim, a to by kniha mohla být už hotová. Předám mu jí k narozeninám.

Teď pracuji na záznamu pamětí jedné ženy, která je s mým agentem spojená příbuzenským vztahem. Abych měla svědectví i z té ženské stránky, která vidí ono mužské dobrodružství trochu jinak, řekněme reálněji. Nebudu uvádět celá jména, protože ten příběh by mohl někomu z žijících postav i ublížit. A to bych nerada.

A protože jsem odvahu k sepsání knihy hledala nedřív právě tady na blogosféře, kdy jsem se před časem svěřila s tvůrčími radostmi i strastmi, tak teď tu představím část úvodní kapitoly, jen částečně, ale potřebuju pro další práci tohle uvědomování si, co dělám a proč to dělám…

Jeden zářijový den roku 2020 mi volá můj známý František K., že má pro mě tip na román. „Je to tuplovanej špion, a co všechno vypráví…“, říká psychotronik a znalec minerálů i života František, kterého jsem před časem oslovila, abych o něm napsala medailon do místních novin. Píšu totiž medailony o „lidech odvedle“.  Zpovídala sem takto fotografa, malířku, spisovatelku a cestovatelku či provozovatelku útulné hospůdky, která podporuje kulturu, a o níž se při našem rozhovoru dozvím, že její táta byl v 50. letech politickým vězněm. V tu chvíli ještě netuším, že se mi tyto profese i pohnutý osud brzy spojí v jednom člověku, který žije u nás v Chomutově, a byl svého času dvojitým agentem zpravodajských služeb. Je mu 79 let a mnohokrát mu šlo o život. Ze všech nebezpečných situací se však dostal a již několik let se snaží svůj životní příběh předat dál. Proč tak činí? Chce se stát slavným ve stylu Jamese Bonda? A já má být tou, která ho proslaví?

Říká o sobě, že je Honzou, který šel do světa. Češství nezapře, i když prožil značnou část života v Německu a poté v Holandsku. Zná také Blízký východ. Po listopadu r. 1989 se vrátil do Čech a dnes rekapituluje. Poslyšte jeho příběh, který má doložený řadou dokumentů. Ty si pročítám a onomu člověku naslouchám… skládá se přede mnou jedinečný příběh člověka, který se nebál jít všemu možnému vstříc. Dobrodružná povaha a schopnost poradit si v nejrůznějších životních situacích. Příběh stále živý, jsem u toho, jak se odvíjí i nyní. Jako bych ho „adoptovala“, toho staříka, který se nestýká se členy své rodiny. Protože je to paličák a vždycky si šel po svých. Kořeny to celé má už v jeho dětství, za války a krátce po ní.   ….

5 3 votes
Hodnocení článku
Subscribe
Upozornit na
guest
2 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Tomáš Vodvářka
Admin
1 měsíc před

Vlasto, jednak gratuluji k výbornému rozhodnutí psát o podobných lidech. Dodnes si vyčítám, že jsem po přestěhování do současného bydliště propásl jedinečnou příležitost. V domě kousek od nás sedával na letním slunci jeden starý pán, vždy jsme se slušně pozdravili, přeptali jsme se na zdraví a takové ty plky. Poté zemřel (měl cca 85 let). A až poté mi kdosi sdělil, že on bojoval v Normandii na pláži Omaha – ale na té německé straně, protože jako Prajzák musel do wehrmacht (tyto okolnosti časem vysvětlím v blogu). Je mi moc líto, že jsem ho nevyzpovídal, muselo to být taky strašné,… Číst vice »

Hana
Hana
1 měsíc před

Už teď se těším.

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial