Manželské toccaty a fugy – deskové hry

Pokud si kdokoliv myslí, že dlouholeté manželství přináší do vztahu nudu a únavné stereotypy, nechť si pořídí deskové hry.

V dobách našeho párového pleistocénu nebyl na společenské hry čas. Já -archetypální lovec – jsem dennodenně vyrážel ze společné jeskyně za obživou, která se skládala z práce v nemocnici, odpoledne a v noci na lékařské pohotovosti a tu a tam ve vazební věznici, kam jsem nebyl uvržen, ale vstupoval bez želízek jen proto, že v base platili za hodinu dvakrát více.  Moje žena – opět archetypální strážkyně ohně a žvýkačka kůží – zůstávala doma a štupovala dětem fusekle a snažila se nakrmit otevřené kosí zobáčky. Pakliže byl čas na hru, tak jen rychlé pexeso.

„Panta rhei“ a tak po mnoha letech již nebylo nutno denně skolit mamuta či aspoň králíka a po odchodu dětí do vlastních jeskyň ani látat jejich prodřené díry. Člověk by řekl, že v této době by měl užívat zaslouženého klidu, který se skládá z odpoledního posezení u krbu se skleničkou Chateau Margaux či dobré single malt whisky a s knihou filosofických traktátů.  Jelikož se s odpůrkyní lišíme prakticky ve všem (výčet různic by zabral tolik blogů, kolik je písmen v abecedě), bylo nad slunce jasné, že tento klid na sklonku životního léta bude zbourán, zrušen, zlikvidován. Jen nebylo jasné, z které strany přijde onen klátící hák.

„Objednala jsem báječnou deskovou hru“, výskala nadšeně u právě doručeného balíčku, jsouce připravena s nožem provést řez. Vím, že katastrofy celoplanetárního významu začínají pověstným mávnutím křídla motýla v Pekingu (lépe možná nyní ve Wu-chanu), ale v osobních tragédiích je rozpoznání hrozícího nebezpečí málo čitelné.  Místo, abych na pošťáka poštval vlkodava, nechal jsem ženu převzít osudný paket.

Nebudu laskavého čtenáře zasvěcovat do podrobných pravidel této hry, které jsou v přiložené brožuře, čítající okolo 60 stran petitu ( a jen na okraj musím poznamenat, že vášeň odpůrkyně neskončila u jediného exempláře. V současné době se krabice různých her povalují po bytě jako ospalí dravci, kteří se po probuzení chtivě zakousnou do mého masa).  Pravidla museli dělat naspeedovaní jedinci, kteří vůbec nebrali v úvahu přirozený úbytek synaptických spojů neuronů šedé kůry mozkové v předpensijním věku, kdy má člověk problém si zapamatovat, že modré figurky jsou jeho.

V dané hře totiž musíte a/ budovat doly, farmy, pole, armády.  b/ rejdit po ploše a sbírat nějaké žetony, které se pak používají při placení. c/ neustále doplňovat zásoby vašich peónů na hrací ploše, protože stačí jeden špatný krok a z kypré farmy je pouze plocha, připomínající bojiště u Kurska. d/ nešlápnout omylem na nějaké políčko na ploše, pod nímž je mina, která vás uvrhne na začátek hry s prázdnou kapsou a e/současně neustále dávat bacha na protihráče, protože kdykoli vaše pozornost poklesne o malý stupínek, to hovado naproti vám všechno sebere a ještě potupně na vašem území vybuduje nějakou bojovou rozhlednu, z které vás neurvale sestřeluje při jakémkoliv pokusu o osetí byť jen malého záhonku šalotkou.

Když  logicky protestuji proti této zpupné agresi a nabízím mírumilovné šmejdění po ploše se vzájemně výhodnou spoluprací, tak se dozvím, že musím bojovat.  Můj milý čtenáři, naposledy jsem se porval s cikánským spolužákem Rudou Kroščenem na chlapeckém záchodku ve druhé třídě ZDŠ Poděbradova v Ostravě, když mi sebral traktůrek na klíč a nechtěl mi ho vrátit. Přepral jsem ho, traktor jsem získal zpět, ale zůstal kyselý pocit z vítězství, byť bylo zasloužené a oprávněné. Od té doby jsem kovaný pacifista, jako držitel modré knížky jsem si ani jednou nevystřelil z kvéru a šarvátkám se vyhýbám širokým obloukem. A teď se po mně chce, abych jiným likvidoval pracně vybudovanou plochu,  vyhazoval pajduláky z míst, kam byli dosazeni soupeřem po úporné námaze a kradl jim ze sýpek virtuální pšenici nebo kravku. Z vlastní zkušenosti vím, jaké je to být zkrušen po agresivním výpadu a proto prostě nekonám. Takže je celkem jasné, kdo je pravidelným vítězem a kdo smutně jako poražený uklízí hrací pole.

Po tristních zkušenostech jsem dospěl k následujícím závěrům:

A/ Je jisté, že se k odpovědnosti za šíření deskových her jako prostředku destrukce párového soužití brzo přihlásí Islámský stát.

B/ Je rovněž jasné, že tajné sledování hry předmětného páru psychologem je mnohem lepší způsob k jeho zhodnocení, než všelijaké ty testy s křížkama a Rorschachovými patlaninami. Bude mu hned jasné, kdo je v soužití ten laskavý a kdo jako agresor ve finále obdrží lithium v tabletkách.

C/ Na vánoce si koupím pexeso. Takové to jasné, se zvířátky, kde ale nebude třeba 15 medvědů, kteří se od sebe liší jen nějakým debilním proužkem okolo čumáku. Jasné barevné odlišení, velikost atd. A zalezu do komory a budu si hrát. Sám.

5 2 votes
Hodnocení článku
Subscribe
Upozornit na
guest
1 Komentář
Inline Feedbacks
View all comments
Ladislav Nádvorník
Ladislav Nádvorník
4 měsíců před

…jsem dlouholetým vyznavačem právě her deskových…naopak mne vůbec neuchvátily hry strategické v elektrické verzi…kdy je děj obdobný…jen to všechno máte na dipleji…či na monitoru počítač. a veřejně zde přiznávám…že se radostně vrhám do hry ..kdykoli si to někdo vymyslí… mám těch her spoustu…a dokonce se občas zúčastňuji i setkání podobně založených individuí…. kde … kupodivu…nepřevažují teenageři… a věřte. .že se docela vyblbneme… asi je to tím…že deska na níž se hraje…bývá málokdy větší podkladného stolu.. takže se vlastně jedná o hru kontaktní…. kdežto počítačové klony…jsou sterilní a při prohře můžete vlastně jen prskat na monitor…

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial