P.S. Když se zamknou Domovy…

…za jejich dveřmi se život změní a ač se to zdá nemožné, zrychlí a zpomalí současně.  Že nevíte, co mám na mysli? Dobrá, zkusím psát srozumitelněji. Velké D ve slově Domov v nadpise není chyba. Je to moje označení pobytových služeb. Ať už v nich žijí senioři s myslí zdravou nebo zastřenou demencí, nebo lidé tak postižení, že se o sebe a své „doma“ nedokážou sami postarat.  Prostě Domovy. Coronavirus jim zabouchl a zamkl dveře a kromě personálu  nemůže nikdo ani dovnitř ani ven. Prostě malér na druhou.

Nebo možná „na kvadrát“. Zaměstnanci zrychlí.

Musí, je jich méně, protože ubyli ti, kteří zůstali doma s dětmi a taky ti, kteří museli zůstat v karanténě nebo jsou nemocní.

Musí, protože z jejich obvyklé opečovávací práce je práce obezřetná – nepohnou se bez respirátorů, desinfikují, sledují klienty, v okamžiku podezření nebo dokonce nákazy řeší pomůcky a úzkostnou čistotu stejně, jako to vídáme na dramatických záběrech v nemocnici. Ano, i po Domovech v této době místo lidí s viditelným úsměvem chodí kosmonauti se jménem napsaným fixem na overalu.

Musí, protože k tomu všemu přibývá ještě práce s přeskládáváním hromad plášťů, roušek, kanystrů s desinfekcí, čepic, návleků a všeho možného. Taky měření teploty, zvedání telefonů od příbuzných, nastavování videohovorů na tabletech a během toho všeho neustálá snaha mírnit obavy.

Zrychlí, protože tuhle práci prostě nejde dělat jinak, než pro lidi, kteří je potřebují.

Svět klientů naopak zpomalí. Zůstávají jim jen telefonáty s rodinou a poklidný rytmus dní, který narušuje snaha zaměstnanců o zpestření aktivitami. Tu se luští křížovky, tam hraje pexeso, ještě jinde se čte. Na venkovní grilování už je zima.

Návštěvy jsou zakázány, riziko zavlečení nákazy je příliš vysoké. V posledních týdnech nemohou klienti ani ven. Skončily procházky po ulicích, po nábřeží, krmení kačenek na řece i pánské výlety na „jedno malý“. Skončily schůzky s rodinou a kamarády venku. Každá propustka znamená karanténní opatření po návratu.  Už tak malý svět se zmenší ještě víc. O moc víc.

Od jara jsem takovým Domovům hodně blízko. Prožili jsme (ve zdraví) první vlnu s Velikonoci, teď jsme v jádru druhé a netušíme, jak to bude s Vánoci. My netušíme, nikdo netuší. Podstatné je, že obyvatelé Domovů netuší, kdy tomu bude konec. Jejich čas je nesmírně drahý a oni sami jsou si toho vědomi. Jejich obavy jsou jiné než naše. Naléhavé, skutečné. Jak to ale udělat, aby se z životů nevytratilo zaujetí, těšení a naděje?

Po jarním „vyzbrojení“ tablety pro videohovory jsme se zamýšleli nad tím, jak najít ještě dalšího. Něco, s čím si dámy a pánové poradí sami, bez pomoci zaměstnanců. Na technologií, kterou budou moci použít kdykoliv, kdekoliv a právě tak, jak jim bude vyhovovat. Mleli jsme si to v kanceláři shora, zdola, zleva i zprava. Kazeťák – magneťák – telefon – televize – rádio, sakracobysetakdoháje…

…a pak to jednoho večera bliklo a přišlo. Technologie tradiční, tak jednoduchá, že nás hned ani nenapadla. Dopis. Obyčejný, rukou psaný, papírový dopis. Dopis psaný  skorovrstevníkem, rodinou s dětmi, kýmkoliv. Dopis, který přiletí do Domova, kde mu někdo najde adresáta. A ten si ho bude moci přečíst. Jednou, dvakrát, pětkrát. Může začít od začátku nebo od prostředka. Může si o něm popovidat se sousedem za vedlejšího pokoje. Nebo přečíst kousek u stolu po obědě. Nepotřebuje nic. Jen ten dopis. Dobře, nejspíš ještě brýle.

Až bude chtít, může si sednout, vzít papír a propisku a psát. Tomu, kdo napsal jemu. Napsat něco o sobě, o tom, co má rád. Může se ptát na to, co bylo v dopise. Může se ptát, jak je venku. A pak může nechat dopis odeslat a může se těšit na odpověď.  Obyčejný dopis, dalo by se říci. Jenže on se stane spojením, souzněním a světýlkem. Papírem, který doslova prostřelí otvor zvenčí dovnitř a zpátky.

Usoudili jsme, že to zkusíme. Zkusíme ponouknout lidi z vnějšího světe, aby lidem uvnitř napsali. O tom, že je podzim a porytá zahrádka. O tom, co čtou, na co se dívají, co včera vařili. O tom, že venku padá listí. O věcech obecných i osobních. O čemkoliv. Zkusíme ponouknout lidi, aby napsali a dopis doručili do některého Domova. Jakkoliv. A počkali si na odpověď a pak to plaché spojení zpevnili dalším dopisem. Může vzniknout něco pěkného, co překoná zámky a možná i coronačas. Nová kamarádství a přátelství. Možná i nová babičkovství.  Věřím tomu.

Nevím, jestli papírové dopisy ještě někoho „venku“ zajímají, jestli nejsem jen natolik zaujatá, že je můj pohled zkreslený, ale chceme to zkusit. Chceme naši dopisovou vlaštovičku cvičně vypustit do světa právě zítra.

Ráda bych tady o ní psala a doufám, že budu mít o čem :-). Že za mnou a námi všemi budou přicházet příběhy o těšení, radost a o nadějí.

A když to bude vypadat dobře, co myslíš, milý trpělivý čtenáři, který jsi se mnou písmenkovou cestou došel až sem? Pomůžeš mi poslat tenhle nápad dál?

P.S. Papírové Souznění by přece mohlo být pro všechny.

psaní_dipisu

 

0 0 vote
Hodnocení článku
Subscribe
Upozornit na
guest
4 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Vlasta Fišrová
2 měsíců před

Jani, mám slzy v očích, připomíná mi to ty chvíle, kdy jsem chodila do důchoďáku za tátou a když jsem se tu potkávala i o statními staroušky a stařenkami, prohodila s nimi aspoň pár slov, a oni vděční za to, že se něco děje, že to není jen čekání na smrt. Taky jsem si s jedným čiperným staříkem krásně zatančila na zábavě. A i tomu je utrum. Nápad s dopisy je moc dobrý, četla jsem tedy podobnou výzvu o zasílání pohlednic, u Ládíka Zibury. Do této aktivity se mohou zapojit jednotlivé domovy a dobrovolníci, jak jsem pochopila, jedná se o… Číst vice »

Tomáš Vodvářka
Admin
2 měsíců před

Ahoj Jano, začínám chápat, i když tak trochu pomaleji, než by bylo záhodno. Pro začátek to zkusím dát na FB je sdílení. A budu uvažovat, co bych komu napsal. Díky za Tvůj blog a práci, která není vidět, ale která je právě tím podstatným, co je asi myšleno v Písmu: „Když děláš něco dobrého, tak ať Tvá levá ruka neví, co dělá pravá.“

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial