Židovský humor XXV.

Další porce vtipů, odkoukaných odečtených a zaslechnutých.  Tak dobrou chuť.

Potkají se dva Židé v Jeruzalémě u Zdi nářků. Ten jeden si stěžuje:                „To se nedá, jak tady mám naříkat, když mi včera umřela tchyně?“

Na hodině matematiky se učitelka ptá dětí kolik je 2 + 2.   Dlouho se nikdo nehlásí, až tu najednou vyletí Moritzkova ruka, a tak ho paní učitelka vyvolá.                                                                                                                                           „A paní učitelko, prodáváme nebo kupujeme?“

Moritz přijde celý natěšený ze školy a říká mámě:                                          „Mamele, představ si, že mě obsadili do role ve školní divadelní hře.“          „A jakou roli si dostal?“                                                                                                 „Hraji židovského manžela.“                                                                                          „Víš co, Moritz, jdi za paní učitelkou a řekni jí, že chceš roli, v níž se také něco říká.“

Žáci psali písemnou práci, která měla trvat dvě hodiny. Po dvou hodinách profesor oznámil konec písemky a žáci své práce odevzdali, pouze Moritz zůstal sedět v zadní lavici a dále pokračoval v psaní. Uběhlo ještě asi půl hodiny, profesor se připravoval na další hodinu, kdy Moritz přišel k němu a chtěl položit svou písemku na kopu ostatních prací:                                          „Ani to nezkoušej, tvou práci už nebudu akceptovat, odevzdal si ji pozdě.“  „A víte kdo jsem?“                                                                                                              „Tak to tedy nevím.“                                                                                                          „Tak vy nevíte, kdo jsem?“                                                                                             „Ne, a ani mě to nezajímá.“                                                                                      „Fajn,“ řekl Moritz a strčil svou práci někde dovnitř hromady s ostatními písemkami.

„Pane Kohn, oni se chtěj ženit? A koho že si berou?“                                     „Slečnu Etelku Krausovou.“                                                                                       „Pane Kohn, kam dali rozum?! Vždyť je jí už dvacet a jim je čtyřicet! Za deset let jim bude padesát – a jí třicet. A za dalších deset let jim bude šedesát a jí čtyřicet. A pane Kohn, co budou dělat s tahle starou ženskou?!“

Firmě Amschel & Morgenstern umřel její dlouholetý obchodní cestující pan Kraus.
Šéfové se radí jak vyřešit vzniklou situaci. V tuto roční dobu musí zástupce firmy denně na cesty, jinak toho využije konkurence.
„A co tak poslat Roubíčka? Je u nás dvacet let za pultem a zboží zná…“
„Ale ta jeho nesamostatnost…“
„Jakápak nesamostatnost, daj se mu přesné pokyny a je to!“
„Leda tak, zaříděj to, bitte, pane Morgenstern…“
Morgenstern si zavolá Roubíčka do kanceláře:
„Budou teď pro nás cestovat, pane Roubíček. Zejtra pojedou do Ústí nad Orlicí ranním rychlíkem v šest nula pět z Hlavního nádraží – budou tam o půl desátý. Z nádraží půjdou rovnou na náměstí a tam navštívěj Goldsteina, kterýmu prodaj naše bílý zboží. Potom půjdou naproti ke Šmejkalovi – tomu směj prodat jenom naše barevný zboží. Ve dvanáct půjdou do hotelu U Frimlů, daj si tam vídeňskej řízek a ve dvě hodiny nasednou na olomouckej rychlík, kterým se vrátěj z Ústí do Prahy. Kdyby jich cestou něco potkalo, s čím by si nevěděli rady, pošlou sofort telegram.
Druhého dne o půl jedné přinese poslíček telegram:
„Vídeňský řízek není, co mám dělat? Roubíček.“

– Lžička za mámu … Lžička za tátu. Za babičku. Lžička za dědečka … Malý Icik jedl krupicovou kaši a začínal tiše nenávidět všechny své příbuzné …

„Synku, na dnešek budeš vzpomínat jako na svůj nejšťastnější den až do konce života.“                                                                                                                      „Ale, tate, vždyť se žením až zítra!“                                                                               „Já vím.“

A nakonec dvě celkem aktuální:

„Jak já nesnáším tu karanténu,“ běduje Aharon ve svém malém bytečku v Jeruzalémě. „To je strašné být zavřený doma. Tak rád bych seděl u někoho v obýváku, jedl okoralé chlebíčky a kopal ženu pod stolem, že už chci jít domů…“

Rabín byl dotázán, čím je vhodné krmit pacienty s koronou.                    „Maces, samozřejmě!“ odpověděl rabín.                                                                     „A pomůže to pacientovi?“                                                                                          „Ne,“ odpověděl rabín. „Ale je snadné ho dostat pod dveře.“

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články