Manželské toccaty a fugy – kočka v domě

Už jsem kdysi psal, že nechci zvíře v domě. Stačí prý jedno, co si není schopno uklidit fusekle. Člověk míní, kočka mění.

Má žena před několika týdny nastupovala do auta u Tesco, když uslyšela zpod něj kvíkání malého kotěte. Po delším přemlouvání ať jde pryč, aby z ní nebyl exponát do herbáře, kočka naskočila malou škvírou do vozu a když si žena sedla za volant, usadila se jí na rameni. Takto jednoznačně a bezvýhradně jsme byli poctěni stát se  vhodnými  adoptivními rodiči.

Od té doby se poklidný život dvou předdůchodců zcela změnil. Kotě dostalo jméno Archibald. I když později bylo průzkumem zjištěno, že se nepochybně jedná spíše o Archibaldu, v rámci moderního pojetí jí zůstalo mužské jméno.

 

                                                                                                                                                     Kotě začalo nezbytným průzkumem našeho příbytku. Pokud jsem někdy považoval nedělní odpoledne za období klidu, je tato doba nevývratně pryč.

Zatím nalézám ještě vše na svém místě, ale nejspíše „es kommt der Tag“ a já budu muset pro své propriety zalézat do různých domácích zákoutí.

Kamarád David Vlk mi v rámci rozpouštění kočičí kavárny prodal s výraznou slevou pomůcky pro domácí chov.  Po 3 týdnech sděluji, že vystlané prkýnko na sloupku, o který lze brousit drápky, kočka míjí širokým obloukem a to přesto, že jsem jí poskytoval vleže názorný příklad, jak se správně ostří drápy. I přes mé pedagogické schopnosti si Archibalda brousí své nástroje výlučně o nohy kuchyňského stolu a místo krásného proutěného košíku chrápe na mém luxusním anglickém ušáku s originálním potahem bratru za nějakých 70 litrů, z něhož se tak báječně dají tahat nitky.

Má křeslo, v kterém se krásně hnípe po opulentním obědě, je nyní pravidelně okupováno zvířetem, v jehož očích lze postřehnout jiskérku škodolibosti. Tedy pokud je má otevřené. Většinou je totiž v poloze stylu „nirvána samprasarána“, což je dle učených jogínů stav nepřítomných duchů.

Odpůrkyně, s níž léta spokojeně žiji, přešla ve svém žití na zcela jiný modus. Byl jsem hanebně upozaděn ve svých potřebách a připadám si jako trpěný a nevítaný element v domácnosti. Zatímco Archibalda je něžně chována, jakýkoli náznak hladu je ihned saturován měkkou hromádkou z předražené konzervy a případné rozšlapané lejno z krabice s drceným vápencem či co je ihned uklizeno bez slůvka protestů ( a ten smrad ), mé potřeby jsou posupně přehlíženy.

Totiž – neznám chlapa, kterému by nedělalo dobře poškrábat záda. U mne je to takový sekundární orgasmus, daný nejspíše přežívajícím atavismem pithecantropa v jeskyni, kdy oheň hořel, potomstvo bylo nasyceno mamutem a nebyla vhodná chvíle k rozmnožování. V tu chvíli nastoupilo v rámci tlupové pohody drbání srsti.  Kdysi v dobách manželského pleistocénu jsem o tuto drobnost nemusel žádat, v době panování Archibaldy ani důrazné připomenutí, že už je čas a nastavení příslušné partie nemá žádný dopad. Žena Archibaldu na klíně šimrá, lechtá, poškrabkuje a její odměnou je slastné vrnění kočičky. Zkoušel jsem taky preventivně vrnět. Nic.

Když jsem po týdenním martyriu tření zad o futra (absolutní ztráta času) provedl s odpůrkyní zásadní rozhovor o principu manželské kohabitace, v níž jsem neopomněl zdůraznit její pravidelnou a vysokou měsíční apanáž, kterou měsíčně dostává z mého konta, absolutní svobodu při jakýchkoli nákupních atakách a současně absenci kritiky z mé strany, co to koupila zase na hovadinu a mnoho dalších jednoznačných bonusů, zahlédl jsem v její tváři zpytavou grimasu.

„Jde do sebe“ pomyslel jsem si bláhově a radostně odešel na šichtu k soustruhu, těše se na odpolední klidnou chvíli vleže na břiše, kdy mi bude odškrábán dvoutýdenní nános. Po příchodu domů jsem našel ženu opět s koťátkem v náručí. Na můj zoufale tázavý pohled jen posupně odfrkla a očima naznačila směr, kam mám pohlédnout.

No, nezabili byste ji? (Archibaldu, samozřejmě…)

Autor: Tomáš Vodvářka

Člověk, který považuje lidské vztahy za nejdůležitější věc na světě. Administrátor tohoto blogu. Opatrný optimista

6
Komentujte

avatar
  Subscribe  
Upozornit na
Stanislav Látal
Stanislav Látal

Jo jo.
Přijdou horší chvilky. Časem přibudou koťátka .
Je to roztomilé a ubude klidu a volných chvilek.
Trochu o tom něco vím (vlastní zkušenost).

David Moravec

Docela jsme se doma pobavili! Máš talent!

Miroslav Buček
Miroslav Buček

Zdravím ! Sféra dobrá, očítám. Protože jsem žádnou kočku nechtěl, tak již mám dvě ! Po nebohé matce a od panelákové dcery na tradiční, letní pobyt ! Je to milý – nářez ! Doporučuji – 1) Naučit na WC, velenutné – písek. (Mj., zde již 3 týdny nepoužito – chodí ven na trávu !). 2) Škrabadlo nutné – jinak katastrofické škody. 3) Vykastrovat. Shrnuto – Kočka neodejde ! Zabydlí se a bude furt i bez dozoru v zahradě … Škrabání muže na zádech – rozumím. Viz můj otec – „Synu, nejlépe jsem se v životě měl, než-li jsi se narodil… Číst vice »

Bohunka Jakubcová

Tomáši, „malé kotě, spalo v botě….“ kočky můžu a ty nalezené zvlášť. Jsou oddané a vrací tolik lásky.
Preju ti velkou trpělivost s maličkou. Už jsi slyšel píseň „mám doma kočku?“ od Pokace? :))

David Vlk

Jsem teda selhal 😀 Nojo páníčkovo křeslo je prostě lepší.

Bohunka Jakubcová

Jistě z toho křesla cítí pána domu a nenápadně tímto tulenim ke kreslu dává Tomášovi najevo, že ho uznává 🙂