Proč máme číst hlavně špatné zprávy?

Že by ty dobré byly nějakým způsobem zavádějící či vadné? Nebo se k novinářům ani nedostanou.?

Co tím myslím, bude asi nejlépe patrné na příkladu, v kterém jsme dnes všichni – chtíc nechtíc – nuceni žít.

Není problém si na internetu najít informace, jak se vyvíjí situace ohledně takzvané pandemie koronavejra – uvedu konkrétní čísla – neděle 75 nových nakažených, pondělí 51 , úterý 119, středa 129, čtvrtek 105, pátek 143, sobota 53, neděle 59. Tolik fakta.

A teď zprávy – neděle a pondělí – ticho.

Úterý, středa, čtvrtek, pátek titulky typu „Nakažených opět razantně přibývá, Budeme znovu nosit roušky? Nebezpeční znovu hrozí!, Karviná vymírá!, V druhé vlně vymře Kutná Hora!“

Sobota, neděle – ticho.

V pondělí nejspíš bude Kutná Hora už vyhynulá.

Sleduji tento jev už dlouho. Všichni si pamatujeme zprávy o ptačí chřipce, kdy chcíplá labuť nalezená kdesi na jezu byla inzerována jako životu nebezpečná hrozba celému kraji, zprávička o tom, že nebohý opeřenec prostě jen uhynul stářím, se pak (pokud tedy vůbec) objevila někde mezi inzeráty na vizír.

Proč se tohle děje? Je v tom skutečně „jen!“ snaha vydavatelů médií nalákat senzacechtivé čtenáře či diváky na nesmyslně přifukovanou tragiku, někdy hraničící se sprostým hyenismem, čemuž je nemilosrdně obětováno to, co by mělo v novinařině prvotní? Tedy především maximální objektivita, nestrannost.

Nebo je tak strašně dlouhá setrvačnost myšlení vydavatelů z dob, kdy noviny byly pouze a jen tištěné a distribuce těch nejaktuálnějších probíhala prakticky výhradně prostřednictvím kamelotů vyřvávajících na ulicích právě ty největší senzace? Pokud ano, pak to ale nutně znamená, že stejnou setrvačností se vyznačuje i druhá strana téhle hry, tedy čtenáři a posluchači. A také to, že vliv médií na veřejné myšlení je neustále stále nebezpečně vysoký. Proč tomu tak je?

Často se nad tím zamýšlím a postupně se utvrzuji v tom, že běžný člověk, ani v dnešní době, kdy získat skutečně objektivní informaci je otázkou minut, prostě nic hledat nechce, a spokojí se s tím, co uslyší či uvidí jako to největší či nejhlasitější. Zbytek ho nezajímá, on svou informaci dostal a víc ho nezajímá. Setkávám se s tím denně – i v té hospodě, kdy se mnohdy snažím dodat některým svým spolupopíječům i jiný pohled než získali (třeba) z Blesku či Novy. Nahlas to nikdo z nich neřekne, ale ta obligátní věta „Psali to v Blesku, tak je to pravda“ z toho úplně čiší, a (nejen) moje snaha se tak následně dá popsat jen slovy klasika – je marný, je to marný, je to marný.

Bohužel, nejsmutnější na tom je, že i tahle (řekněme) „duševní lenost“ přispívává k tomu, že některé hnutí a skupiny mají svou třicetiprocentinu prakticky i dlouhodobě jistou. Co s tím?

Hezký den.

Autor: Ladislav Nádvorník

Normální člověk, doufající, že si v hlavě uchoval tolik, aby jeho písemné výtvory dávaly smysl a daly se číst.

8
Komentujte

avatar
  Subscribe  
Upozornit na
Tomáš Vodvářka

Špatná zpráva má větší razanci než ta dobrá. Vždyť ta radost, že je někde bouračka, vybuchlý barák či mrtvola je mnohem vyšší, než třeba to, že se někdo stará o nemohoucího člověka, že někdo vrací krajině mokřady místo dřívějších socialistických celin. A chtít kritické myšlení po našich občanech? Spadl jste z višně?

Jan Olejníček
Jan Olejníček

Nerad ruším, pane doktore, víte, co je to celina?

Jan Olejníček
Jan Olejníček

V SSSR bylo možné všechno. Mlhavě vzpomínám na zmínku o rozdojení kozla…

Tomáš Vodvářka

Pamatuji, Ladislave. Soudruha Stachanova (14x přes normu a soudružku Korabelnikovovou, která strhala tkalcovské stavy). A to nemluvíme o soudružce Lepešinské a Trofimu Lysenkovi, kteří zase posunuli vědu o značný kus cesty. Prostě Sovětský svaz, náš vzor.

Bohumil Michal
Bohumil Michal

Jo, srandičky, srandičky. Máma mé kamarádky tam jako studentka (s celou třídou) byla poslána a vůbec nevěděli, jestli se někdy dostanou zpátky. Nakonec se po půl roce přece jen mohli vrátit. Vyprávění jak z jiného světa.

David Vlk

Dobrý postřeh.