Protivítr mi trhá hubu, ale já furt šlapu.

Já vím, že něco podobného říkal o Češích už Hitler a nebylo to v dobrým, ale já prostě přišel na to, že můj životní příběh je příběh cyklisty.

Napadlo mě to včera v posteli, když jsem měli se ženou takové to občasné povídání o životě po hezké chvilce. Otázkou je, co je v našem věku hezká chvilka, ale to už ponechám na Vaší fantazii.
  Takže já včera v posteli přišel na to, že celý můj život i s podnikáním je příběh usilovného cyklisty.
Já prostě furt jedu na tom svým kole a šlapu!
Pořád si myslím, že vím kam jedu a kdy bych tam tak asi mohl být a tak furt šlapu…………….. Prostě mám svůj cíl.
Jedu za obzor, protože ten můj cíl je za obzorem, ale furt je až za tím obzorem a já teda furt šlapu.
A občas mi nějakej hajzl strčí, většinou v  kopci, větev do špic.
A to já pak z toho kola spadnu a rozbiju si hubu, ale………… utřu jen krev ze rtu do rukávu, zamáčknu vzteklý slzy, zase nasednu a zase šlapu?
Stárnu………. kurva jak já vám v poslední době stárnu! Ale furt jedu, furt šlapu. Nohy mám jak dubový sukovice, hubu ošlehanou větrem, oči plný much, ale jedu.
Já i kolo jsme tak nějak pořád starší a starší, ale zatím nám to šlape i když už trochu vržeme a loupe se nám lak.
A za tím mým kolem táhnu takovou tu drátěnou kárku a v ní jsou moji lidi. Protože jsou v kárce taky šlapátka, tak někteří šlapou se mnou a pomáhají pohánět to moje kolo, ale občas se jim nechce, nebo chrápou a jen tak z kárky hongají nohama a nebo najednou chtějí svoje vlastní kolo a někdy pak na něm jedou kousek vedle mě a někdy se prostě trhnou jedou do háje.
A někdy jim to v hlavě trochu rapluje, vezou se v té káře a vlastně i šlapou, ale jen tak pro radost mi klacíkem přibrzďují zadní kolo a upouštějí ventilky a někdy kvůli tomu hodíme pak držku a namlátíme si všichni, ale nejvíc samozřejmě já. No ale……………….. já prostě jen utřu krev a zamáčknu ty hořký zklamaný slzy.
A tak furt jedem……….já pořád usilovně šlapu a jedu za tím cílem, co je za obzorem.
A to je celý můj život, ten pohyb dopředu. Když se zastavím, najednou si uvědomím, jak už mě z toho bolí záda, dostanu průjem a začnu přemýšlet o blbostech třeba, že jsem už děsně starej……
Já teda nevím, jestli vlastně nakonec někdy někam dojedu, do toho cíle, protože ten cíl, tak ten  je furt za tím obzorem, ale jsem ve veliké  naději, jsem totiž zrozen pro pohyb vpřed. Nikdy necouvám. Jsem cyklistická živá střela a ta jízda mě hrozně baví a je to jízdamého  života. Je to celý můj život.
Tak ahoj lidi, mávám Vám…………“Cililink“ já už zase jedu……………………
Vždyť můj cíl je už určitě někde blízko………… jen……….. támhle kousek za obzorem.
0 0 vote
Hodnocení článku
Subscribe
Upozornit na
guest
15 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Haslbauer
8 měsíců před

Davide, skoda zes tak mladej, jinak bych chtel abys m2 adoptoval jako syna…

Ladislav Nádvorník
8 měsíců před

…dobré… a myslím že ten výrok hitlera o češích… byl ve smyslu tom že češi jsou jako stromek ve větru…ohne se…se ale nezlomí…a když se vítr utiší…tak se zase vztyčí…

Marián Béreš
8 měsíců před

Parádne, David. Tiež to vidím podobne, len občas už bývam unavený, ale to asi každý 🙂 Drž sa 🙂

Ota Válek
Ota Válek
8 měsíců před

Skvělé, připomíná to Hrabala v jeho mejlepších prózách. Doufám, že jsem tě, Davide neurazil.

Vlasta Fišrová
8 měsíců před
Reply to  David Vlk

Davide, moc pěkné téma tu teď díky tobě rozvíjíme… krásné komentáře jsem si pročetla a je mi hezky. V mém spočinutí, jedu jen občas, ráda se zastavím.

Dáša Stárková
8 měsíců před

Hezký. Takový sladkobolný, ale hezký a smutný. Víš, Davi, mně se život hrozitánsky změnil, když jsem poznala Pavla. On, jak si zažil umírání své první ženy, ví. Ví, jak vzácný a pomíjivý jsou ty chvilky, kdy si užíváš jeden druhého, protože víc než hnát se někam za cílem a zabezpečovat (to dělal můj první manžel a pak se mu prostředek stal cílem), je prostě bejt spolu a dávat si „trojpusy“ s tím produktem naší lásky anebo si užívat těch chvil, kdy k nám zavítají ti moji vysokoškoláci s partnery. A tak sice pracuji (učím) a baví mě to, ale už… Číst vice »

Tomáš Vodvářka
Admin
8 měsíců před

Ahoj kamaráde, tak Ti napíšu, jak jsem si to udělal já. Zpočátku jsem taky makal jako blázen, kopec nekopec. I já jsem za sebou tahal tu káru a občas si rozbil hubu, ať už sám nebo s přičiněním jiných. Ale postupem času se stalo, že ti, co jsem tahal za sebou v káře, už jedou sami a vidím, že jim to jde dobře. Občas na mně počkají a jedou chvilku se mnou, klábosíce o čemkoli. A pak zase vyrazí sami dopředu a mě to moc těší. A to hlavní, nejedu na kole sám, vedle mne jede moje žena, letos to… Číst vice »

Radomira Kielbergerova
8 měsíců před

Musíš se učit brzdit. To je základ. Vymakat kopec je o morálu…jde to, těžký, zvlášť po líné pauze zimy, ale přijdeš na to, že jednodušší než kolo tlačit…zvolit tempo,ale především systém hlavy…a vyjedeš. Pocit plic k roztrhání, ale štěstí. A odměna sjezd v adrenalinu, kdy jedeš rychlostí auta…neznám nic krásnějšího, jsi vítr. Ale musíš mít helmu, milovat své kolo, věřit mu a…umět brzdit. Jeď a měj se rád. Hovořil k tobě náčelník: má ráda Lustiga a své kolo.:)♡

Adéla Vodvářková
Admin
8 měsíců před

To je tak skličující a sisyfovské!

Tomáš Flaška
8 měsíců před

Dobrý. Bohužel je tu ale otázka: a co je ten cíl? Víš to? Protože jinak to asi nemá fakt smysl.

Marián Béreš
8 měsíců před

Tomáši, možno je to skutočne len tá cesta a na konci nášho snaženia to máme pochopiť 🙂

Vlasta Fišrová
8 měsíců před

Skvělý, Davide. Chlap má být cyklista. Pohyb vpřed, to je ono. Jako větřík ti zlehka zaduju do zad. 🙂 A jako slunce rozsvítím okolní krajinu, ať se i pokocháš… a jako měsíc dopřeju životadárného odpočinku pro další den.

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial