Krýt seniorům záda - přijela pouť ...

Do jednoho z našich domovů přijely kolotoče. Dva. Že na to není vhodná doba a že je potřeba teď důstojně, vážně a bez blbnutí projít pandemií v oblaku anti-covid desinfekce?

Ale jasně. V oblaku desinfekce, v rukavicích, s rouškou. Se vším tím, co k covid-éře patří a není to potřeba vyjmenovávat, protože se to na nás valí ze všech médií.

Nejen s desinfekcí, taky s doplňky, které by běžného člověka českého nejspíš nenapadly. Věděli jste třeba to, že v domovech pro starší, pokročilé a málo zdravé chybí kombinézy? Že se nahrazují kde-čím-vším, co nabídne kreativita a chabé zbytky na trhu? Že jako náhrada frčí třeba pláštěnky všech, někdy dost neuvěřitelných, stylů? A že to lidem v domovech už ani nepřijde divné?

Jooo, kreativita. Jako v každé krizi, i tady se jí daří. Nevím, jak je to jinde, ale u nás se mezi každodenní anticovid-provoz, mezi shánění a sdílení užitečných nápadů, mezi boj s nařízeními, ale taky mezi každodenní rozdělování toho, co se podařilo sehnat a získat, prokutá do každé volné skulinky kousek radosti, potěšení, dojetí a občas i nějaká ta kapitální békovina.

Koncem minulého týdne přijely kolotoče. Funkční. Musely sice počkat pár dní v karanténě, než bylo možno spustit strojovnu, ale to nic nemění na tom, že to byla velká paráda.

Mistr Kolotočář a současný konstruktér pan Jiří totiž v našem domově bydlí a omezení vycházek chce využít k údržbě části svého svého lunaparku. Tedy on není jenom jeho, motají se kolem něj taky trochu kluci z jedné blízké základky. Prý jsou to pěkní výlupci a divočáci, které hned tak něco neudrží u stolu. Kolotoče a pan Jiří jo.

Co vám budu povídat, byli jsme všichni dětsky nadšení, když se ruské kolo roztočilo. Moje krátká úvaha o tom, že bychom ho mohli zasadit doprostřed trávníku a zalévat tak dlouho, a až by vyrostlo, aby se mohli dámy a pánové vznést nad střechy, byla mistrem Kolotočářem rychle zavržena a označena za děsnou blbost (No dobře, urazila jsem se, ale jen na chvilku a trošku :-).)

Bylo krátce po Velikonocích a řeč v našem merkurovém lunaparku se stočila k obrázkům, které klientům domovů malovaly děti ze škol a školek. Bylo to prý milé, dojemné, jarní a příjemně to zvířilo až příliš poklidnou hladinu dění. Na chvilku zmizelo stýskání po příbuzných a přátelích. A když prý můžou chodit vzkazy od dětí do domovů, proč by nemohly jít i z domova ven, že? Kolotočář Jiří usoudil, že se nad to vyspí a zamyslí se.

Zamyslel se brzy. Ve 4:15, když se den sotva probouzel, sepsal do svého notýsku pečlivě promyšlený vzkaz. Že prý ho máme dát na ty naše internety. Nedali jsme. Nějak nám ta milá slova neladila k dětským obrázkům.

Pašuji si ho tedy sem na blogosféru, aby se neztratil. Krásný, písmenkový, opravdový důkaz toho, že i za zavřenými zdmi domovů se pořád tepe život. Že tady žijí pozorovatelé dění a milovníci života, kteří mají všechny uvnitř i ty, kteří zůstali venku, rádi. A už se na ně těší.

Nakonec tedy plním úkol tady a posílám vám, milí čtenáři, po „těch internetech“ pár slov pana Jiřího. Společně s ním se vší úctou k němu, k vám i k životu.

Přátelé,

posílám Vám pár pěkných pozdravení. Měl jsem sen. V noci za mnou přišla mladá a krásná žena a chtěla (cenzurováno autorkou blogu :-))). Nebránil jsem se, jenže než k něčemu došlo, přišla do mého pokoje sestřička, nešetrně mě vzbudila a ptala se, jestli mi má obléct levou ponožku… Ani ve snu v karanténě jsem nezažil „sladké mámení“.

My staří to máme těžké. Až nás pustí z karantény a naše přátele k nám, nebudou to jen sny, které nedošly naplnění, ale bude to realita. Realita, na kterou se všichni moc těšíme.

Personál se o nás stará výborně. Buďme za to vděční a trpěliví,

S pozdravem „pozorovatel dění“

Se vší úctou k Vám a k životu!