Lukáši, promiň, s tebou do postele fakt ne!

Vánoční firemní večírek pokročil, Romana se už chystala odejít, ale Lukáš ji zdržoval. Jeho nesmělost se rozpustila v hojnosti dobrého pití, a tak se po jasném náznaku dočkal jednoznačně odmítavé odpovědi.

Přestal naléhat, cuknul hlavou zpátky a zatvářil se jako opařený: „Romčo, proboha proč, copak jsem prašivý? Co je na mně tak špatného?“

„Ale kdepak, Lukáši,“ též Romča už měla upito, a tak zlehoučka s náznakem frivolnosti cvrnkla Lukáše do nosu. A odpověděla mu s drsnou upřímností: „Víš, chlapče, jsem vdaná a tyhle věci prostě nedělám. Ale i kdybych byla volná, mám tě za dobrého kamaráda, nic víc, nic míň. Já prostě potřebuju pořádnýho chlapa se vším všudy, ty tvoje voňavky, barvené vlasy a pěstěné nehty mě fakt neberou. S tím si běž oblbovat někam jinam, ty hezoune.“ Blesklo jí hlavou, že to možná trochu přestřelila, a tak s napůl omluvným, napůl šibalským úsměvem poslala Lukášovi na dálku kamarádskou pusu. A zmizela, strašně se těšila domů na toho svého.

Lukáš dorazil domů, dlouze a obdivně se zahleděl do zrcadla: „Holka, vždyť ty ani netušíš, jak dlouho už po tobě toužím. To přece kvůli tobě jsem začal používat výraznou luxusní kosmetiku a nosit do práce to nejelegantnější nákladné oblečení. Představ si co by za to jiná dala, kdyby mohla mít takového muže, jako jsem já. Copak jsi slepá? A teď mi nakonec řekneš, že je ti milejší nějaký polozarostlý otrapa v džínách, jako je ten tvůj.“ Úzkostlivým pohledem zkontroloval, jestli mu u hlavy neprosvítá proužek šedin, napustil si horkou vodu a rozhodl se zlepšit si náladu aromatickou pěnou do koupele. Péči o svůj vzhled miloval odjakživa a večerní hodinka před spaním zapůsobila tak, že do postele uléhal jako znovuzrozený.

Romana tichoučce nakoukla do dětského pokojíku, zaslechla pravidelné oddychování svých dvou předškoláků, které jí zaznělo jako rajská hudba. Rychle se osprchla, vklouzla do postele a s trochou zklamání zjistila, že její Petr už hluboce spí. Budit ho nechtěla, věděla, že měl náročný den.

Pár vteřin se nic nedělo, ale pak se z jeho strany ozvalo tlumené hluboké hrozivé zamručení. „Tak přece ten rošťák nespí,“ prolítlo jí hlavou. Tlak se jí rázem zdvojnásobil, celá se napružila a zatetelila v očekávání příštích okamžiků. V tu ránu ji nekompromisně uchvátila chlupatá medvědí tlapa a dala ji šanci jen na kratičkou symbolickou obranu. Najednou byla vláčná jako hadrová panenka a cele se podvolila útoku té své líté šelmy. Svět se jí v kombinaci drtivé vášně a jemné něhy divoce roztočil, a když se po chvíli zase zastavil, šťastně se propadla do spánku s hlavou na jeho mohutném rameni.

***

Čas plynul, Lukáš se už neodvážil na Romanu nic dalšího zkoušet a jí samotnou dávno opustila ta otevřená rozvernost, s jakou mu tehdy večer přiopilá vmetla do očí svůj názor. Byli z nich opět dobří kolegové a přátelé, kteří si dokázali vyjít vstříc a pomoct, pokud bylo třeba.

Romana si časem začala uvědomovat, jak se Lukáš pomaličku a nenápadně mění. Nevěděla, jestli si přece jen trochu nevzal k srdci její příkrá slova, všimla si jen toho, že v jeho přítomnosti už nemusí tolik krčit nos nad výraznými parfémy. A že by trochu ubral i v tom přehnaném oblékání? Jistotu nabyla až tehdy, když jí něco ukazoval na obrazovce a ona zaregistrovala jeho úplně normálně chlapsky ostříhané nehty. „To ti ale muselo dát pořádnou fušku, poprat se s tím Narcisem, co máš uvnitř,“ pomyslela si sarkasticky s nádechem uznání.

***

„Proč já? Proč se to muselo stát zrovna mně?“ Romana se po příchodu z krematoria zhroutila na pohovku, zabořila hlavu do dlaní a slzy jí zalily tvář. V myšlenkách se jí znova odehrála celá tragédie posledních tří měsíců.

Všechno začalo na počátku roku Petrovou náhlou mozkovou příhodou. Zhroutil se tehdy na zastávce tramvaje cestou domů z práce, dokázal se jen vydrápat na lavičku a omdlel. Dlouhé hodiny chodili okolo něj lidé bez povšimnutí, zřejmě ho považovali za nějaké zfetované individuum nebo ožralu. Všimla si ho až policejní hlídka chvíli před půlnocí a přivolala sanitku. Naložili ho bezvládného a celého promrzlého, odvezli do špitálu, ale už bylo pozdě. Následovalo dlouhé beznadějné chmurné období, na které do smrti nezapomene. Chodila za ním prakticky každý den, nemohl se pohnout, nevnímal svoje okolí, jen dvakrát jí jeho oči prozradily, že ji na kratičký moment poznal. Posledního dne nad ránem zemřel.

Cítila se dočista ztracená, svět se jí rozplynul před očima. Rodiče se jí snažili podržet ze všech sil, maminka narychlo odešla do důchodu, aby jí pomohla s dětmi, ale co to bylo platné. Milovaného manžela a tatínka jejích dětí, toho drsňáka se zlatým srdcem a měkkými dlaněmi jí už nikdy nikdo nevrátí.

***

Čas běžel dál, Romana věděla, že se nesmí zastavit, aby mohla přežít. Děti, domácnost, zaměstnání, stále dokola zas a zas, jen tohle jí drželo jakž takž nad vodou. Pozdní večery a noci byly nejhorší. Neměla se ke komu schovat, opřít se o tu pevnou skálu, celá se odevzdat mimo dosah všech trablů a starostí.

„Romčo, běž tam, musíš přece zase začít trochu žít, však my ti s dědou děcka pohlídáme.“ Zase se blížily Vánoce a těmito slovy se jí mamka snažila pobídnout, aby opustila svou ulitu a šla se s kolegy pobavit na předvánoční večírek.

„Mami, já fakt nevím, všichni mě zvou… Tak díky, ale dlouho tam nevydržím.“ Tiše vyklouzla ze dveří.

Všichni jí vítali s úsměvem, cítila, že jí rádi vidí mezi sebou i jinde než v kancelářích nebo na chodbách. Těšilo jí to, ale zábava jí nechávala chladnou, se skleničkou bílého vína si našla maličký stoleček v ústraní, odkud tiše a zamyšleně pozorovala všeobecné veselí.

„Romčo, neruším? Smím si k tobě přisednout?“ Taktně se zeptal Lukáš. Usmála se a přikývla. Ráda ho viděla, před měsícem přešel do jiného oddělení a už ho moc často nepotkává. Ale dobře si pamatovala, jak se ji snažil podržet, když jí bylo nejhůř. Připadal jí úplně jiný než kdysi, v nedbale elegantním oblečení s lehce prošedivělými vlasy mu to slušelo daleko víc.

Lukáš se pustil do vyprávění: „Víš, Romčo, až donedávna jsem bydlel s maminkou, která mě vychovala samotná a pořád se o mě snažila pečovat, jako bych byl malej kluk. V dětství od nás odešel táta a máma se na mě upnula, rozmazlovala mě, s trochou nadsázky řečeno zametala každé smítko, které mi kdy zkřížilo cestu životem. A chtěla mě mít jako ze škatulky, abych jí aspoň trochu nahradil dceru, po které vždycky tolik toužila.“

„Romčo,“ pokračoval po krátké odmlce, „musím ti vlastně poděkovat za tu upřímnost z loňského setkání. Otevřela jsi mi oči, konečně jsem se dokázal od mámy odtrhnout, odstěhovat a osamostatnit.“ Zlehoučka a opatrně položil dlaň na její ruku: „Mohu ti něco nabídnout?“

Romana ucítila příjemný téměř neznatelný závan jemňoučké kolínské. V Lukášově přístupu k její osobě bylo něco nového, co u něj nikdy nepoznala. Vyzařovalo z něj pevné chlapství konečně dospělého člověka. Přikryla jeho ruku svou, dlouze se mu zahleděla do očí a pravila: „Děkuju ti za vše, Lukáši, strašně moc jsi toho pro mě udělal.“ V jejích očích se po dlouhé době kmitl šibalský plamínek, ale pak zvážněla: „Ano, povídej, nabízej. A už nikdy nepřestaň.“

Subscribe
Upozornit na
guest

2 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Tomáš Vodvářka
Admin
2 měsíců před

Life (a taky love) story, snadno uvěřitelná.

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial