Koncentrák Buchenwald XVI: Takoví byli Češi

Chování každého jedince i národa prověří krizová situace. Vyhrocené poměry v koncentračním táboře odhalily povahu a vlastnosti každého. Jak obstáli Češi jako národ?

Lidé s černobílým uvažováním světa mají jasno. Němci byli špatní a tím pádem všichni vězni v koncentračním táboře byli dobří. Takový může být i pohled člověka zvenčí. Jenže, jak viděl vězně všech vězněných národů český heftlink Jan Hajšman, který v Buchenwaldu strávil skoro celou válku? Podle něj koncentráčnické kamarádství bylo stejné kamarádství, jaké mají galejníci přikovaní na lodi k veslu. Jeden druhému pomoci nemohl, protože každý měl svého žalu, starostí a bídy až po krk a musel se spolehnout jen sám na sebe. Koncentrák spálil dobro a lidské ctnosti. Zbyla jen zvířecí závist, žravost a sobectví. Jan Hajšman přirovnal Buchenwald k jakési žumpě. Lidé různých národů se chovali různě. A národ český byl výjimečný.

Anglický důstojník, parašutista Christopher Burney, byl v Buchenwaldu uvězněn od začátku roku 1944, až do jeho osvobození. Životní zkušenosti získané v koncentráku sepsal do knihy The Dungeon Democracy, Demokracie za mřížemi. Píše v nich o všech národech, se kterými se v Buchenwaldu setkal. Našince viděl takto:​ „Češi byli patrně nejvýraznější mezi všemi národy v Buchenwaldu vůbec.“

Informace a životopis britského důstojníka Christophera Burneyho naleznete na anglické Wikipedii, odkaz: https://en.wikipedia.org/wiki/Christopher_Burney

V září 1939 byla spuštěna Aktion Albrecht der Erste, Akce Albrecht I. nebo také Akce A. Při ní okupanti zatkli přes tisíc českých vlastenců z řad politiků a inteligence. Po výsleších na Pankráci část skončila v Dachau a později v Buchenwaldu. První Češi do něj dorazili v říjnu 1939. Němci rozhlašovali, že je použijí jako rukojmí v případné válce, proto měli nejdříve Češi výhody, které většina vězňů neměla. Nemuseli pracovat a měli nárok na dopisy a balíky z domova. Proto u větší části tábora nebyli v oblibě. Zvláště je neměli rádi Němci, což se netýkalo jen dozorců SS, ale i německých kápů, blokařů či obyčejných vězňů. Postupně se situace Čechů měnila k horšímu. Nejprve po uzavření českých vysokých škol a později po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.

Mezi Čechy byly opravdové osobnosti. Například bývalý primátor Prahy Petr Zenkl.  Patřil ke skupině čtyřiceti šesti táborových prominentů, kteří řídili tajný odboj. Velení tábora je 5. dubna 1945 chtělo pro výstrahu popravit, aby zabránilo vzpouře. Všem se v táboře podařilo ukrýt, Zenkla však komunisté odmítli schovat. Zachránil se tak, že ho k sobě přijali kriminálníci. 

Fotografii a životopis československého politika Petra Zenkla naleznete na české Wikipedii, odkaz: https://cs.wikipedia.org/wiki/Petr_Zenkl 

Museli začít pracovat a mnozí velmi těžce. Tábor měl například svoji obrovskou zahradu a tam byli nasazováni na nejhorší práce. Postupně se jim dařilo vykonávat zaměstnání, kde mohli uplatnit šikovné české ruce nebo chytré hlavy. Mnozí pracovali ve  speciálních pracovních komandech. Uplatnili se třeba jako tlumočníci, v přijímacích kancelářích, skladech oděvů a cenností, apod.. Češi patřili k nejvzdělanějším lidem v táboře. Nejvíce vynikali čeští lékaři, kteří převyšovali všechny své kolegy z ostatních národů. Vyhledávali je samotní esesáci a občas dokonce obyvatelé Výmaru. Čeští dělníci a inženýři patřili ke špičkám ve svých oborech. Dostávali se na lepší místa v táborové hierarchii. Ne podlézáním a donášením na druhé, ale skutečnou pracovní zdatností. Když se Čech postavil před nějaký stroj, věděl hned co má dělat. Na rozdíl od příslušníků jiných zemí.

Český spisovatel, dramatik a publicista Ferdinand Peroutka patřil k čelním představitelům české předválečné žurnalistiky. Zařadil se k významným kritikům nacismu a komunismu. Prošel Buchenwaldem a předtím koncentračním táborem v Dachau.

Životopis československého novináře Ferdinanda Peroutky naleznete na české Wikipedii, odkaz: https://cs.wikipedia.org/wiki/Ferdinand_Peroutka  

A mnozí a mnozí další, celkem táborem prošlo 7 783 Čechoslováků, z nichž 818 zemřelo. Vlastenci, pochybovači, pracanti, donašeči, flákači, atd.. Lidé různých povah a vlastností. Zajímavé je, že mladší vězni umírali spíše než starší, což platilo pro všechny národy. Celkově měli Češi v táboře pověst jako lidé skromní, tiší a trpěliví. Snažili se nejen přežívat, ale v rámci možností i žít. Vařili, četli, vzdělávali se a bavili po svém. Uměli uzavírat kompromisy, možná až příliš kompromisů, ale ne aby získávali výhody za jakoukoliv cenu. Dvě nejlepší pracovní komanda v Buchenwaldu sestávala skoro výhradně z Čechů. První bylo složeno z tlumočníků a druhé tvořili ahnenforscheři, kteří vymýšleli, vyráběli a malovali rodové erby pro příslušníky SS. Šlo o lehčí práce, komanda proto zachránila spoustu životů.

Ne všichni, kteří Buchenwaldem prošli, patřili k lidem se skvělými vlastnostmi, jako například malíř Josef Čapek, který později zemřel v Bergen-Belsenu. Vězněn v táboře u Výmaru byl třeba také Alexej Čepička. Po válce zeť Klementa Gottwalda, vzal si jeho jedinou dceru. V padesátých letech zastával funkci ministra národní obrany. Podílel se na pronásledování římsko-katolické církve a osobně řídil některé politické procesy.

Fotografii a životopis komunisty Alexeje Čepičky naleznete na české Wikipedii, odkaz: https://cs.wikipedia.org/wiki/Alexej_%C4%8Cepi%C4%8Dka

Projevily se i naše další vlastnosti, ostatně vidíme je kolem sebe každý den. Hašteření mezi sebou. Stěžování si na všechno možné. Nadávání a kritika. Když se někdo zachoval statečně nebo hezky k jiným, ostatní ho podezírali z vypočítavosti nebo něčeho nekalého a z toho, že chce pro sebe získat nějaké výhody. Na každé věci Češi hledali chybu. Mnozí pořád řešili, že všechno co udělali naši bylo špatné, co příslušníci jiných národů skvělé. Nezřídka se objevovala závist, přestože fakticky na tom byli skoro všichni stejně. S koncem války narůstaly rozpory a hádky mezi členy politických stran. Považuji za důležité, že mnozí z Čechů pomáhali nejen mezi sebou, ale i jiným národům každodenní drobnou pomocí a riskovali přitom své životy. Mezi řadou z nich panoval optimismus. Všude byl také přítomný typický český humor, který pomáhal překonávat všechny nesnáze.

Josef Plojhar, původně římskokatolický kněz a později politik Československé strany lidové, kolaborující s KSČ. Byl považován za milovníka žen a vína, později se stal alkoholikem a terčem lidových vtipů. V Buchenwaldu  šlo prý o patolízala SS. Zajímavé je, že v letech 1948-1968 zastával funkci ministra zdravotnictví a jeho ministerstvo vypracovalo zákon povolující interrupce.

Fotografii a životopis politika Československé strany lidové Josefa Plojhara naleznete na české Wikipedii, odkaz: https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Josef_Plojhar

Přes svět politiky, internetových diskuzí, sociálních sítí, televizních zpráv a zpravodajských serverů, vidím kolem sebe současnou dobu pozitivně. Občas proto slýchám, jak jsem naivní, čímž někteří myslí hloupý. Jenže nemohu si pomoci, vidím ji kolem sebe každý den. V rodině. Při cestě do práce. V městském parku. U přátel a kamarádů. Mezi kolegy. Na různých kulturních nebo sportovních akcích. Při výletech. Je prostoupená všude mezi námi, přestože mnozí Češi tvrdí, že neexistuje nebo ji prostě vidět nechtějí. Láska. Myslím, že je to láska člověka k člověku, která náš národ povznáší nad všechny ostatní. Nepěkné vlastnosti a pohnutou historii máme specifické, stejně jako každý jiný národ. Možná kvůli naší české lásce jsme my Češi výjimeční. Jako naši v Buchenwaldu.

Český publicista, novinář a ministerský úředník Jan Hajšman strávil v Buchenwaldu celou válku. Neuvěřitelných těžkých a tvrdých 6 let. Proto jsem zvolil jeho knihu V drápech bestie, která byla přeložena například také do angličtiny, jako jeden z hlavních zdrojů pro tuto sérii článků. Z jeho osobních prožitků každodenního života v koncentračním táboře opravdu mrazí. Určitě je to i důvodem jeho nemilosrdného odsuzujícího pohledu na německý národ.  

Životopis českého novináře Jana Hajšmana naleznete na české Wikipedii, odkaz: https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Haj%C5%A1man 

Příště: Koncentrák Buchenwald XVII: Lhostejná smrt

Psáno pro iDNES.cz v roce 2018

Autor není historik. Možné chyby nebo nepřesnosti nebyly způsobeny úmyslně, ale neznalostí, neobratností nebo chybami ve zdrojích. Pokud budete mít jakékoliv pochybnosti, napište svůj názor prosím do diskuze.

Předchozí články série najdete na Blogosféře nebo iDNES.cz:

Koncentrák Buchenwald I: Oběšencův strom

Koncentrák Buchenwald II: Místo zla

Koncentrák Buchenwald III: Smrtihlav Karl Otto Koch

Koncentrák Buchenwald IV: Čarodějnice Ilse Kochová

Koncentrák Buchenwald V: Vězněm v dobré společnosti

Koncentrák Buchenwald VI: Milující vrazi z SS

Koncentrák Buchenwald VII: Transporty utrpení

Koncentrák Buchenwald VIII: Přijmout a zlomit

Koncentrák Buchenwald IX: Místo ponížení

Koncentrák Buchenwald X: Mučení

Koncentrák Buchenwald XI: Heftlink

Koncentrák Buchenwald XII: Každému co jeho jest

Koncentrák Buchenwald XIII: Zrůdné experimenty

Koncentrák Buchenwald XIV: Otrocká práce vynáší

Koncentrák Buchenwald XV: Krvavé vlny národů

Zdroje:

Americký historik Flint Whitlock a jeho knihy:

Buchenwald: Peklo na kopečku, rok vydání 2013

Buchenwaldské bestie: Karl a Ilse Kochovi a lampy se stínítkem z lidské kůže, rok vydání 2015

Přežil jsem Buchenwald: Moje osobní cesta peklem, rok vydání 2016

V drápech bestie, rok vydání 2010, autor Jan Hajšman, český novinář a vězeň

Wikipedie, otevřená encyklopedie

Muzeum koncentračních táborů Buchenwald a Mittelbau-Dora

https://www.buchenwald.de/en/171/

Fotografie a videa:

Wikimedia Commons, Wikipedie, otevřená encyklopedie, YouTube.cz, není-li uveden jiný zdroj nebo odkaz

Náhledový obrázek:

Pixabay.com

Subscribe
Upozornit na
guest

1 Komentář
Inline Feedbacks
View all comments
Tomáš Vodvářka
Admin
2 měsíců před

Honzo, děkuji za zajímavá historická fakta, o kterých se jen málo ví.

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial