Šoupni mě do starobince, abych ti tady nepřekážel!

„Romano, musíš se dobře učit, aby z tebe jednou byla paní inženýrka a my na tě mohli být pyšní. Romano, napřed si musíš udělat všechno do školy a teprve potom si budeš moct hrát s těmi svými panenkami.“

V tomhle a podobném duchu se odehrávalo celé mé dětství, zatímco rodiče ve mně spatřovali budoucí intelektuálku, ne-li přímo vědeckou pracovnici, která půjde v jejich šlépějích, já tíhla vždycky ke všemu, co bylo živé. Nejšťastnější jsem byla, když jsem mohla o někoho nebo o něco pečovat. Mé panenky bývaly pacientkami, o které jsem se starala jako zdravotní sestra, čechrala jim peřinky v postýlkách a podávala „meducínu,“ kterou jim naordinoval pomyslný pan doktor. Když mi bylo nějakých jedenáct, nezapomenu, jak jsem pořád utíkala k sousedům, jejichž pes měl zlomenou tlapku a já se o něj chtěla starat. Naši to pochopitelně neviděli rádi, ale mně to nevadilo, sousedé měli pro moji přehnanou starostlivost pochopení a nejšťastnější byl ten pes, který mou náklonnost dobře vycítil.

Nakonec to celé dopadlo tak, že jsem k velké nelibosti svých rodičů nastoupila po základce na střední zdravotnickou školu a odstěhovala se na internát. Úmyslně říkám odstěhovala, protože naši nade mnou zlomili hůl, všechen čas začali věnovat svým výzkumům a já domů jezdila jen zřídka. Jakmile mi minula osmnáctka, pronajala jsem si maličkou garsonku a vymetla kdejakou brigádu, abych se uživila a zároveň si mohla rozšířit svou kvalifikaci opravdové zdravotní sestry. Později naši získali výhodnou nabídku trvalé práce v zahraničí a já nastoupila na pevné místo do jedné nemocnice na dětské ARO. Mí někdejší maličtí panenkoví pacienti byli najednou skuteční a mně se tak splnil životní sen.

Jakkoli mi moje práce dokázala zabrat většinu času, stačila jsem se několikrát zamilovat, první pokusy byly neúspěšné a až v tom posledním jsem měla štěstí, po několikaměsíčním bouřlivém chození jsem se provdala za nemocničního údržbáře Michala. Pustila jsem garsonku, s Michalem, který až do té doby dojížděl do špitálu z chalupy svého ovdovělého tatínka kousek za městem, jsme si pronajali něco o trochu většího a tam jsme si začali budovat své hnízdečko lásky.

„Děvenko, nevykej mi a říkej mně Jindro,“ uvítal mě Michalův tatínek ještě před svatbou, když mě k němu můj budoucí manžel vzal poprvé na návštěvu. „Správnej řízek, sympaťák,“ napadlo mě, hned jak jsem ho uviděla a můj odhad byl správný. Ukázalo se, že Michal zdědil po Jindrovi povolání, akorát jeho taťka nebyl údržbářem v nemocnici, ale staral se o zemědělskou techniku na místním statku. K tomu opravoval, co bylo kde potřeba, jak už to na vesnici bývá, takže byl žádanou osobností mezi sousedy. Tedy hlavně mezi nezadanými sousedkami, ale ty on bral s humorem, tvrdil, že žádnou z nich do chalupy nechce, protože by mu nedokázala nahradit jeho nebožku manželku.

Jindra měl navíc malé hospodářství a byl to srandista. Když se dozvěděl o mé profesi, mrknul na mě a povídá: „Děvenko, jukni mi na támhletu slípku, mám pocit, jakoby nějak divně běhala. Já si pochopitelně chtěla šplhnout, tu neposednou slepici jsem honila po celém dvorku, viděla jsem, že nějak kulhá a chtěla jsem ji chytit, abych se na ni mohla podívat zblízka. Jindra mě nechal chvilku pobíhat, zachmuřeně mě pozoroval, pak se najednou rozesmál a prohlásil: „Nech ji být, ona to má od narození. Děcka, pojďte se mnou.“ A vzal nás dovnitř na panáčka slivovice na utvrzení našeho přátelství.

***

Roky utíkaly, mně k péči o dětské pacienty na ARO přibyla péče o dcerku Romču, která se nám narodila zhruba po čtyřech létech manželství. Po mateřské jsem začala kmitat mezi špitálem a domácností, a jakmile to bylo jen trochu možné, vypravili jsme se za dědečkem Jindrou, však jsme to neměli daleko. Romča si to tam zamilovala, Jindra po čase odešel do důchodu a měl velkou radost, když jsme mu tam dcerku nechávali „na hlídání.“

V té době se taky trochu změnil vztah mých rodičů vůči mé osobě. Na jedné straně byli rádi, že se dočkali vnučky, ale na druhé straně nemohli skousnout, s kým ji mám a komu ji svěřuji. Párkrát si udělali výlet do staré vlasti, navštívili nás, ale nikdy to nebylo ideální, zejména se jim nelíbilo, jak dle jejich slov: „ji ti mladí nechávají vyrůstat jako strom v lese v nějakém vidlákově.“ Později za námi přestali jezdit úplně a naše kontakty se omezily na občasné maily a dárky k narozeninám, svátkům nebo vánocům. Mně to však nevadilo, na odluku od rodičů jsem byla zvyklá a za svou rodinu jsem považovala Romču, Michala, dědu Jindru a vlastně i ta děcka, o která jsem se starala v nemocnici.

O to větší šok pro mě byl Michalův odchod. Když bylo Romče osm let, zbláznil se do nějaké fuchtle, která byla mladší, štíhlejší a krásnější než já. Děda Jindra se tehdy postavil na mou stranu, svého synáčka si pěkně podal, ale ani to a ani nešťastné zmatené Romčiny oči nedokázaly Michalovi zabránit, aby nás opustil. Nebudu zde popisovat své vlastní pocity, ani úředního šimla rozvodového řízení, řeknu jen to, jak ve finále zareagoval Jindra: „Děcka,“ oslovil mě a Romču, „s tím holomkem jsem definitivně skončil, odteďka už není můj syn. A vy dvě, jestli chcete, nastěhujte se sem ke mně do mé chalupy, pro vás tady budu mít místa vždycky dost.“

Nu a my se nastěhovaly. Jak už jsem řekla, Jindrova chalupa byla kousek za městem, takže dojíždění do špitálu pro mě nebyl problém a Romča jen prostě začala po prázdninách chodit do jiné školy. Jindra mi tehdy strašně moc pomohl, nemyslím jen ve věcech materiálních a v péči o dcerku, ale hlavně psychicky. Svým humorem a životním nadhledem mě doslova podržel nad vodou a já se jen díky jemu dokázala přenést přes všechno to zklamání a rozčarování, které na mě padlo jako blesk z čistého nebe, když se na nás Michal zčistajasna vykašlal. Možná vám to přijde divné, ale nebudu zapírat, jakkoli byl Jindra o mnoho let starší než já, nabylo naše soužití i poněkud jiný rozměr. Anebo to řeknu jednoduše, prostě jsem potřebovala, aby mě utěšil v náručí a u toho utěšování pak už zůstalo.

Mimochodem, i moji rodiče mi nabídli, jestli bych to tady nechtěla všechno zabalit a odstěhovat se s Romčou k nim do ciziny, že by nám tam v začátku pomohli. Já se však opět projevila jako nevděčná dcera a při představě, co všechno bych tam od nich měla denně na talíři, jsem jejich nabídku s díky odmítla. Tehdy se urazili definitivně.

***

„Ale to nic není, děvče, jen jsem se v noci nějak přeležel,“ uplynulo dalších několik let, já si všimla, že má Jindra nějaké pohybové problémy, ale on to bagatelizoval a nechtěl na sobě nechat nic znát. Jenomže mé zkušené oči zdravotnice bily na poplach a já se snažila Jindru dotlačit, aby si s tím zašel na vyšetření. Dlouho vzdoroval, přemáhal se, a když se konečně odhodlal, vrátil se s nekompromisní diagnózou Parkinsonovy nemoci.

„Jo, jo, přišla bída na kozáky, děvče moje zlaté, šoupni mě někam do starobince, abych ti tady nepřekážel, nemusela ses o mě starat a já si tam mohl tiše v klidu chcípnout,“ prohlásil Jindra, když už na tom byl opravdu špatně a jeho stav vyžadoval každodenní péči. Jak vidno, jeho pověstný humor ho nepřešel ani za této situace, ale já na něj jen vykulila oči a jeho návrh jsem rezolutně odmítla. Byl přece můj a já byla rozhodnutá se o něj postarat až do konce. Hodně mi v tom tehdy pomáhala má dcera Romča, v té době jí už minulo sedmnáct a bylo zřejmé, že po mě zdědila mé pečovatelské geny.

A právě tahle dcera na mě s Jindrou ušila boudu ve chvíli, kdy on sám by takovou věc dokázal zařídit už jen stěží. Tehdy jsem se vrátila ze služby, Jindra seděl ve svém křesle a u stolu stál nějaký cizí pán v obleku s kravatou. „Děvče, mám k tobě obrovskou prosbu, splníš mi jedno přání?“ Zeptal se mě Jindra před tím člověkem. Mě to překvapilo, netušila jsem, která bije, ale kývla jsem. Načež Jindra prohlásil: „Tak prosím tě, podepiš tady ty papíry.“ Cizí pán se představil jako právník, vytáhl z aktovky lejstra a dal mi je do ruky. Nu a já nestačila valit oči, byla to smlouva o převodu Jindrovy chalupy do mého vlastnictví. Jakkoli jsem se snažila bránit téhle velkoryse Jindrově nabídce, nakonec jsem to podepsala a pochopila, že se rozhodl zajistit, aby ta chalupa po jeho smrti nespadla do klína jeho synovi, který nás kdysi opustil a kterého on odepsal.

Jindra musel nějakým způsobem vycítit blížící se konec, protože čtvrt roku poté zemřel. Odešel tiše nad ránem jednoho loňského podzimního dne, já ho držela za ruku a on se se mnou rozloučil posledním náznakem smutného úsměvu ve svých očích.

Subscribe
Upozornit na
guest

10 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Jana Melišová
5 měsíců před

Honzo 💜

Tomáš Vodvářka
Admin
5 měsíců před

Vždycky přemýšlím, jestli Honza má takový dar fabulace, nebo je to odposlechnuto a pak skvěle popsáno….

Jiří Konrád
Jiří Konrád
5 měsíců před

Děkuji za krásný článek. Něco podobného, i když vlastně úplně jinak (ovšem se stejným a nezvratným koncem) právě teď nějakou dobu prožívám…

Jiří Konrád
Jiří Konrád
5 měsíců před
Reply to  Jan Prazak

Děkuji. Jde o jednu z nejtěžších životních situací, kterou jsem zatím zažil. Když jde o rodiče či blízké, člověk by udělal cokoliv.

Pavel Khail
Pavel Khail
5 měsíců před

Pane Pražáku, vy jste pro mne etalonem „blogové lidskosti“ (já vím, hloupý název, ale lepší mne nenapadá). Díky.:)

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial