Vyčnívající……

Najednou jsem mohla uvidět, že precizně namalovaná slečna, mlátící mě neustále batohem, je celkem dost nejistá, pořád se rozhlíží, stahuje si sukni a pohrává si s neposlušnou ofinkou. Asi desetkrát se už podívala na mobil a schovala ho zpátky do kapsy.

Kousek ode mě stál chlapeček s nesmírně dojemnýma očima. Držel se pevně autobusové tyče a plaše se díval směrem vzhůru, na ty větší dospěláky, kteří kolem něj procházeli a vystupovali. Byl jako ztracený. Úplně vyčníval. Jeho ještě dětská naivita ho absolutně odlišovala od okolního prostředí. Byl jiný. Nezapadal mezi upachtěný dav.

Stejně jako já. Venku byla téměř tma, černé mraky zdobily oblohu, pršelo a foukal vítr. Ráno se mi nechtělo vylézt z postele. Abych samu sebe naladila a udělala si hezčí den, vytáhla jsem ze skříně, v tuto chvíli dost absurdní, ale jak se později ukázalo velmi prospěšné, květované šaty, připomínající letní louku. V té všudypřítomné černi kolem jsem také vystupovala do popředí.

Stejně, jako dva mladí milenci, kteří absolutně nevnímali tlak pulzujícího davu a slastně se pusinkovali u okna. V kombinaci s mou hudební produkcí ve sluchátkách, opravdu skvělá podívaní.

Každopádně tento obyčejný ranní zážitek mi dal opětovně odpovědi na mé několika týdenní otázky. Občas se mi stává, že nechápu význam mého pobytu ve vysokém, starém a nepěkném panelovém domě, když jsem absolutně přírodní žena, milující stromy a zpěv ptáků. Dnes ráno v autobusu mi začalo svítat. Když jsem pak kráčela krásnou cestou plnou rozkvetlých stromů a vonící zorané půdy směrem k domu mého klienta, míjela jsem, jako každý den jednu zplundrovanou zahradu plnou trávy, bodláčí a trní. Kousek od plotu je viditelný mladinký, jemným, růžovým kvítkem ozdobený stromek. Jakoby tam ani nepatřil. Vyčníval. Dnes poprvé jsem ho uviděla, jako ozdobu celého neutěšeného prostoru kolem. Vyčníval svou něžnou jemnou krásou, uprostřed rozvalin. Jako malý naivní chlapeček, jako já v květovaných šatech, jako letící polibky milenců. Obraz se spojil a přišlo uvědomění.

Skutečně vždy je to o nás. O naší touze uvidět to dobré, krásné laskavé kolem nás a v nás, navzdory prostředí, ve kterém se právě nacházíme. Můžeme pocítit velikou vděčnost za krásný byt, hodné sousedy, nádherný výhled z okna, možnost svézt se pár zastávek a nemuset jít v zimě a větru pěšky, uvidět něhu v dětských očích a stát před obrazem rozpadajícího se domu, který zdobí malinký, krásný rozkvetlý strom. Můžeme si to uvědomit bez kontrastů, jako jsou vysypané popelnice, přeplněný autobus, nebo zbořený dům ?Možná, právě tyto kontrasty a extrémy potřebujeme k tomu, abychom konečně uviděli a uvědomili si, co je opravdu důležité. Rozkryli naše vnitřní vnímání světa zrcadlící se nám před očima.

Ano. Můžeme prožít celý život zaměřováním pozornosti na ty ošklivosti a situace, přinášející zmar. Bude to pak naše volba? Můžeme se naučit každý den najít ve své přítomnosti maličkost, mající nebetyčný význam pro náš vnitřní svět a pohladit svou duši objevem krásy a lásky tam, kde není na první pohled patrná? Dává mi to smysl. Určitě se o to dnes opět pokusím. Krásný den přátelé.