Polsko zahájilo významnou posilu své armády
A byť se z toho místní Kremrole mohou pokakat, tak dělá dobře. Opravdu nezahájilo závody ve zbrojení. Pokud závody, tak s kým? To jako že si podle místních rusomilců brousí zuby na Těšínsko a proto budeme muset zbrojit taky?
12. březen je skutečně mezníkem v historii naší republiky. 12. března 1999 jsme totiž vstoupili do NATO. Od té doby se o svou bezpečnost už nemusíme strachovat. Helmut to sice vidí jinak, ale to se přátelům Ruska samozřejmě nelze divit. A určitě to není významný den jen pro Washington. Spíše naopak. USA za Evropu ve 20. století tahaly kaštany z ohně dvakrát. A ani dnes bez masivní podpory Ukrajině by to tam už možná vypadalo dost Rusky, jak by si Helmut přál. Kdyby se USA stáhly samy pro sebe za oceán, měly by svůj klídek. To by si Helmut taky přál.
Od jedné Kremrole v hospodě jsem již slyšel, že Polsko bylo vlastně to, které nás v minulosti jako jediné 3x napadlo. Nevím, kam na to chodí, ale zdá se, že mají s Helmutem stejné instrukce. Proruská klasika.
Polsko se rozhodlo vydat na zbrojení 4% HDP při vědomí si své hranice s nevypočitatelným, agresivním a zfanatizovaným Ruskem. Dost jsem se divil, kde na to vezmou. Odpověď mi dal polský prezident: „Je lepší být zadlužený, než okupovaný.“ Je to smutné, ale bohužel nutné.
Nicméně to je i odpověď Helmutovi. Asi se těžko Poláci tak masivně vyzbrojují kvůli obavě z nás. Helmutův guru se přepočítal. Hospodářství jde na hunt, Evropa se energeticky nerozsypala, NATO bude mít díky vstupu Finska o více jak 1000 km delší hranici s Ruskem. Ale především je po smrti už dobrých 100 000 Helmutových kamarádů, které Putin obětoval.
Ale Helmut si bude pořád mlet svou. Dřív psával tak, že se dal obdivovat. Dnes se mu už ani nelze smát, snad jen trpně usmívat, ale spíše pohrdat.
Dík za blog. K Větvičkovi. Pamatuji si jej zhruba tak 8 let – cca 2015 – byl jsem blogerské ucho – v Praze na srazu ve Žlutých lázních. Byl přijemný, dalo se s ním povídat o ledačems a byl i vtipný. Pak ještě asi o rok později měl jakési povídání „naostro“ v Ostravě v hospodě v Porubě, kde byl i Patrik Banga se štábem. A poté se cosi „pokazilo“. Od té doby jej nečtu, jeho postoje jsou nějak jasné už z nadpisu (podobné to je i u pana Nožičky, kterého rovněž míjím). Mne by spíše zajímal ten posun od zajímavého… Číst vice »