Pozdní dotek spravedlnosti

Dle vyjádření ministra práce a sociálních věcí Mariana Jurečky by měli mít exponenti komunistické strany snížen důchod a to o 300 Kč za každý rok ve své funkci. Nabízí se otázka, má-li to ještě nějaký smysl.

Nepochybně se objeví řada protichůdných názorů a postojů a to i těch krajních, že jde o populistický výkřik současného vládního uskupení a pomstu a z druhé strany, že se konečně dočkáme jakési spravedlnosti.

Sametová revoluce oslaví za necelý měsíc Kristova léta. Je třeba si uvědomit, že 33 let od pádu totality (a tedy odstavení komunistů od faktické moci) je velmi dlouhá doba, v níž se toho odehrálo tolik, že dnešním čtyřicátníkům může konec komunismu splývat s událostmi na Bílé hoře. Představa profízlované společnosti, kdy stačilo někde v hospodě zazpívat Krylovu píseň, případně označit některého z členů politbyra za vola a nést za to následky, někdy i pobyt v temnici, je pro ně naprosto nepředstavitelná. Dnešní obvyklé demonstrace za cokoli (a především proti stávající vládě), je pro ně jedno ze základních práv, o němž se vůbec nediskutuje. To, že stejná demonstrace byla v době totality brutálně rozehnána, účastníci v lepším případě zmáčeni vodním dělem, v horším chyceni, zmláceni a následně vyhozeni z práce, je pro dnešní střední generaci povídačkami pro děti. Komunisté jsou – bohudík – už jen jakási mimoparlamentní skupinka přestárlých osob, které nostalgicky vzpomínají na rohlík za 30 haléřů, povinnost zaměstnat i toho největšího flákače a „všeobecný pořádek“. To, že díky možnosti mít k dispozici potentní léky, díky kterým žijí statisticky a o cca 8-9 let déle a nabídka v obchodech je stejná jako třeba v Mnichově, jim už jaksi uniká.

Po Listopadu 1989 byli odsouzeni pouze dva exponenti režimu. Miroslav Štěpán seděl 2 roky a Karel Hoffman (vlastizrádce) pouhopouhých 28 dní, kdy byl propuštěn ze zdravotních důvodů. (zde malá odbočka – řada vězňů svědomí za jeho éry na tom byla zdravotně daleko hůře, někteří ve vězení i zemřeli bez toho, aby se jim ze strany komunistů dostalo téhož milosrdenství). Ostatní, kteří udržovali chod zvrhlého režimu, odešli do výslužby se solidní penzí, která jim byla vypočtena ze mzdy za dobu, kdy „sloužili vlasti“. Mezi nimi byla řada těch, jenž sadisticky tloukli názorové odpůrce, vyváželi je v zimě v lehkém oblečení daleko od domova, prováděli noční domovní prohlídky. Během výslechu típali cigarety o kůži „ztroskotanců a samozvanců“ a některé nutili násilím a výhrůžkami k opuštění jejích vlasti.

Jedním z účinných nástrojů boje proti vnitřnímu nepříteli byla jejich eliminace z postů, kterých svou pílí a umem dosáhli, do kotelen a geodézie, kde se jejich platové ohodnocení výrazně snížilo a z kterého byl po dosažení důchodového věku vypočten starobní důchod. Není třeba zdůrazňovat, že se dramaticky lišil svou výší od zmíněných  lidí, kteří dali přednost před svým svědomím a cti kolaboraci a službě totalitě. Pocit těchto lidí, kterým i po revoluci úřady sdělovaly, že je vše dle zákona a že na více prostě nemají nárok, musel být značně frustrující. Jakékoli soudní odvolání bylo zamítnuto, jistě i z důvodu, že na soudech seděli ti, kteří je předtím – rovněž dle zákona – posílali do Rynoltic, Rýnovic, Heřmanic či jak se všechny ty „ozdravovny“ jmenovaly.

Komunismus byl sice označen jako zločinný režim, fakticky na úrovni režimu nacistického, nicméně ještě 30 let byla strana se stejným názvem zastoupena v Parlamentu České republiky a nošení komunistických symbolů je tolerováno a to na rozdl od těch nacistických, i když – opakuji – jde svou podstatou o totéž. Občanům České republiky nevadila komunistická minulost těch, které volili jak do čela státu, tak i vlády.

Má tedy krok Mariana Jurečky nějaký smysl?

Dle mého ano, ale jen velmi omezený. Je jisté, že ti, kterých se to dotkne, zahltí soudy, u nichž se budou domáhat nápravy „křivdy“. Budeme svědky fotografií či filmových šotů starých sešlých starců, kteří budou prima vista vzbuzovat lítost a hněv za bezohlednost společnosti vůči seniorům. Je více jak jisté, že se současně s fotografií jedince s omezenou penzí neobjeví jeho CV s výčtem prasáren, které prováděl v době svého funkčního působení v StB, výčtem jeho skvělých pracovních „výsledků“, za nimiž stáli uvěznění či vyhnaní lidé, kteří jen nesouhlasili s „filosofií“ komunismu.

Měli být za svou činnost potrestáni jinak a dříve než nyní, kdy bude spravedlnost mít jen velmi omezený účinek a to především z důvodů biologických. Je  možné, že mnoho z nich s rozvojem degenerativních změn vůbec nepochopí, proč se tak děje, proč je jim režimem ubližováno a je jim krácena penze za jejich odvedenou práci pro blaho společnosti.

Úsloví „pozdě ale přece“ je na místě spíše už jen symbolicky. Pro ty, kteří by možná v budoucnu chtěli taky cosi podobného zkusit. A že se jich v každé společnosti najde za příznivých podmínek celá řada, netřeba mít pochybnost.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články