Láska je silnější než smrt
Kamarád mi poslal jednu fotografii, nevím, kde ji ve virtuálním prostoru našel a kde se nachází v reálném světě. Ať je to jak chce, ta fotografie má nesmírnou sílu.
Jeden z manželů je pohřben uvnitř hřbitovního prostoru, ten druhý za jeho zdí. Můžeme se domnívat, jestli ten venku byl jiného než „správného“ vyznání, jestli třeba nespáchal sebevraždu a nemohl tedy sdílet svůj definitivní poslední prostor na Zemi s těmi, kteří svůj život dokončili podle všech regulí platných v dané době.
Staré řecké báje a pověsti popisují příběh stařečka Filemona a jeho ženy Baucidy. Zeus spolu s Hermem chodili po zemi v podobě žebráků a všichni je vyhazovali od prahů svých obydlí. Jediný asyl našli až u dvojice starých lidí, kteří je přes svou chudobu vzali pod střechu a pohostili je. Zeus se pak zjevil ve své podobě a řekl, že jim splní jakékoliv přání. A oni měli jen jediné, zdánlivě banální, že až přijde konec jejich pozemského času, aby to bylo u obou najednou. Takže se po nějakém čase oba proměnili ve stromy, které se ve větru dotýkají svými větvemi.
Ze své praxe znám několik případů, kdy jeden z dvojice vysokého věku zemřel a ten druhý jej následoval v řádu týdnů. Důvodem je pro okolí jen stěží pochopitelný smutek nad ztrátou milované bytosti, náhlé prázdno, po někom, kdo tvořil tomu druhému koherentní já. Psychoanalytik by byl jistě schopen uvést řadu důvodů, proč se tak děje v lidské duši, neuropatolog by objasnil, co se děje v mozkové tkání v centrech, jež jsou odpovědná za naše emoce ať již kladné či v našem případě ty záporné a co nakonec způsobí, že silná emoce jedince „vypne“.
Lze se jen domnívat, co přecházelo stavbě obou náhrobků. Co lze tvrdit s jistotou, byl krásný život dvou lidí, pro něž ten druhý byl tím nejcennějším, co zde na Zemi měli. Pokud byl každý jiného vyznání, musel být vyplněn vzájemnou tolerancí a důvěrou. Nejspíše museli čelit tlaku – a to z obou stran – že jejich svazek nemá perspektivu, že bude provázen problémy, které přináší jiný pohled jedné denominace na tu druhou. Že jejich děti budou vyrůstat v jakési náboženské dichotomii, jež nic dobrého nepřinese. Možná se jeden z nich či spíše oba rozešli se svou původní rodinou, snad ztratili i přátele, s nimiž vyrůstali a kteří jejich svazek nikdy nepochopili.
Museli něčemu podobnému čelit i po smrti, kdy bylo rozhodnuto z moci církevní, že nelze, aby spočinuli oba na jednom místě, jak je tomu běžné u manželů a jeden byl vykázán pryč.
„Láska je silnější než smrt“ říká Písmo. A tak možná jejich přítel, který je znal, vymyslel podané ruce přes hřbitovní zeď, aby tak nechal vzkaz do budoucnosti o těch dvou a možná pro mnoho dalších, kterým dojde nesmyslnost „třídění“ lidských bytostí.
Manžel byl protestant a jeho manželka katolička, proto nesměli být pohřbeni společně. Na fotografii vidíme jejich náhrobky na oddělených hřbitovech. Je to nádherná ukázka toho jak se lidé snažili obejít tehdejší byrokracii, která bránila mrtvým být pohřbení na jednom místě. Manžel zemřel o 8 let dříve a když následně zemřela i jeho paní, byl jí postaven náhrobek na opačné straně zdi, přesně naproti manželovi. Některé lidi zkrátka nerozdělí aní smrt, protože láska je opravdu silnější než smrt.
Foto je z roku 1888, těsně po pohřbu manželky, Holandsko.
Krásne.Ďakujem. Lásku vidím ja aj ako príležitosť, spoznať samú seba v niekom inom. Krásny piatok želám.
Moc hezké Tomáši…Krásný den
děkuji, Radko. Pokračování výše potvzuje, že tomu tak je.
Jestli byla láska oboustranná, vyhráli všechno.
viz výše uvedené pokračování. Myslím, co, jsem si jist, že ano.
Tomáši děkuji za silný příběh. Dnes a denně si uvědomuji, co mnohokrát dříve museli pro opravdovou lásku lidé přestát a vytrpět. To si dnes ani neumíme představit. Plno otázek jste otevřel. Děkuji. Skutečná láska stále je.
Samozřejmě, že je, je třeba se dívat a člověk ji uvidí. Dík za přečtení.