Dědekan, Playdědek a větrník, co není věneček

Jsem moc ráda, že vás tyhle moje zápisky o rodině tolik baví a že se mi ozýváte, že mám psát dál a že se vám to líbí. Já s tím žádný širší záměr zatím nemám. Jen jsem začala psát o zlobivé ježibabičce (99 let), abych si po každé té hrozivé návštěvě u ní nějak ulevila a nějak se mi to zalíbilo a díky, že i vám. Aspoň všechny ty rodinné historky, co si doma rádi připomínáme, nezapadnou a třeba se jednou budou hodit zase našim dětem.

Spousta z vás mi napsala, že po přečtení mých textů jste se rozhodli sepsat i vaše vzpomínky na prarodiče. To mám radost, určitě to udělejte, je to dobrý nápad. Každá rodina je zajímavá přesně těmito unikátními  hořko-vtipnými zážitky a vyprávěními. Samozřejmě se vystavujete nebezpečí, že vám někteří členové rodiny budou do toho kecat nebo se budou cítit dotčeni, že si to pamatují jinak. Ale to už je holt riziko podnikání a jsou to nakonec vaše vzpomínky, ne jejich. Když se jim to nelíbí, ať si napišou vlastní. Nebo ať, jak trefně poznamenává kolega novinář Patrik Banga a já ho s radostí cituji – třeba škočí do zdi. 🙂

Přemýšlela jsem od pátku, jaké historky s „dědečkem“  Jiřím mám nejraději a vybavilo se mi jich strašně moc. Tak ani nevím, čím začít. Vezmu to postupně – od toho oslovení Jiří.

Už jsem se zmiňovala, že k nám na návštěvu vždy jezdila zvláštní dvojka – tedy babička Milena a… Jiří. Mladistvě vypadající blond babička neměla s oslovením „babička“ žádný větší problém, tedy pokud jsme zrovna nebyli s ní na plovárně ve Žlutých lázních, kde mívala svoji na sezónu předplacenou kabinku a kde byla za štíhlou blond krásku s vlasy po zadek, kterou si zálibně obhlížel nejeden muž, a my děti na ni pořvávaly z vody “babíííííííííííííííííííííííí.“ To pak dělala, že neslyší a že k nám nepatří. Jinak však „babičku“ nesla statečně.

Ale Jiří se s „dědečkem“ nikdy nesmířil a zuřivě to oslovení bojkotoval. „Já ti dám dědečka!!! Jsem Jiří, sarkblé!“ Protože byl velmi šarmantní, galantní a okolí omračoval svými znalostmi a jeho oblíbeným „madam – rukulíbám“ všechny dámy si ho brzy oblíbily a oslovení „dědečku“ k němu zkrátka nepasovalo.

A já pokaždé, když na to slovo narazím a použiju jej ve spojení s ním, udělím sama sobě v duchu černou těčku za drzost a cítím se provinile, protože tohle slovo bylo prostě zakázáno a k němu se nehodilo a nehodí. Vychoval si nás tak.

Pokud něco byl – tak leda pozvolna stárnoucí playboy, co miloval malé prťavé presso s italským názvem „pííííííkolo“, které si objednával zásadně větou: “Miluješ mě????“ A všichni už věděli a běželi mu piccolo vyrobit. Protože ano, všichni jsme ho milovali. A když byl Jiří spokojen, bylo skoro všechno v pořádku.

Rád nás rozmazloval a rád hostil a pokud ho babička nevytočila, bylo to s ním docela fajn.  Jeho péče o nás byla často svérázná… Máma  mi vyprávěla, že když mě jednou u nás na chalupě sám hlídal, protože máma musela do práce, a já měla dlouhé vlásy, které se musely denně česat a plést do copů, trochu si to zjednodušil, narazil mi na celý týden na hlavu čepici – rádiovku, ve které jsem i spala, všechny vlasy nacpal pod ní a tím česání vyřešil. Když se máma pro mě po týdnu na chalupu vrátila, úplně to neocenila. Myslím, že jsem byla v roce cca 1981 první právoplatnou nefalšovaou dredařkou v České republice.

Z legrace tedy Jiří snesl maximálně spojení s playboyem – „playdědek“. Ale slovo dědeček v sobě pro něj obsahovalo nějakého roztřeseného nesamostatného lehce páchnoucího staříka nad hrobem a to zkrátka Jiří rozhodně nebyl.

Mimochodem  – Ani z druhé strany rodiny – z té máminy, Osvaldovské, na kterou taky nechci zapomenout, protože tam je také co vyprávět, to s oslovováním prarodiče mužského rodu nebylo snadné. Se slovem „dědeček“ měl problém i mámy táta, scénárista a novinář Ivan Osvald a přímo po nás dětech vyžadoval, abychom mu říkali bez té hnusné zdrobněliny – tedy dědek Ivan. Směly jsme zkráceně používat i oslovení „Dědekan“, což se nám líbilo.

Ve školce jsem z toho měla průšvih, protože na otázku paní (tehdy asi soudružky) učitelky: „Kdo pro tebe přijde, Terezko, dnes do školky?“ jsem  s naivitou sobě vlastní odpověděla po pravdě, že „dědek“. Musela jsem za to do kouta a vyslechla si s očima na vrch hlavy přednášku o slušném chování, oslovování a úctě ke starším lidem, když tu se ve dveřích zjevil veselý Ivan Osvald s výkřikem: „Terezko, jdeš domů,  dědek je tady!“ Paní učitelka pochopila, že je to s námi marné.

Takže jsem jako malá měla 2 babičky a potom Dědka (Dědekana)  a (Playdědka) Jiřího. No a pak mám být normální, že jo…

Větrník nebo věneček

Když se na mě dneska můj muž zlobil, že jsem mu místo větrníku, o kterém snil a na který se těšil, koupila omylem věneček, který mu nechutná, snažila jsem se mu vysvětlit, že pro mě je to španělská vesnice, protože my tyhle velký krémový věci z dob komunismu doma nikdy neměli a já se v tom nevyznám.

Dorty se u nás nevedly, stejně jako sladkosti a čokolády. Maximálně občas štrůdl, bábovka nebo kousek nugátu.  Neměli jsme na to za minulého režimu peníze, rodiče šetřili, a ani moc nemají rádi sladké a já se v tom prostě neorientuju. Nevím ani přesně, co je Harlekýn, Paříž… poznám tak maximálně punčovej dort, kterému jsme doma říkali „punčochovej“ a to je tak asi všechno.

Nevím proč, ale ve spojení s tímto se mi vybavila ještě jedna rodinná historka, jak babička s Jiřím poslali mého otce, když byl dítě, za roh s bandaskou do obchodu pro „litr a půl mlíka“. Měl si to po cestě pěkně opakovat, aby to nezapomněl. To svědomitě dělal a v obchodě pak na prodavače zahlaholil svoji pečlivě natrénovanou objednávku: „TRTR a půl lýka!“.  A vůbec nechápal, co je na tom v nepořádku, vždyť přesně tak nějak to doma říkali a on si to tak hezky celou cestu opakoval.

Takhle jsem si dneska připadala – poslali mě pro větrník, já přinesla něco takovýho, jen se to jmenovalo  věneček, no. Neznám rozdíl a věděla jsem, že to byla jedna z těch kulatejch pitomostí plná divnýho přeslazenýho krému. Příště si budu pamatovat, že věneček má díru a je to ten, o kterém psala Alena Mornštajnová v románu Hana a větrník je to druhý, bez díry.

No nic. Pokračování příště.

Předchozí díly zde: https://www.blogosfera.cz/author/terezaboehm/

Subscribe
Upozornit na
guest
8 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Hana
Hana
3 měsíců před

Děkuj, že jste v nás uvolnila gejzíry vzpomínek na prarodiče. Hned se mi vybavil dědeček z maminčiny strany, jak se mnou jede ve vlaku do Jihlavy k zubaři. Bála jsem se, bylo mi pět let a děda mi celou cestu skládal básničky a říkadla. Byl to pan řídící, což, jak jistě správně usuzujete, znamenalo, že byl ředitelem vesnické malotřídky. Tam jsem sedávala od útlého dětství v lavici a hlava se rychle otvírala.😊 Dědeček psal až do své smrti obsažnou kroniku rodu. Tam se najde věcí.

Naďa
Naďa
3 měsíců před

Žluté lázně jsou velký pražský pojem, i v minulém režimu, byla to taková poslední oáza nádechu první republiky… dnes už je to úplně o něčem jiném…
v osmdesátých bychom se tam už nepotkaly, ale s vaší babičkou, jestli tam chodila dříve, určitě ano. Já tam chodívala ještě i s dětma, ale i před tím jako dcerka s matkou.

Ráda vás čtu, těším se na pokračování. Jo a myslím si, že jste vaší babičce podobná.

Tomáš Vodvářka
Admin
3 měsíců před

Terezo, dík za tyhle storky, je to koření života. Vidím, že i Honza níže plánuje uvést historii rodiny a to je moc dobře…. Já se bohužel nepřidám. Jedna babička (byla to konvertitka z židovství na křesťanství – z lásky k dědečkovi), zemřela v roce 1936. Těším se, že se jednou dozvím, co by dědeček dělal, protože on byl zaťatý katolík, který by se nikdy nerozvedl a nacisti šli i po Židech, kteří konvertovali. Asi by s ní odjel do lágru. Zemřel v roce 1969 a pamatuji si ho jen nepatrně.Druhá babička umřela, když mi byly 4 roky a její muž… Číst vice »

Jan Šik
Jan Šik(@jansik)
3 měsíců před

Jak to, že se vůbec najde někdo, kdo nezná rozdíl mezi věnečkem a větrníkem? Takový nedostatek 😀😃🙂 Já nemohu bez větrníku vůbec žít!!! Jinak mám dokonce zápisky přímo od dědečka. Uvažuji, že je zveřejním. Děkuji za vzpomínky, které vyvolaly zase ty mé. Hezký večer a děkuji

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial