Variace na téma člověk – povídka

Probudil se poměrně brzy, ještě svítily pouliční lampy. Jedna z nich mu stále svítila do obýváku, kde si zřídil své stanoviště.

I přes opatření, která po dlouhých úvahách udělal, byl stále přesvědčen, že je v tom světle i paprsek, který proniká tlustým závěsem a to i přesto, že na něj ještě přidělal několik rozvinutých rolí alobalu. Ten paprsek ho kontroluje a proto se ve svém bytě snažil o co možná nejmenší pohyb, aby na sebe zbytečně neupozorňoval.

V závěsu ponechal malou škvírku, kterou sledoval náměstíčko před domem. Ten malý červený Renault u kontejneru na sklo byl jednoznačně pozorovacím stanovištěm, v tom si byl jist. V jeho kosočtverci je ukrytá kamera, zaměřená na jeho byt. Několikrát dokonce zahlédl člověka, který do Renaultu nastupoval a po malé chvíli – aniž by ho nastartoval – zase auto opustil. Už třikrát dokonce za tu dobu nepokrytě pohlédl k jeho pozorovatelskému stanovišti a usmál se. Věděl, že za tím úsměvem je past, že je to takové obvyklé lákání na vějičku. Měl své bohaté zkušenosti z dřívějška a současnost jej přesvědčovala, že se vůbec nic nezměnilo.

I když se snažil o co nejmenší komunikaci se světem, přesto na něj tu a tam dolehly katastrofické zprávy. Televizi ani rádio neměl, noviny nekupoval, ale soused nad ním – určitě hluchý jako peň – pouštěl pravidelně v sedm večer televizi. Ve zdánlivě chaotickém sdělování denních jednotlivostí byl on schopen nalézt spolehlivou jednotící příčinu, která – a tom byl přesvědčen – ostatním unikala, a tak si nebyli schopni uvědomit blížící se nebezpečí. Ze své pozorovatelny nechápal, proč mladé maminky pouštějí své děti samotné na pískoviště, proč se stále a znovu na lavičku pod vrbou usazují mladé páry, proč nikdo nevnímá přímé ohrožení v podobě červeného Renaultu. Bylo přeci nad slunce jasné, že všechno do sebe zapadá.

Že v pět ráno přichází do stánku trafikantka, která sundává z přední stěny kovovou mříž. Vždycky ji postavila před stánek na stejné místo. Pak ji zahákla nějakým ocelovým drátem, takže snímací zařízení bylo připraveno k použití. Po nějaké době k okénku přicházeli lidé a po krátkém rozhovoru zase odcházeli. Byli to stále titíž jedinci, vždy předali paní v okénku smotanou ruličku papíru, v nichž byly nepochybně depeše a obdrželi noviny, v kterých byly jistě úkoly pro tento den. Všiml si, že lidé, přicházející ke stánku spolu moc nenamluví, jen se občas pozdraví úklonem hlavy či nadzvednutím klobouku. Byli i tací, kteří s trafikantkou mluvili o cosi déle. To by sice mohlo narušovat jeho teorii o konspiraci, nicméně měl za to, že jsou si natolik jistí svým postavením, že se už ani nepotřebují maskovat.

Věděl, že to dnes udělá. Příprava trvala dlouhý čas, měl vše dobře rozmyšlené, snažil se vyřešit každý detail, který by mohl v konečném důsledku ohrozit jeho plán. Trasu prošel několikrát a to v různou denní dobu, byl připraven na to, že ten den může pršet či foukat nepříjemný vítr. Měl spočítány kroky ke svému cíli a stopkami odměřoval čas, který bude potřebovat jak k příchodu na místo. Několikrát si ověřil, na kterých kandelábrech jsou kamery městské policie, které nepokrytě sledují všechny občany, kteří se jen tak procházejí. Byl si jist, že on je sledován daleko bedlivěji. Proto jeho trasa nebyla přímá, vedla postranními uličkami a dvorky, aby se zcela vyhnul jakékoliv možnosti, že bude některou z nich zachycen.

Věděl, že jej na jeho přípravných cestách zaznamenala jedna starší paní, která měla okno v přízemí nenápadného činžáku a která u něj proseděla celý den. Zpočátku ji považoval za neuralgický bod svého plánu, ale nakonec se ujistil, že je neškodná a že od ní nebezpečí vůbec nehrozí. Jednou si dodal odvahy a pozdravil ji, ale odpověď nedostal. Paní jen se strnulým úsměvem sledovala uliční ruch a hladila strakatou kočku.

Dnes byl ten den, který měl vše rozhodnout. V pátek byl u svého svého lékaře, který mu předepisoval nějaké pilulky a vždy se vyptával, jestli je užívá a jak se mu daří. Věděl, že jedině předstírání souhlasu a ujištění toho bílého fašisty, že opravdu vše pečlivě užívá podle rozpisu mu ponechá tolik potřebnou svobodu na vše, co ještě musí vykonat. Dobře znal své bývalé kolegy, kteří měli potřebu se upřímně svěřit, že jim předkládaná léčba nechutná a kteří posléze zmizeli z jeho okolí. Byl přesvědčen, že už nejsou naživu, že z nich vymlátili jejich tajemství a poté je někde pohřbili na místě, kde je už nikdo nikdy nenajde. On sám byl pevně rozhodnut, že jeho nedostanou.

Den se zatím vybarvil do příjemného ranního času. Přemýšlel, co si vezme na sebe, aby neupoutal jakoukoliv nevítanou pozornost. Nakonec se rozhodl pro staré džíny a nenápadnou krémovou košili, na kterou dal své staré modré sako, které pamatovalo lepší časy. Sako mít musel, protože potřeboval skrýt nástroj, kterým čin provede. Kapsa bude sice trochu vyboulená, ale když na ní položí ruku, tak si toho nejspíše nikdo nevšimne.

Vyšel z bytu a zamkl. Přesto několikrát stiskl kliku, jestli dveře opravdu drží. Sešel po schodech dolů (výtahem zásadně nejezdil, měl své informace o malém prostoru, kde je jeden nejvíce zranitelný), venku před domem se vyhnul škrabací mřížce. Tam po došlapu člověka zváží, zjistí velikost obuvi a možná i další informace. Navyklou rychlostí prošel podél zdí činžáku a pustil se po prozkoumané a opakovaně vyzkoušené trase ke svému cíli. Byl si jist, že svůj plán nikde nezaznamenal, s nikým o něm nemluvil. Proto ho na chvíli zneklidnil muž, který šel za ním už asi dvě minuty. Jeho tvář mu byla neznámá, ale věděl, že oni často mění své agenty. Předpokládal, že v následující uličce je mu schopen zmizet v jednom dvorku, který měl připraven jako prostor, kde je možné se zbavit případného pronásledujícího. Za rohem zrychlil krok, běžet nechtěl, aby nezpůsobil rozruch a poté rychle prošel nenápadnými vrátky a skrčil se za popelnici. Jak předpokládal, agent si dveří nevšiml a prošel bez zájmu okolo vrat. Pro jistotu zůstal ještě minutu skrytý, i když věděl, že časový plán má lehce narušen.

Poté, co vyhlédl z vrat a s uspokojením zaznamenal zcela prázdnou ulici se vydal svým směrem. Věděl, že je schopen dohnat ztracený pročekaný čas, ale nechtěl na sebe upozornit zbytečnou rychlou chůzí, která by v šouravém nedělním ránu mohla přitáhnout nevítanou pozornost. Po několika stovkách metrů věděl, že se mu čas daří dodržet, že zbývá ještě malá spojovací ulička, poté jednou doleva a jednou doprava a bude na místě.

Když do ní zahnul, zmocnilo se ho zoufalství. Ulička byla přepažena mobilními zátarasy s nápisem práce na silnici, dlažba byla rozkopána a všude se povalovaly hromady kostek a písku.

Strnul. Co teď? Může zábrany přeskočit, ale to by ho jistě někdo spatřil a nahlásil. Celý pracně budovaný plán by shořel na jedné pitomosti, na zatracené nešťastné shodě událostí, kterou prostě do svého plánu nebyl schopen zařadit. Stál jako opařený a věděl, že pokud rychle nevymyslí náhradní řešení, vše bude zmařeno. Jako ve snách se vydal podél zábran rovně v původním směru. Zde byla už nová dlažba dokončena a po několika krocích zjistil, že vzorek kostek není náhodný, že se jeho barva a rozložení dají matematicky přesně definovat. Bylo jasné, že o něm vědí, že vzor dlažby byl varováním pro agenty, že tudy půjde. Sice nikoho neviděl, ale tušil, že moderní technika už nevyžaduje lidskou přítomnost. Kamery na sloupech ještě nestačili rozvěsit, ale on si byl jist, že za němými okny činžáků jsou již dávno v provozu a že je sledován.

Rozhodl se, že to riskne. Koneckonců, nebyl by první, který by se obětoval, mnoho jeho přátel také provedlo svůj čin pro dobro lidstva s vědomím, že za to zaplatí. Zrychlil krok, nedíval se okolo sebe a počítal kroky ke svému cíli. Věděl, že mu zbývá jen několik minut, ale že se to všechno dá stihnout.

Konečně spatřil černou tlamu svého cíle. Vstup do metra byl v tuto hodinu opuštěný, to měl zjištěno ze svých předchozích cvičných misí. Seběhl po schodech dolů a vyhledal malé zákoutí za sloupem, kde – jak věděl – nedosahuje kamera, sledující nástupiště. S uspokojením konstatoval, že na nástupišti stojí jen jeden milenecký pár, který měl zcela jiné starosti, než ho sledovat. I když věděl, že agenti se mohou maskovat různým způsobem, u těchto si byl tak nějak jist, že k nim nepatří. Po pár vteřinách se ozval hukot a z černé díry vyjelo metro,  z kterého po zastavení vystoupilo jen pár lidí, mířících ihned k východu. Pár nastoupil a osvětlená housenka zmizela v tunelu.

Teď. Okamžik na který čekal, který měl připraven a který jej zaměstnával několik měsíců. Přikrčen se rozběhl podél nástupiště zhruba do jeho středu. Věděl, že je nyní v centru pozornosti, že se na něj soustředí všechny oči, ukryté za kamerami a že má na svůj čin jen několik vteřin. Pocítil nebývalé vzrušení, že jeho mise snad dopadne dobře.

Vytáhl z kapsy spray s bílou barvou, kterou měl vyzkoušenu, že se tak snadno nedá smýt. Cítil se nebývale silný, jeho nervozita byla pryč a on pevnou rukou začal rychle stříkat na zeď. I toto několikrát zkoušel v opuštěném lomu za městem. Věděl, že mu to bude trvat jen dvacet vteřin, do té doby snad agenti nestačí doběhnout či jej přímo zastřelit.

Dopsal ve chvatu, ale s pevnou rukou, bez zakolísání i s vykřičníkem. Poté odhodil prázdný spray do kolejiště a vyběhl rychle po dalších schodech pryč. I když předpokládal, že východy jsou již obsazeny a že bude ihned zatčen, s údivem zjistil, že cesta je volná. Nebyl však schopen zklidnit chůzi, dělat, že se jej to netýká. Běžel ne jako, ale skutečně o život. Agenti byli aktivováni, jeho čin byl uskutečněn a jeho identita prozrazena. Ústupovou cestu příliš nepromýšlel, nepočítal s tím, že se vrátí. Utíkal připravenou příchozí trasou, přeskočil mobilní zábrany v malé uličce, kašlal na písek v botách.

Po chvíli zjistil, že se blíží ke svému domu, že je stále volný, že neslyší sirény a že za ním nikdo neběží. Přesto nezpomalil a v zuřivém chvatu vběhl do vchodu domu, kde bydlel. Třesoucí a udýchaný odemkl dveře své bytové pevnosti a po zavření dveří se po nich sesunul k zemi. Cítil však nebývalé uspokojení, že se mu jeho plán podařil. Po chvíli vyčerpáním usnul.

„Zase nám tu nějakej magor čmáral na zeď“, sděloval dispečer stanice úklidové četě, která nastupovala svou obvyklou směnu.

„Budete muset vzít hodně silnej roztok, ten sajrajt se nedá jen tak snadno smýt“, povzbudil ještě unavené ženské.

Všechny tři se postavily před zeď s nápisem.

„Tohle už jsem četla“, prohlásila jedna z nich, „nějak se nám to množí. Ach jo, jdeme na věc.“

A všechny se pustily do čištění zdi, na které byl nasprejovaný nápis:

„Konec světa se blíží“.

Subscribe
Upozornit na
guest
17 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Vladimír T. Gottwald
15 dní před

Milé, velmi milé to bylo, Tome!
Dík!

Jana Melišová
16 dní před

Vy ste super rozprávač a asi vidíte do ľudí, vidíte ich motivácie. Všetko krásne vypointujete a píšete veľmi sviežo. Veľmi dobre sa mi to čítalo. Ja som včera objavila na zdi pri podchode nápis, “ Nie je to v prdeli, je to v ľuďoch.“

Soňa Bulbeck
16 dní před

Skvelé, a bola som zvedavá na koniec…čakal som niečo hroznejšie…takto to bolo o nás všetkých…

Radomira Kielbergerova
16 dní před

Hezké:) vloupat se do hlavy…

Brigita Tóthová
16 dní před

Teda Tomáši, Vy jste mi dal. Uf. Skvěle napsané a vypointované. Díííky za inspiraci. Vaše řádky mě nakopávají ke psaní. Mějte se skvěle

Brigita
16 dní před

Přirovnala bych to k lechtavému elektrošoku probouzejícího mě z letargie😊

Vlasta Fišrová
17 dní před

To bylo správně napínavé… a byla jsem zvědavá na pointu. 🙂 Fakt dobré.

Pavel Jeřábek
17 dní před

Skvělé. Stejně by bylo zajímavé ocitnout se na chvíli v myslích takových lidí. Ale jenom na zkoušku.

Jan Šik
17 dní před

Skvělá povídka, Tomáši!!!

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial