Svobodně žít, ale taky svobodně zemřít (polemika)
Na serveru Neviditelný pes publikoval pan Tomáš Procházka článek s uvedeným názvem. Důvodem bylo nejspíše i to, že si euthanasii vzala jako jedno z témat i potápějící se sociální demokracie. Jak vidno, téma nebylo nijak nosné. Článek je k přečtení zde.
Autor se poctivě zamýšlí na všemi aspekty velmi citlivého tématu, což nebývá až tak zvykem, neboť řada politiků si na tématu snaží nahnat volební body, případně se nějak zviditelnit s vědomím, že toto téma vždy zaujme. K tématu jsem napsal na serveru Blogosféra svůj postoj (zde).
Autor však upozorňuje na některé věci, jež nebývají tak často zmiňovány. Je skutečností, že při všech anketách, které kladou tazatelům otázku, jsou-li pro či proti euthanasii, bývá mnohem více těch, kteří jsou pro její uzákonění, než těch, kteří jsou proti. Jsem si však jist, že mnoho souhlasících nemá tak úplně jasno a k jejich postoji je vede vidina nedůstojného závěru života s omezenou či žádnou možností se o sebe postarat, případně situace, kdy by eventuelně trpěli nezvladatelnou bolestí. Což je samozřejmě velmi silný argument, proti kterému se dá v povrchní diskusi jen těžko cosi namítnout.
Tomáš Procházka rovněž upozorňuje na málo známý fakt, že u nás neprobíhá široká diskuse napříč obory (medicíny, filosofie, sociologie, legislativci atd.). O tématu hovoří na některých fórech lékaři ( s drtivým odporem vůči jejímu zavedení) a – bohužel – i politici, které k tématu vede nejspíše jen možnost získat nějaký ten hlas navíc. Je zřejmé, že by široká diskuse věci prospěla, vyjasnila by se stanoviska a možná našlo i nějaké srozumitelné a průchozí řešení.
Pan Procházka však zmiňuje některé aspekty, s nimiž lze polemizovat. Odvolává se na jistou benevolenci, jež vyplývá z lékaři pečlivého nedodržování Hippokratovy přísahy, které se týká provádění umělého ukončení těhotenství. Mohu kontrovat tím, že v ní je třeba povinnost mladých lékařů se starat o svého učitele medicíny v jeho stáří, což je dnes již samozřejmě přežitek. Rovněž nejspíše žádný z moderních lékařů nesouloží s otrokyněmi svých pacientů, což je rovněž uvedeno jako jedno z pravidel Přísahy. Nejspíše nebude mnoho lékařů, kteří mají nějakou zvláštní radost z výborně provedené interrupce a to na rozdíl od těch, kterým se povedla transplantace srdce či výborný ortopedický výkon. Zavedení instituce umělého přerušení těhotenství v nikom nevzbuzuje radost, na druhé straně se omezily tragédie, pokud tento výkon prováděly andělíčkářky. I klesající počty těchto výkonů svědčí o tom, že časem bude tento problém spíše marginální (uvádím na okraj, že jsem proti provádění interrupcí, avšak jsem realista).
Pan Procházka rovněž poukazuje na důstojnost člověka, který leží bezmocný na lůžku a očekává svůj konec. Vyspělá společnost by měla mít nástroje, jak toto omezit či eliminovat. Vzrůstající aktivity hospicového hnutí, založeného u nás rytířkou lékařského stavu MUDr, Marií Svatošovou jsou dokladem, že to jde. Nicméně jeho další závěr, že by rozhodujícím faktorem měl být člověk sám, vzbuzuje oprávněné obavy. Opravdu si pan autor myslí, že naše společnost je natolik vyspělá, že by skutečně eliminovala jakékoli vedlejší pohnutky, které by vedly k urychlení konce jedince? Zná pan autor závěr Remmelinkovy komise z Nizozemí, kde bylo shledáno značné množství pochybení při provádění euthanasie, zejména chyběl výslovný souhlas jedince, u něhož byla euthanasie provedena? Ví pan autor, že v zemích Beneluxu sílí snahy, aby lékaři mohli rozhodnout i za ty, kteří již toto sami nemohou učinit? Má pan autor jistotu, že náš právní řád a jeho dodržování je u nás přisnější, než ve zmíněných zemích?
Úplně na závěr. Existují případy, které se vymykají. Nedávno v médiích vzbudil pozornost případ mladého sportovce, který onemocněl amyotrofickou laterální sklerosou a během krátké doby z něj byl nemohoucí jedinec, který svůj život ukončil na klinice Dignitas formou asistované sebevraždy. Zde bych si nikdy nedovolil jakékoliv moralizování a plně chápu jeho postoj i opačný postoj jeho manželky. Nicméně staré pravidlo říká, že „hard cases make bad law“, jinak řečeno, tento případ nelze zobecnit. Drtivé většině lidí (a mělo by být všem) je umožněna dobrá paliativní péče ať již doma či v příslušných institucích.
Nutit lékaře, aby svým nemocným ukončili jejich beznadějný stav není projevem lidskosti, ale resignace. Pokud to umožníme či zavedeme-li nějakou mobilní instituci, nebude cesty zpět. A za mnoho let bude nutné, aby se přestárlí občané třeba jednou ročně obhajovali, proč ještě chtějí žít, když přeci péče o ně je tak drahá a bytů je málo. Utopie? Před sto lety si lidé mysleli, jak jsme jako civilizace pokrokoví. A stačilo nějakých 15 let a v zemi Goetheho, Schillera se rozjelo cosi, co nemělo do té doby obdoby.
Přečetl jsem si to se zájmem, pro mne to byl dobrý vzhled do problematiky, jíž se obvykle nezabývám. Vyjadřovat se k tomu nebudu, anžto o tom vím lautrtrus, ale jsem rád, že díky Tobě mám alespoň základní informace.