Svět plný čarodějnic

Můj svět je plný čarodějek, došlo mi dnes nad ránem, po Valpuržině noci, kdy se mi v hlavě začal odvíjet příběh včerejší, jako když si pustíš film, kde jsi jedním z herců a podivíš se, kdo tohle režíruje…

S úctou k režisérovi pak sedáš ke klávesnici a ťukáš ten příběh života snad prý všedního, ale u tebe i s mystikou se prolínajícího. Takže poslyšte: začalo to ráno, kdy jsem navštívila svou matku, čarodějnici největší. Táhne jí na 85 let a je stále docela fit. Vyprávím jí příběh, který mě onehdy tak nějak vyšťavil, a ona na to: z toho se nezhroutíš. No jasně, nemám to v plánu, naopak.

A pak už hupky do školky, mé práce, kde se to dnes čarodějnicemi jen hemží. Máme rádi tradice, tak vaříme lektvary a jiné pochutiny… den plný čarování, které děti znají z pohádek. Pracuji jen na půl úvazku, tak se to rychle přehoupne do korzovací cesty domů, kdy v centru města potkám hned několik skvělých žen, které spojuje třeba to, že umějí překonávat obtíže. Nejdřív dospělou dceru Lidušku, kdy se dozvím, jak se odvíjí její práce a zároveň vášeň, výuka tance. Pak vidím tajemnou malířku a učitelku, tam se pozdravíme jen očima, a za chvíli mě slovy „Jé, ahoj, jak se máš?“ zastavuje další divotvorná žena. Předáme si informace, a už vidím půvabnou ženu „v letech“ na takovém tom francouzském dámském kole s košíkem na zeleninu, jak někde na jihu. V duchu si povím: príma, že funguje, a ona vypráví, jak zvládla další zdravotní příhodu. Onehdy mi zas povídala, jak byl její táta politickým vězněm, v 50. letech, a jaké to bylo na malém městě. Psala jsem o tom pak i do novin, co táta holčičce poradil, jak přežít.

Doma si pak po chvíli lenošení na sluníčku pustím televizi a tady známá herečka Jiřina taky vypráví o tátovi, politickém vězni, a jak jí vezli krátce těhotnou do vazební věznice. Ještě se v autě s těmi fízly nasvačila, jak uvažuje prakticky, co kdyby jí tam najíst nedali. Jiřina slaví 90 let. Vyfotil se s ní snad každý prezident, a že jich od války bylo. Má skvělou dceru Simonu, tu vždy ráda vidím v úlohách živočišných žen.

K našim životům patří samozřejmě i muži, a o tom si mezi sebou někdy povíme, jak čarujeme, i když oni si myslí, že snad tady o něčem rozhodují… chachááááá… je to hlavně v naší moci, pánové, což ti moudřejší vědí či aspoň tuší, a buď se domluvíme nebo ne.

Tu fotku s kočkou na klíně, v domácím houpacím křesle, jsem původně poslala jen mému muži, když jsme si přes den ťukali, co děláme, a jak se máme, ale teď se mi hodí, jako ilustrační. A to jsem ten den čarodějnic ani nechtěla nijak slavit, nedělám vatry, ale když už se to tak hezky seběhlo, tak plamínek alespoň blogerský… 🙂 Mějme se báječně, přátelé, aneb nic není tak horké, jak to vypadá.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články