Jak se… podepsala krví

„Nemám štěstí v lásce….“ Prosila v pokleku v kostele.

„Prosím, Bože, dej mi krásu, ať poznám lásku.“ Ruce sepnuté, oči upřené na kříži. Nic. Žádné znamení. Čekala ještě dalších deset minut. Myšlenkami se stále vracela ke své prosbě, možná ji dobře neslyšel. Nic.

Rozhořčeně vstala: „Tak proč sem pravidelně chodím, když neumíš udělat zázrak!“ Pohlédlo na ni několik očí. Ozvalo se: „PSST!“

Hromová rána. Sklonila oči, neodvážila se vzhlédnout. Ucítila silný pach síry a spálené kůže. Na zemi před ní kleplo kopyto. Druhá noha byla silně porostlá chlupem, na znetvořených prstech paznechty. Silná svalnatá lýtka, pevná stehna… rozkrok vynechala rychlým uhnutím očí (radši), břicho propracované do nejmenších detailů. Prsa krásná a k tomu velká mohutná ramena. Celé tělo, které jakoby stáhli z jemné kůže, porostlo černými tvrdými chlupy. Pokožka zarudlá a zjizvená.

Lucius! (můj nevěrník, lítá po Zemi a svádí jiné ženy. No, co nadělám, někdy se musím podělit o ďábelské…)

Třásla se. Ještě pohled do tváře chyběl. Nedokázala to.

„No tak…“ Povzbudil ji. „Chtělas mě, tak jsem tu.“ Zavrtěla nesouhlasně hlavou. Teď by nejradši všechno vzala zpět. Jeho hlas byl tak vůdčí, líbilo se jí to, ale ovládal ji strach. Zezadu vystřelila oháňka, o které už dávno víme, že do všeho kecá. Omotala se jí kolem zápěstí a pomalu přinutila postoupit kupředu. K němu. Když byla na dosah, drápem ji zvedl hlavinu. Sevřela pevně oči, ne, nechtěla se dívat.

„Otevři je.“ Jeho hlas zjemnil. „Neboj.“ Skoro jako slib. Otevřela je. Propalovaly ji velké krvavé oči. Nos jako by ho někdo odřízl tupým nožem, ještě mu tam vysely cáry kůže. Rty zkrabatělé vztekem…. Ostrá brada a na ní vousy spletené do copánku. Také obličej vypadal jako by ho olizovaly plameny pekelné. Rudá tkáň a zjizvené čelo. Velké pulzující tepny na holé hlavě. Nikde ani zbytek vlasů. Nikdy v životě neviděla něco tak odpuzujícího.

***

„Dej mi krásu, chci být šťastná.“

***

„Tady mi to podepiš.“

„Do roka a do dne.“

***

Ujednáno!

***

„Ty vole, viděls jí?“ Otočil se ten u pultu. „Ta prdelka, je k nakousnutí.“ Hodnotil první.

„No, spíš ty prsa, teda ty bych chtěl mít nad sebou.“ Upil ten druhý. „Jsou nádherný!“

„Ale ne, vidíte ty nohy?“ Podrbal se na bradě ten třetí. „To je krása.“

„Měli jste vidět ten úsměv,“ zasnil se další.

„Taky máte pocit, že je dokonalá?“ Všichni se shodli.

„Tohle musel tvořit Bůh celej tejden.“ Zasmáli se.

(„Bůh??? Tohle je přeci ďábelské dílo, vy hlupáci!“ Zlobil se pokaždé Lucius. „A šlo mi to lehce. Jen jsem pomyslel, jakou ženu bych chtěl já. Hm… Ale povedla se mi, to se musí nechat.“)

***

Byla krásná, vysněným rokem prošla jako jarní rozkvetlou loukou. Vše se jí dařilo, každý ji miloval. Ale ona? Nikdy nenašla tu pravou lásku. Nenašla nikoho, koho by mohla milovat. Těšil ji zájem mužů, ale stejně zůstala sama.

***

„Prosím otevřete bránu.“ Škemrala u kostela. Nic. Zítra ji půjde o duši!

Začala bušit pěstmi. „Prosím, on si pro mě přijde.“ Nic. Kopala do vrat, ale nikdo neotevřel.

„Patříš jemu, milá zlatá.“ Ozvalo se káravým tichým hlasem.

„Ne, prosím, musela jsem k němu, nechtěl si mi pomoci.“ Neotevřel. „Nepomůžeš mi ani dnes?“ Poslední beznadějný kopanec. „Zbabělče!“

***

„Rád tě opět vidím.“ Zasmál se a prohrábl drápy rozpuštěnou bradku. Jako by mu za ty měsíce přibylo jizev a stažené kůže. Byl tak strašidelný!

„Prosím,“ zkusila.

Jen poťouchlý úsměv…

„Vždyť jsem vůbec nebyla šťastná, jak si slíbil.“ Zaútočila jako první. (Přece se nevzdá.)

„Udělal jsem tě krásnou, jak si chtěla. Šťastná už si měla být sama. Pročpak si nebyla?“ Zajímá ho to?

„Nevím, stále jsem nenašla tu pravou lásku.“ Plakala. „Prosím, nech moji duši.“

„Podepsala si lejstro, Milášku, nejde to vzít zpět.“ Hodil po ní stočený pergamen, krví podepsaný. Klekla si a sepjala ruce. Vztekle vstal a rázně ji popadl za ruce. Zvedl ji do výše.

„TOHLE na mě neplatí.“ Zasykl ji do obličeje.

„Prosím, můžu ti nabídnout něco jiného?“ Stála tam stále krásná, uplakaná, jemná, křehká… Jen tak v bílé košilce. Pocítil chuť. Ano, podbřišek začal naznačovat, že se mu tahle kráska líbí. Jakpak by ne, vždyť ji stvořil k obrazu svému. Možná by mohl její duši zachránit. Možná by si ji mohl nechat. Bude mít sice doma s Urianou peklo, ale …

„Nemáš nic, co bys mi mohla nabídnout.“ Křikl a tvářil se uraženě. „Nemůžeš mi dát nic, co bych ještě nikdy neměl. Kdybych chtěl, mohl bych mít všechno na světě.“

„Prosím, vezmi si krásu zpět a pošli mě na Zem. Prosím.“ Prosila a byla přesvědčivá.

„Možná vím, o jedné věci, kterou bych chtěl…“ Zapřemýšlel nahlas.

„Opravdu?“ Svitla ji naděje.

„Miluj mě!“ Rozkázal.

Ježíš! (odplivl si..)

Stáhl se jí žaludek. Čelo zkrabatělo. Oči slzely a ona strachy pomalu sundávala svou košilku. Byl tak odporný! Nedokázala si to ani představit… s ďáblem. Ale šlo o její duši! Musela si vybrat…, vždyť je to jen tělo…

„Ano, udělám to,“ řekla a nahá kráčela k lůžku. Byla dokonalá. Krucinál, to se mu to ale povedlo. Hm… Tohle svírat v náručí? Tohle líbat? Koupat se v jejím rozkroku? Toužil po ní. Vždyť ta houpavá prsa modeloval on. Tu kulatou prdelku hnětl ve svých snech. Dlouhé krásné nohy chtěl mít omotané kolem krku. Ty oči, jindy veselé a hravé, dnes jako oči laně, bojácné ale oddané. Ona by to pro svou duši vážně udělala!

Následoval ji. Ulehla na lůžko a zavřela oči. Pokrčila nohy a otevřela se jeho údu. Odevzdaně čekala. Ucítila pach spálených chlupů. Naklonil nad ní. Čekala polibek od těch zkřivených zlých rtů, nepříjemný dotyk jeho hrubých a bezcitných rukou. Ani nevěděla, jakou velikost má ďáblova „pýcha“. Bála se nejhoršího. Představa jeho dlouhého drsného jazyka ji zabíjela.

„CHACHACHÁ!“ Zasmál se, až se polekala. „Nechci sex, Milášku. Můžu mít sex, kdy chci a s kým chci. Tebe nechci.“ Lhal, chtěl ji, tak strašně moc se s ní chtěl spojit, ale nemohl to přiznat.

Nechápavě otevřela oči.

„A co tedy chceš?“ Rukama se snažila schovat své nahé tělo. Styděla se, ale vůbec netušila, co od ní chce.

„Chci tvou… lásku…“ Zašeptal ji něžně do ucha…

Jeho hlas byl náhle jako vánek. V uších zazněl jako virtuóz, který jemně hladí struny. Srdce ji tlouklo tak hlasitě a silně. Mozek pracoval o sto šest. Hrudník se zvedal a zase se propadal. Pohlédla mu do očí. Už neviděla rudý kočičí pohled. Uviděla smutek, něhu, lásku a cit. Lásku?

Ano, teď si to uvědomila. Proto se jí nedařilo se celý rok zamilovat… Protože milovala jeho! Rukama vystřelila kolem jeho krku a přitáhla si ho blíž. Beze slova ho políbila.

Polibek, na který čekala celý svůj život, polibek, který ji žádný z jiných mužů nemohl dát. Nemohla být nikdy šťastná, protože nikdy nepolíbila ďábla. Teď teprve pochopila…

****************

 

Subscribe
Upozornit na
guest
6 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Vladimír T. Gottwald
5 měsíců před

Možná jsem tomu tak úplně nerozuměl. – A možná to jen předstírám.
 comment image

Jan prazak
Jan prazak
5 měsíců před

Tenhle zpusob propadnuti duse dablu je realnejsi nez ten klasicky s pekelnymi kotli. A jeste neco, Bohunko, muzu po Tobe neco chtit?😺

Jan Pražák
Jan Pražák
5 měsíců před
Reply to  Bohunka

Kdepak chyby, Bohunko, jen by mě zajímalo, jak to mají mezi sebou Lucius s Urianou. Jestli jsou tolerantní a navzájem přející nebo jestli se žárlivě hádají přímo po italsku, případně jestli je jim to jedno. Přál bych si, abys napsala článek o nich dvou:-)

Jan Pražák
Jan Pražák
5 měsíců před
Reply to  Bohunka

Budu se těšit:-)

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial