Jak se… nemohla rozhodnout kterého…

Oni jsou tak skvělí. Každý má něco do sebe. K jednomu cítí touhu, k druhému lásku a do třetího je zamilovaná.

(Ehm ehm…)

(Fuj to jsem se tě lekla, co tady děláš, Luciusi?)

(Přišel jsem se podívat, co tu smolíš, jsem pekelně zvědavej.)

(Nic pro tebe, mazej!)

(Ale, ty máš touhy? A hned na tři? Že bych ti pomohl?)

(Nech to na mě, já to napíšu podle svého.)

(Ale já bych to uměl pikantně…)

(To já taky…)

(Tak fajn, jdu se vyřádit někam jinam. Přijdu se podívat, jak jsi dopadla, jestli mám ohřát lázeň… Přeju příjemný večer, chachachá :))

***

Sakra, to světlo zase zhaslo. Jdu po chodbě a mávám rukama, aby automaticky naskočilo. Už. Juchů! Když strkám klíče do zámku a odemykám, zavolá na mě.

„Bohunko!“

Ježíš! To ne, proč jde za mnou? César! Okamžitě znejistím. Co teď?! Jen jsem chtěla nenápadně zmiznout těm třem z očí. Jsou fajn, ale cítím, že bych v jejich společnosti mohla něco provést. A i když by se mi chtělo…, na tohle prostě nemám.

„Počkej.“

Stojím u odemčených dveří a sahám po klice. Budu dělat, že jsem si ho nevšimla? Rychle zmizím do pokoje? Jenže on zaklepe, já budu muset otevřít a bude to ještě horší.

Světlo zhaslo. Rychle zamávám, když se rozsvítí, je přímo přede mnou.

„Proč si odešla?“ Začíná konverzovat. Jen skloním hlavu a opřu se o dveře. Zvedne mi bradu a já se prostě musím podívat do jeho očí. Ach…

„Ani dnes mne nepolíbíš?“ Jeden pracovní výlet už máme za sebou a tehdy to vlastně dopadlo velmi dobře. Všichni tři se opili a já prostě odešla.

„Césare, neblbni, nemůžu…“ Snažím se vysvětlit, ale on nechce poslouchat. Nakloní se ke mě. Držím si ho rukou od těla. Ale přemáhá mě. Musím se smát té naší malé válce. Kruci, proč ho nepolíbit? Nikdo tu není, nikdo to neuvidí…

„Vzdej se!“ Zašeptá. Světlo opět zhaslo. Zamávám.

„Nechci, aby se to zvrtlo…“ Nevím, kam s očima. Hluboce si vzdychnu, tak moc ho chci políbit. Vidí to na mě. Musí to být vidět. Taju z jeho blízkosti, z jeho vůně.

„Nic se nezvrtne, jen konečně uděláme, co chceme už dávno.“ Rukama si mě přitáhne a já se vzdávám. Políbíme se. Je to… hmmm… krásné. Nepopsatelné. Takovou dobu jsme na to čekali. Nechci přestat. Naše polibky jsou hlubší a hlubší a já chci zmáčknout tu kliku a otevřít dveře.

Tma. Rychlé mávání.

Otvírám. Postoupíme v objetí do pokoje. Jsme na sebe nalepeni, nohama propleteni a pusami spojeni. Dveře se zabouchnou. Ruce šmejdí pod oblečení a nahmatávají naše intimno. Cítím teplo a sílu jeho těla. Konečně se dotýkáme na těch správných místech.

Když už se odvážím vysvlékat… klep, klep, klep… a šeptání do tmy.

„Bohunko?“ Oba ztuhneme. Kolega Lim. Co teď?

„Otevři mi komůrku, chtěl bych tě polaskat.“ Ježíš! Co to říká? César nevěří vlastním uším. Zvedne nechápavě obočí a zpříma se mi podívá do očí. Sakra. Lime, co tu děláš? (Říkám si) Pokrčím rameny, ale moc dobře vím, o čem mluví. Jednou nám spolu bylo moc krásně. Ale je to dávno, tak dávno. Ale on asi nezapomněl. Ani já.

„Zbav se ho.“ Zašeptá César a odchází do koupelny. Zbavit se ho? Lima? Nemůžu, ty jeho roztomilý koutky jsou k sežrání.

„Lime, už spím.“ Hlasitě zívnu, aby pochopil.

„Chtěl by ti líbat bradavky, Bobulko, prosím, moc tě chci.“ Musím se smát. Umí moc hezky líbat bradavky.

„Běž spát.“ Snažím se ho odbýt. Ťuká a ťuká… „Už jsem v posteli.“

„Chci tam být s tebou.“ Poškrabe dveře. Jsem nervozní.

„Moc po tobě toužím, moje koutky po tobě touží, chtějí tě celou ochutnat.“

Sedím za dveřmi na bobku… Nemůžu otevřít! Ale chci! Ale co César? Tak pěkně jsme začali.

„Otevři, prosím, je tu tma.“ Otvírám dveře a postavím se rázně mezi futra.

Světlo se rozsvítilo.

„Lime!“ Řeknu trochu teatrálně. Na nic nečeká a políbí mě. Ach… Sakra, to ne! Ach… sama nevím, co vlastně chci. On je dokonalý romantik, miluju ty jeho koutky s jazykem, jeho něžné doteky. Odstrčím ho.

„Ne, nechme toho.“ Je to skvělé! Ach…

„Tak moc tě chci. Dnes v baru ti to tak slušelo, hned jsem na tebe dostal chuť.“ Držím rukama odstup. Sice je to krásné, ale v koupelně čeká César a já nemůžu pozvat Lima dál.

Světlo zhaslo. Nemávám…

„Budu tě milovat celou noc,“ líbne mě ještě.

„Nejde to, promiň.“ Spásná myšlenka. „Mám své dny.“ Posmutněl. „Proto jsem tak brzy odešla.“ Zalžu. Škoda, tak moc bych si to chtěla s Limem zopakovat.

„Tak jen trochu.“ Zkusí to ještě. Zavrtím hlavou. Ještě poslední polibek a rychlé pohlazení. Zavírám dveře. Oddychnu si. Copak asi César?

César usnul ve vaně! Usnul ve vaně??? Teď jsem vyhodila Lima a César si spí? Vždyť je to vlastně dobře.

Přikryla jsem ho dekou a nechala ho spát. Ráno bude pěkně rozlámaný.

Vlezu si do postele. Tak nejdřív dva a teď ani jeden. No jo, to jsem celá já. Zavrtám se a zhasnu lampu.

Ťuky, ťuky… Asi jsem usnula. Zbystřím a znovu uslyším tiché ťukání. Dojdu ke dveřím a poslouchám. Opět to tichoučké ťukání. Poškrábu moji stranu.

„Broučku?“ Ozve se. Panebože, Emko? Přehodím přes sebe župan a otevřu. Sedí na zemi a prsty vyťukává prosbu.

„Co tady děláš?“ On je tak božský! Zvedne ke mě oči, má je plné něhy a lásky. Je opilý. Musím se smát.

Světlo… Mávání…

„Kluci odešli a já jsem po tobě zatoužil.“ Mumlá, skoro mu není rozumět.

„Blázínku.“ Kleknu si k němu na zem. „Pojď odvedu tě spát.“ Nebrání se, zvedne se a obejme mne. Tak silně, tak láskyplně, tak toužebně.

„Emko,“ zašeptám, jsem roztoužená. Moc bych dnes chtěla skončit v posteli muže. Je mi jedno, že je ženatý, najednou jsem po něm zatoužila. Už je to dlouho, co to mezi námi zajiskřilo…

Dnes se dívá jako zamilovaný. Alkohol udělal své. Políbím ho. Trochu tím znejistí a zavrávorá. Pak se ale opře o zeď a nechá se vést touhou. Zabouchnu své dveře a odcházíme směrem k jeho pokoji. Tak moc ho chci.

Svalí se na postel a rukama hledá moje tělo. Obkročmo si sednu na něj.

„Milášku, skoč prosím, pro trochu vínka, ještě si popijeme. Chci ho z tebe slízávat.“ Políbíme se a já chvátám do baru. Kruci, to je noc. Co bude zítra ráno? Barman na mě spiklenecky mrkne a já vesele mastím zpět za Emkem. Ano. Bude to krásná noc!

Světlo zhasíná v polovině chodby a já poslepu dojdu k číslu 24. Zaťukám potichu… Čekám, zaklepu, čekám…. Sakra, neříkej, že spí?

„Emko?“ Zašeptám a škrábu na dveře. „Miláčku!“ Klepnu hlasitěji. Nic.

NIC!!!

***

To světlo je tak protivné, když chce člověk ještě spát. Mám pevně sevřené oči, ale ten svit je silnější. Slyším nějaké hlasy… Pomalu otevřu oči… Podpatky klepají o podlahu, děti pobíhají a muži se otáčejí mým směrem.

Ležím v baru na pohovce, přikrytá dekou. Hlava mi třeští a já vůbec nevím, která bije. Rozkoukávám se. Do mého zorného pole přichází velká postava. Přináší mi sklenici a náhradní klíče od mého pokoje.

„Dobré ráno.“ Usměje se na mě barman. „Asi byste už měla vstávat,“ skloní se ke mě a zašeptá.

„Všichni tři pánové se už chystají na snídani.“ Ospalost je pryč. Vyletím jako střela a ženu se k mému pokoji. Čekám trapné setkání s Césarem…

Nikdo tam není. Rychlá sprcha a velmi silný make-up, abych je u snídaně nevyděsila. Sakra! Vzpomněla jsem si na předchozí noc. Ufff! to bude zajímavá snídaně.

***

„Dobré ráno.“ Dojdu k jejich stolu. To bude síla! Myslím, že naše firma v téhle čtyřce nemůže dál fungovat. Všichni tři se usmějí a spiklenecky mrknou.

„Dneska ti to sluší, Bohunko! Asi ses hezky vyspala…“ Všechny obavy ze mne padají. Žaludeční neuróza je pryč a já se můžu klidně naládovat povidlovýma buchtama…

Ach vy muži!

***

(Tak co?)

(Nic, no. Nějak to nevyšlo…)

(Ty jsi břídil. To já bych tam napsal, že se to povedlo se všema. Ano, tři muži a jedna žena…Měla si mě k tomu pustit. To by byly detaily.)

(Luciusi, jindy ano? Teď vypadni! 🙂 Sprosťáku.)

(Copak tobě by se to nelíbilo?)

(…)

 

5 3 votes
Hodnocení článku
Subscribe
Upozornit na
guest
8 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Jan Pražák
Jan Pražák
14 dní před

Dlužno přiznat, že mám mezery ve vzdělání, trojku či vícku jsem nikdy nezkoušel. Ale ani mě to neláká, nedokázal bych dělit pozornost mezi víc žen najednou;-).

Jan Pražák
Jan Pražák
14 dní před
Reply to  Bohunka

Tak tohle vrčení umí naše kočky dokonale:-)

Jan Šik
14 dní před

Teda musím závistivě konstatovat, že jsi plodná autorka. A ještě si navíc držíš stále solidní úroveň psaní. To Ti taky závidím. Ale hezky závidím. Krásný večer

Tomáš Vodvářka
Admin
15 dní před

Zatracená dilemata, Bohunko z Telče…a nakonec ….nic.

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial