Úryvek Záchodová lejdy z knihy Ženy z Bohnic
K příležitosti dotisku mé knihy „Ženy z Bohnic“ zveřejňuji poprvé a jedinečně zde na Blogosféře úryvek o Záchodové lejdy. Připojen jen můj naříkavý dodatek o pirátské distribuci Žen z Bohnic.
Záchod je pro pacienty v Bohnicích chrámem společenského vyžití. Místní undergroundové doupě
pro otupělé buřiče. Na zemi se tísní ženské s cigárem v hubě, usrkávají rozpustné kafíčko z vlažné kohoutkové vody, teplá neteče, sorry holky, a u toho kafrají o zhovadilosti světa. Občas idylku
přetne nafintěná slečinka s parfémem v ruce, která svůj Dior deklasovala na úroveň WC fučifuků,
aby po sobě nezanechala ani ten nejmenší prd. Jemňoučkým hláskem pípne: „Prosím, můžete odejít? Potřebuji na kakání soukromí.“ A banda zdejších kavárenských povalečů se neochotně zvedne a umožní slečince přepych prázdných latrín. Hej, to je pohodlíčko jak v hotelu Hilton!
Záchodová lejdy, titulovaná také jako královna hajzlíků, je ztělesněním barvy smogu; má
šedou kůži, vlasy i oči. Ztracena v hustém kouři, schovaná ve flekatém, místy propáleném župánku, s kyslíkovou maskou připravenou, až se dostaví další astmatický záchvat, při kterém ze sebe
vychrchlá pozůstatky své duše. Lejdy v noci nespí, dřepí v prostorách vyměšování, bafá jednu za
druhou, občas se u toho dusí, občas si poklábosí s dalším insomniakem. Prášky na spaní, v těch
se vyzná. S přehledem chrlí jména přípravků jak ukolébavku před probdělou nocí: „Halí belí, Stilnox lení, Hypnogen není. Sanval v zelí a Zolpidem v petrželi.“ Bohužel, žádný zázrak současné
medicíny jí dosud dlouhodobě nezabral. A tak je to tady se všemi – na mě zkouší jedno antidepresivum za druhým, aby mi po čtrnácti dnech užívání diagnostikovali zhoršení.
Za Lejdy nikdo nechodí, nikdo z jejích známých si nevzdechne ani na čtvrthodinovou zdvořilostní
návštěvičku. Přesto není sama, síla její vůle či možná vábivé charisma jejího utrpení nás nutí schoulit se k ní na chladné, oprýskané dlaždice. I já za ní div nedolejzám, za její partou složenou ze samých poraženců. Má neoddiskutovatelné vnitřní kouzlo, jež z ní tryskavě vyvěrá, její vyčerpaný zevnějšek křičí: Hleďte, vůdkyně zdecimovaných trosek. Ale to s ní se smějeme, když žena v Bohnicích pokřtěná jako Náboženská euforie vyleze z kabinky, ukloní se Bohu a po svatém otčenáši připojí svůj dodatek:
„A Bože, Bože, moc ti děkuji za dnešní kvalitní hovno.“ Buranskému, až sprostému černému humoru se v takových podmínkách daří, kvete tu o sto šest. Zjemnělým, lyrickým dámám vstup zapovězen.
Příběh Záchodové lejdy je v Bohnicích obvyklý. Život brutální jak držka rozbitá stokilovým boxerem, otec hajzl, muž ještě větší hovado, dítě na krku a starej se sama, pomoc nečekej, ti šmejdi ti pomůžou leda do nejlacinější urny. Podepsalo se to na ní vráskami, vyrytými rýhami: padesát byste jí nehádali, možná šedesát, možná více, její tvář je bezvěká.
S ničím se nemazlí, se vším je hned hotová.
Slovo závěrem
Pokud Vás úryvek zaujal, neopomeňte mé psací ambice podpořit legálním stažením e-booku či si pořiďte rovnou čerstvě vytisknutou, krásnou knihu.
Píšu schválně „legálním stažením“, páč poslední dobou jen nahlašuji a nahlašuji nezákonně distribuované Ženy z Bohnic. Víte co, ono to psaní je honorováno asi tak haléřem na hodinu, takže případné stažení mimo oficiální stránky, pak vnímám velmi velmi negativně.
E-book i kniha dostupná zde: bit.ly/KupBohnice
Já na žádný stahovací zdroj nenarazil, i zadal jsem oficiální objednávku a těším se na dodání. 🙂
U nás v Chomutově máme jedno občanské sdružení, kde se věnují lidem s psychickým onemocněním, a jednu pracovní dílnu tam teď má na starosti paní, která měla a asi ještě někdy má deprese, několikrát se i pokusila o sebevraždu. Natočili s ní teď video, kde si pochvaluje péči psychiatrie v Ostrově. Ostrov nad Ohří, tamější nemocnice je na tom zřejmě o dost líp než ta pražká bohnická.A tahle paní Hanka je taky skvělá v tom, že téma detabuizuje. A ty nenápadná ženy ze sdružení… některé od vidění znám, provozují i kavárny. Dělají to moc dobře.
👍🙂 Už jsem psala, tak autentické, až člověku přejede mráz po zádech
Děkuju za sugestivní vylíčení, až jsem sám, coby zasloužilý nikotinik, zalitoval těch nebožaček, krutě vyštvaných na hajzl! Nechť je k nim osud milostiv a klozety voní camelkami a rezedou!
;o)
některá oddělení mají možní i kuřářny. TO je pak luxus největší :D.
Ano, když jsem předloni navštěvoval maminku, než se jí hlavička trochu srovnala, ve Lnářích, zaznamenal jsem, že tam kuřárnu mají. Dokonce jsem ji asi dvakrát i využil. Ale většinou bylo hezky a teplo, a protože jde o bývalý klášter, sedávali jsme v rajském dvoře, a tam se kouřilo o sto šest. 😉
Úplně to království Záchodové vidím a v jednu chvíli mě ovanul i malý zápach. Máte velký cit pro popis prostředí. Co se týká krádeží e-knih…Nedá se to vyhrát. Jakmile se dnes dá něco na net, začne si žít svým vlastním životem. Na druhou stranu, je to jistá známka úspěchu a to by Vás mělo těšit. Teď by měla přijít na řadu audiokniha a potom film….
Děkuji, to prostředí je tak intenzivní, že ho nelze podat neintenzivně :D.Audiokniha se tvoří na zakladě prodejů :D. Musí to být bestseller, což nejsem :).
Krádež duševního vlastnictví je samozřejmě lumpárna. Na druhé straně je skvělé, že Vaše kniha je natolik populární, že je stahována v masovém měřítku.
Ono to není asi masové měřítko :), ale prostě pětkrát tam byla, pětkrát jsem ji nahlašovala. Samozřejmě mi to svým způsobem dělá radost, ale zase na druhou stranu ty „výdělky“ knihy pak nahrávají mému muži, který se „výdělkům“ trochu směje :D.
Ale zároveň samozřejmě nikdo nepíše knihu kvůli penězům, ale kdyby si stála finančně trochu lépe, tak bych možná byla v očích muže více „perspektivní a schopná žena“ :D. Ale všechno jsou to jedny velké uvozovky.
Tvůj muž tě má rád takovou, jaká jsi, o tom nepochybuju, ač ho tedy osobně neznám. 🙂 Chápu samozřejmě, že tě tohle stahování štve, ale fakt to ber jako autorský úspěch…