Čína – pohoří Hua Shan

Novým výpadům za exotikou současná situace moc nenahrává. Cestovatelské vzpomínky ale zůstávají. Čínu jsem projela už před lety, přesto mi připadá, jako bych se vrátila včera. Kompletní cestopis vyšel v knižní podobě letos v únoru pod názvem Čínou nahoru i dolů. Přináším alespoň malou ochutnávku jednoho ze zážitků dvou nesourodých cestovatelů – výstup na pohoří Hua Shan.

O pohoří Hua Shan jsem našla mnoho zajímavých informací, které se ovšem jedna od druhé značně liší. Už samotný název Hua Shan podle některých zdrojů znamená Zelený drak, podle jiných Květinová hora. Osobně se přikláním spíš k drakovi, protože mi zatím trochu nahání hrůzu. Pohoří má pět vrcholů, z nichž nejvyšší je South Peak (Nán Feng) – 2 160 m n. m. V bílých skalách je umístěno několik taoistických chrámů, ke kterým se snaží dostat tisíce věřících i nevěřících. Cestu jim znepříjemňují příkré skály, které v úzkých průrvách schovávají vytesané schodiště. Zdolat tisíce strmých schodů není nic lehkého. Řadu let tak byly vrcholy Hua Shan odměnou jen pro odvážné. Dneska je cesta na North Peak (1 615 m n. m.) usnadněná lanovkou a příliv turistů roste. Proto je nejrozumnější vyrazit nahoru v odpoledních hodinách, kdy většina lidí sjíždí z vrcholu lanovkou, a užít si tak krásu zapadajícího slunce v osamění hor. Alespoň tak jsem to četla. Nahoru vyrážíme chvíli před pátou hodinou odpoledne hned potom, co si v zatuchlé restauraci dáváme podivné cosi k pozdnímu obědu. Čeká nás převýšení 1 100 m. Ufff…

Výstup na Severní vrchol posvátného pohoří ve výšce 1 615 m n. m. je dlouhý asi 6 km. Začátek trasy vede po pohodlném lesním chodníčku. Jediná nepříjemnost začátku pochodu se začíná ozývat v mé břišní dutině. Podivné cosi chce ven. A to bezodkladně. Jenže kam s tím? Všude okolo chodníku je neprostupná džungle plná všelijaké havěti, do které se mi nechce vystrkovat svůj městský zadek. Potím se a stoupám výš. Nerada bych se ale do náhradních kalhot převlékala hned na začátku cesty, obzvlášť když to je to jediné, co spolu se svými krémíčky a čelovkou táhnu na vrchol. U několika stánků s jídlem se pantomimou, kterou už mám vypilovanou do podoby, že by se za ni nemusel stydět ani mistr Čejka, ptám na WC. Číňan ukazuje kamsi za velký strom a zubí se na mě. Odhazuji batoh a spěchám za houští, kam vede úzká cestička. Na konci vyšlapané pěšiny ale nestojí kadibudka, jak jsem si i podle zápachu myslela. Místo vysněné latríny na mě čeká, promiňte mi ten výraz, hromada hoven rovnoměrně rozvrstvená na plácku 5 x 5 metrů. Není ale čas na hrdinství, a tak na okraj přispívám svojí troškou do mlýna a s úlevou se vracím zpátky. U chodníku už čeká usměvavý Číňan a natahuje ke mně ruku.
„Fuj, za tohle chceš peníze?“ rychle pryč.

Ve střevech lehko, zato duši se výrazně přitížilo. Po hodině příjemného pochodu se před námi zvedá skalní stěna, do které jsou vytesané něco jako schůdky. Vzhledem k tomu, jak je stěna kolmá, vypadá schodiště spíš jako podivný kamenný žebřík po okrajích jištěný řetězy.
„Tohle nedám! Stejně je už pozdě. Vrátím se, dokud je světlo. Ráno vyjedu lanovkou.“
„Dyť to nic není. Drž se řetězů, koukej před sebe a šlapej nahoru. Půjdu za tebou a budu tě jistit.“
„Ne, fakt se bojím. Sorry, to nepůjde!“
„Jen lez, lez!“ tenhle jinak zmatený a roztržitý cestovatel mi najednou připadá jako nejodvážnější horský vůdce a kupodivu začínám stoupat vzhůru do skal. Adrenalin ve mně dělá divy a naprosto převrací všechny dosavadní postoje k Mistru GPS (nebojte, neskončí to láskou na celý život). Funím jako parní lokomotiva a zvedám nohy jednu po druhé v pravidelném rytmu. Řetězy svírám v rukách, jako bych je chtěla rozmačkat a občasnými dotazy se ujišťuju, že je Mistr GPS za mnou. Ohlédnout se neodvažuju. Vůbec neslyším jeho dech a trochu mě to znervózňuje. Přece není možné, aby taky nefuněl.

Po zdolání zhruba třísetmetrového převýšení je před námi malý chrám usazený do skalní prolákliny. Chvíli odpočíváme a já se konečně odvažuju podívat dolů. Nádhera! Úzká soutěska sevřená bílými skalami dokonale nasvícená dlouhým světlem právě zapadajícího slunce. Jenže právě zapadající slunce mě vytrhuje z dechberoucí podívané a vrací zpátky do reality. Musíme dál. Nahoru to je ještě pěkný kus cesty a za hodinku bude tma. Trošku mě uklidňuje pohled do jedné místnosti chrámu, kde je vidět několik postelí. Když bude nejhůř, přespím tady a nahoru dolezu ráno. Jen jestli bych to bez podpory Mistra GPS dokázala? Jeho odhodlání vylézt nahoru už dneska je očividné. Pod vidinou východu slunce nad všemi pěti vrcholy Hua Shanu se mu vlastně ani nedivím a vyškrabuju poslední zbytky psychických i fyzických sil, abych to dokázala taky.

Cestou nahoru potkáváme dvojici čínských turistů, kteří sestupují dolů. Vyhnout se v úzkém prostoru schodiště není snadné, ale člověk je tvor přizpůsobivý a zvykne si snad na všechno. I já si trochu zvykám na kolmou stěnu pod nohama a rozechvěle se pouštím jednou rukou řetězů, abych je nechala projít. Všímám si rukavic, které mají v tom strašném vedru na rukách. Podivínství Číňanů mě už přestalo překvapovat, nevěnuju tomu větší pozornost. Důležité je, že po skoro čtyřhodinovém stoupání jsme konečně na vrcholu. A je to nádherný pocit. Už i proto, že konečně vím, že můj parťák je přece jen schopný se pro něco alespoň malinko nadchnout. Ba co víc, povzbudit i mě.

Až tady, na skalnatém vrcholku, si uvědomuju, jak nezdolná musela být snaha lidí, kteří do skal vytesali tisíce schodů a ještě dokázali na jednotlivých vrcholcích postavit chrámy a ubytovny. Jen samotný výstup je namáhavý, a to nemluvím o tunách materiálu, které sem museli kvůli stavbám vynosit. Ubytování je sice prosté, ale nádherný výhled vynahrazuje absenci veškerého pohodlí. Zcela neočekávaně mě zastihuje menstruace, což není v ubytování bez vody a záchodu žádná výhra. Ona to vlastně není na cestách výhra nikdy. Lavor studené vody, který jsem získala od pana domácího, mi ke štěstí stačí. Voda je potřeba už kvůli černým rukám, které svou barvu získaly nepochybně křečovitým svíráním řetězů cestou nahoru. Už chápu význam rukavic.

Mistr GPS vstává hodně brzy ráno, protože chce vidět, jak slunce vykukuje zpoza bílých skal Květinového pohoří. Vzhledem k jeho rannímu elánu nepochybuju, že to stihne na všech pěti vrcholech zároveň. Ještě za ranního šera přemýšlím o tomtéž, ale v momentě, kdy se převalím z jednoho boku na druhý, zjišťuju, že moje tělo včerejším výstupem dost utrpělo a bolí mě snad úplně všechno. Zůstávám zachumlaná ve spacáku a o krásách tichého rána si nechávám jenom zdát. Nádhera Hua Shanu je zahalená pověstí jedné z nejnebezpečnějších stezek světa a zkoumat zdejší nástrahy se mi v pět hodin ráno vůbec nechce.

Až kolem desáté hodiny se vydávám na průzkum okolí. Úzká schodiště vytesaná do bílých skal, pokroucené zakrslé borovice a všudypřítomná vůně vonných tyčinek mi dávají zapomenout na bolest nohou, ke které se přidává pálení z několika nově stržených puchýřů jak na rukách, tak na nohách (úplnou novinkou v mém životě jsou puchýře zespoda na patách).

Během odpoledne narážím na slavnou Plank Road in the Sky, za kterou sem prý míří davy turistů. Prkenný chodníček široký maximálně 40 cm je připevněný ke skále ve výšce zhruba jednoho kilometru. Ti nejodvážnější se přidržují rukama kovového řetězu připevněného nad dřevěnou lávkou, ti méně odvážní se jistí tělovým úvazkem s karabinou, který se tu dá vypůjčit. Nám strašpytlům nezbývá než se na tu podivnost koukat zpovzdálí a nevěřícně kroutit hlavou. Přestože se tu prý běžně stojí fronty, dneska tu není ani noha, což mě přijde vlastně daleko přirozenější.

 

Nejpodivnější na celé Plank Road je fakt, že nikam nevede. Po zdolání několika metrů nad propastí se musíte zase vrátit zpátky, odkud jste přišli. Jde jen o atrakci, nikoliv o nutnou cestu. Touha získat šokující fotografii na Instagram je ale nekonečná. Tu si mimochodem můžete pořídit i v jednom z chrámů, kde vás vyfotí na modrém pozadí a dechberoucí hlubinu pak jednoduše doklíčují. Tím spíš se mě tahle zábava netýká (samozřejmě i s přihlédnutím k mojí panice z výšek) a pokračuju po kolmých schodištích, která mi jako adrenalinová zábava úplně stačí a navíc skutečně někam vedou.

Na centrálním vrcholu potkávám Mistra GPS a domlouváme se, že pomalu půjdeme dolů, abychom stihli odpolední autobus zpátky do Xi´anu. Do téhle chvíle jsem dneska pochodovala výhradně nahoru a kupodivu jsem s tím neměla žádný větší problém. Po zdolání několika desítek schodů směrem dolů se situace radikálně mění. Nohy se začínají neovladatelně třást a stehna pálí, jak kdyby mi je vzali letlampou. Schodiště se mezitím naplnilo množstvím turistů, kteří se nechali vyvést nahoru lanovkou, a tak je pohyb po úzkých cestách hodně zpomalený. To mi naprosto vyhovuje a s občasným hekáním se pomalu sunu dolů.
„Kde jsi tak dlouho?“ diví se Mistr GPS, když se konečně došourám k ubytovně.
„Nějak mi přestaly fungovat nohy. Dvoudenní chůze po schodech nahoru a dolů mi nesvědčí.“
„Mně to neva.“
Přemýšlím, jak je možné, že dokáže běhat po kopcích bez jediné fyzické bolesti nebo duševní emoce. Není na něm poznat nic. Nezaznamenala jsem jediný záchvěv radosti, nadšení, zoufalství… Prostě nic. Navíc ho nebolí nohy, nedělají se mu puchýře a nebojí se výšek. Není on nakonec robot?

Moji pozornost upoutají kabinky lanovky, jak jedna po druhé v pravidelném rytmu pohlcují skupiny turistu a s tichým hučením je sváží z hor dolů. Je to jasné. Dolů jedu lanovkou. Možná je to srabáctví, ale na Hua Shanu jsem se už překonala až až.
„Dolů pojedu lanovkou, strašně mě bolí nohy,“ říkám se strachem v hlase, že mě bude zase přemlouvat k dalšímu výkonu.
„Tak čau. Sejdeme se dole.“ Nahazuje batoh na záda a rozbíhá se po schodišti dolů. Někdy je nekomplikovanost jeho smýšlení skutečným darem. Uvědomuju si už podruhé klady jeho bezemočního jednání. Cesta dolů lanovkou je sice fyzicky nenáročná, zato moje psychika kvílí. Začíná foukat silný vítr a kabinka se na laně kymácí ze strany na stranu jako zoufalá veš na posledním vlasu plešouna. Hluboko pode mnou je v úzké štěrbině skal vidět několik malých teček, z nichž jedna je Mistr GPS. Identifikuju ho jednoznačně jako tu nejrychleji se pohybující a trochu se začínám bát, že bude dole dřív než já. V tu chvíli se kabinka v poryvu větru prudce zakymácí a Číňanka vedle mě dušeně vykřikne. Zaplať Bůh, že je tady někdo další, kdo taky něco cítí.

Pokračování a vůbec celý cestopis plný zážitků a fotografií si můžete pořídit v knižní podobě pod názvem Čínou nahoru i dolů

5 6 votes
Hodnocení článku
Subscribe
Upozornit na
guest
5 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Bohunka
3 měsíců před

Úžasné. Miluju hory a Vám (přiznávám) závidím.

Jan Šik
3 měsíců před

Nádhera. Závidím. Teď už se na taková místa nedostanu. Pište prosím dál. Hezký den

Adéla Vodvářková
Admin
3 měsíců před

S chutí jsem si to přečetla! Líbí se mi, že nic nezamlčujete.
Vždycky po přečtení takových článků lituju, že nemám dostatečnou odvahu na to, abych se taky vydala na tak zajímavá místa.

Tomáš Vodvářka
Admin
3 měsíců před

Když jsem viděl ty „stezky“, mohu zodpovědně prohlásit, že bych potřeboval onen prostor pro defekaci i bez toho čínského menu. Klobouk dolů, Kateřino

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial