Už odcházíte

V první řadě bych chtěl poděkovat zdejšímu šéfovi za pozvánku do tohoto fajnového prostředí. Místo nějakého zdlouhavého úvodu bude lepší, když zde na začátek otisknu svůj článek z loňského října. Za přetrvávající aktuálnost ručím.

Celému světu kralovat se vám zachtělo. Uzurpovat si celé hřiště. Vaše počínání ale odporuje samotné podstatě života, a proto už je slyšet, jak vám zvoní hrana.

Dali jste si tu práci a po dekády jste se křížili a spolčovali, ve velkém jste loupili, hráli válečné šachové partie a ničili všechno a všechny kolem, abyste mohli ve své nenasytnosti ovládat celou tuto úžasnou, úchvatnou modrou kuličku.

Chvíli se to i dařilo a pár věcí se vám celkem povedlo. Pod rouškou boje s desperáty rozvracíte země a kupujete si celé ekonomiky, abyste tam pak mohli těžit. V parcelách světa jste si najmuli styčné důstojníky, kteří vám odvádějí desátky, a snažíte se tam rozprostírat své sítě. Nitky oficiálních hlásných trub, jimž ještě pořád dost lidí věří, vedou k vám. Svým mamonem jste zblbli mnohé, to se musí nechat; hrajete na jejich strunu.
A pak ta stará finta, jak jste hodně lidí přesvědčili o tom, že vlastně neexistujete. Všechny, kdo jsou schopni vaši hru prohlédnout, necháváte označovat za blázny. Naprogramovali jste si množství robotů, kteří vámi stvořené systémy dokonce obhajují.

Jenže vám už odzvání – a vy to i přes svou patologickou psychopatii dobře víte. A jakkoli kolem sebe kopete, klesajíce ke dnu, váš odchod je nevyhnutelný. Pokud si lidstvo představíme jako organismus, pak vy jste rakovinné buňky (představujete smrt – a jistě ne náhodou je to právě smrt, kterou jako svůj nástroj často používáte). A tento organismus si před několika vteřinami začal vaši existenci uvědomovat. Jak je to dlouho – dvacet let? Přirozenému vývoji napomohl internet a později chytré technologie, jedny z nástrojů začátku vašeho konce. Synapse v mozku najednou spolupracují bezprecedentní, bleskovou rychlostí. A organismus počal tvořit nové obranné buňky. Jsou již chytřejší, protože nezávislejší než my o něco starší – a vy se jich děsíte, protože víte, že jsou to ony, kdo vás bude při vašem odchodu vyprovázet. Ostatně už to začalo.

Máte strach. Máte strach, protože jsou lidé, kteří se na planetu dokáží podívat vzhůru nohama a uvidět, že najednou ležíte nikoli nad, nýbrž pod těmi gigantickými hnědými a černými kontinenty, kterých se štítíte, a v malých státech se tam dole krčí ty vaše staré kořistnické rodiny, co chtěly kolonizovat celý svět. Máte strach, protože nové generace už nevyrůstají odkázány na jediný zdroj pravdy – ten váš. Přístup k informacím z celého světa mají dneska mladí v kapse kalhot a mohou cokoli střelhbitě šířit. Máte strach, protože jste svědky toho, jak se objevují první vlaštovky. A čas je relativní, jak jistě víte i vy.

Už odcházíte.

K tomu všemu jste jenom prachsprostí zloději. Nemáte vlastní invenci, nikdy jste nedokázali přijít s ničím originálním, všechno pouze kradete z historie. Dělali to kdysi vaši předchůdci (a možná i předkové) a děláte to dnes i vy.
Stokrát opakovaná lež se stává pravdou.
Ovládněte jejich myšlení – a ovládnete je.
Rozděl a panuj.
Manipulace a propaganda – tohle všechno používali třeba i vaši kolegové nacisti, ovšem upozorňovali na to už dávní filozofové. Vy staré mechanismy pouze aktualizujete, ale tím váš vklad končí.

Vlastně jste jenom k smíchu. Nejste k pláči, ó nikoli. Kdybyste mi byli k pláči, znamenalo by to, že vás beru vážně, že vám věnuju kus sebe. Jeden náš psycholog říká, že lidi jako vy zjevně nevědí, co dělají. Kdyby totiž věděli, co dělají, nemohli by tu provádět to, co tu provádějí. A v takovém případě mě prostě nezajímáte. Proč bych si z vás měl dělat vrásky? Jen si hrajte, dokud máte čas.

Už odcházíte.

Ne, tenhle text se až k vám asi nedostane, ale kdyby k někomu z nižších pater ano, toto by vás mohlo štvát: dostane se k lidem. A když jednomu jedinému uvízne jedno procento z toho v podvědomí, je to pořád velká výhra. Působení člověka má na jeho okolí přímý a nepopiratelný vliv – motýlím efektem tak každý jedinec neustále, každým okamžikem každého dne ovlivňuje celý svět. Stačí se na někoho místo zamračení usmát (nebo se prostě nezamračit) – a adresát už je podvědomě ovlivněn, nese si to s sebou, cestou domů komunikuje s dalšími lidmi, doma pak partnerce řekne nějakou větu o odstín lepším tónem nebo zvolí jiné slůvko, ona se pak laskavěji podívá na dítě a přečte mu o jeden příběh víc… a ta vlna neustále běží celým světem, přes všechny obratníky a všechna časová pásma.
Kam se na to hrabete se svými technologiemi zkázy, které vymýšlíte v podzemních laboratořích. Nepochopili jste vůbec nic a nejste schopni se poučit. A vaše hojné používání nástroje jménem korupce je taktéž v podstatě archetypální, protože zkorumpované – tedy rozežrané zevnitř – je v první řadě vaše nitro. Zkoušíte to dlouho a perete to do nás horem dolem, ale jste slepá vývojová ulička. Žádná forma života si pod sebou nemůže dlouhodobě podřezávat větev, aniž by to mělo fatální následky. A dnes už se říká, že paradigma se v současnosti přesouvá od „co mi může svět dát“ k „co můžu udělat pro svět“. Něco takového je hluboko pod vaší rozlišovací schopností. Já jsem ještě částečně postižen, ovšem s těmi, co přicházejí, už to tak jednoduché mít nebudete…

Pak jsou tu tací, kteří si vaši existenci sice uvědomují, ale v důsledku toho upadají do určité malomyslnosti. Já se vás nicméně nebojím (a nejsem sám); je to jako ten obrázek s mladým výhonkem květiny prorůstajícím skrz popraskaný asfalt. Ten asfalt jste vy.

Už odcházíte.

„Žádný člověk není ostrov sám pro sebe; každý je kus nějakého kontinentu, část nějaké pevniny; jestliže moře spláchne hroudu, je Evropa menší, jako by to byl nějaký mys, jako by to byl statek tvých přátel nebo tvůj: smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem část lidstva. A proto se nikdy nedávej ptát, komu zvoní hrana. Zvoní tobě.“
(John Donne, 1624)

Subscribe
Upozornit na
guest
2 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Tomáš Vodvářka
Admin
7 měsíců před

Vítám Pavla mezi námi a děkuji za jeho blog.

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial